Mayové a náboženský trans

Studium zaniklých náboženství je po všech stránkách komplikovaná záležitost. U mnoha kultur se musíme spokojit pouze s archeologickými nálezy a uměleckými vyobrazeními. A i tam, kde existuje písmo, může být problém s luštěním i s pochopením a interpretací nápisů. Často se pak stává, že si do takového materiálu každý badatel promítá to, co si v něm sám přeje vidět. Jedním z nejzajímavějších příkladů z poslední doby je koncept mayského šamanismu, který se rozvinul v sedmdesátých letech 20. století. Jeho základní myšlenkou bylo, že mayští králové byli především velcí šamani, kteří se během veřejných rituálů propadali do transu, a v halucinacích komunikovali s předky nebo s božstvy. Bylo to ale opravdu tak, nebo je to případ „přání otcem myšlenky“?

Úvahy o tom, v co Mayové vlastně věřili, jsou staré jako mayistika sama. Když začal v 19. století Západ objevovat ruiny ve středoamerických pralesích, kladl si především otázku, kdo je vlastně postavil. Pro danou dobu je typické, že badatelé odmítali uvěřit, že by jejich autory mohli být předkové dnešních indiánů, a přemítali, která kultura Starého světa překročila Atlantik a zanechala tu po sobě stopy. Byli to Chaldejci, Egypťané, dvanáct ztracených kmenů Izraele – nebo snad obyvatelé tajemné Atlantidy? Později, když lidé začali zdráhavě uznávat, že pyramidy postavili sami Mayové, spekulace o propojení Ameriky s Eurasií zůstaly oblíbeným tématem populární kultury.

Stejným způsobem se přistupovalo i k mayskému náboženství. Jeden z prvních mayistů, abbé Brasseur de Bourbourg, se ve svých raných textech přiklání k názoru, že Mayové věřili v jednoho Boha; jeho současník Augustus Le Plongeon hledal u Mayů naopak tajnou duchovní nauku, která se měla později rozšířit po celé planetě. Příčiny těchto teorií není třeba dlouho hledat – Le Plongeon byl ezoterik a přívrženec theosofické společnosti, Brasseur katolický kněz (byť se k stáru začal také přiklánět k ezoterismu). Každý z nich hledal u Mayů přesně ta témata, která byla v danou chvíli jeho srdci nejbližší, a měl problém chápat Maye jako svébytnou civilizaci oddělenou od prostoru i témat Starého světa.

Situace se poněkud zlepšila na počátku 20. století. Pomohl jednak pokrok v archeologii, v čtení starých nápisů (epigrafii), a jednak nástup nové generace badatelů, pokoušejících se o neutrálnější a vědečtější přístup. S mayským náboženstvím začali zacházet podobně jako s duchovním světem antického Řecka nebo Říma. I když to byl jednoznačný krok kupředu, stále měl své zásadní mouchy. Soustředil se totiž především na božstva, jejich kult a mýty o nich. To samozřejmě odhalilo velkou spoustu nových témat a přineslo významné výsledky, přesto se kolem poloviny století nakonec začal výzkum v podstatě točit na místě a dál se neposouval.

Mayští králové a jejich funkce

Jednou z příčin stagnace byly problémy s luštěním mayských glyfů. Přestože na přelomu 19. a 20. století byly vyluštěny kalendářní a matematicko-astronomické znaky, zbytek písma tvrdošíjně odolával. A protože kalendářní záznamy hrály v nápisech poměrně velkou roli, domnívali se raní badatelé, že i zbytek textů pojednává o pozorování nebeských těles a počítání času a žádná jiná témata se tu neobjevují. Právě tehdy vznikla idea posvátné mayské astronomie a kultu času, který se propojoval s božstvy jakožto jeho ztělesniteli. Mayská kultura tak začala být prezentována jako pokojná teokracie, jíž vládnou kněží astronomové, kteří přes den slouží bohům a v noci pozorují hvězdy.

V padesátých letech však ruský lingvista Jurij Knorozov konečně objevil způsob, jakým mayské písmo luštit, a v sedmdesátých letech již bádání pokročilo natolik, že začalo být možné překládat celé nápisy. Ukázalo se, že velká většina mayských klasických textů je politické povahy a popisuje významné životní události mayského krále, např. narození či korunovaci, ale i války a veřejné obřady, jichž byl hlavním protagonistou. Idea kultury vedené apolitickým kněžstvem tedy vzala za své, zároveň se však vynořila otázka, zda byl mayský král veleknězem, nebo živoucím božstvem ve stylu egyptských faraonů. Právě význam mayských královských rituálů totiž badatele velmi zarazil a umožnil jim uchovat si starý názor, že základním kamenem mayské monarchie bylo náboženství a vztah k nadpřirozenu.

Královský šamanismus a techniky extáze

Celou situaci zvýraznila psychedelická revoluce šedesátých let. S ní se do dobové vědy dostala i dosud opomíjená témata, zejména otázka náboženského prožitku, změněných stavů vědomí, konzumace psychotropních látek a samozřejmě i šamanismus, který byl v té době na vrcholu popularity. Mnozí vědci, kteří se v sedmdesátých a osmdesátých letech dostali na výsluní, se v mládí setkali s hnutím hippies a silně rezonovali s dobovými tématy psychedelické revoluce. Je logické, že se témata náboženské zkušenosti dostala do jejich hledáčku i v profesním životě.

Mayské nápisy a role, jež v nich hrály královské rituály, otevřely cestu novým formám interpretací. Počátkem sedmdesátých let se prvně objevila idea, že královské oběti krve měly sloužit navození změněných stavů vědomí, v polovině osmdesátých let se myšlenka královského šamanismu rozšířila do interpretací mayského umění a konečně v roce 1993 vychází přelomová kniha, která interpretuje mayské náboženství jako šamanský systém. Král měl podle ní představovat hlavního šamana celé kultury, který se ve jménu svého lidu obrací na božstva a v transu s nimi komunikuje – jindy se pak během extatických tanců sám mění v božstvo nebo nadpřirozenou bytost. Královým posláním bylo neustále obnovovat svět, oživovat vztah mezi lidmi a bohy a zajišťovat posvátnou harmonii. Významnou roli hrál v celé věci mýtus o stvoření světa, který vědci vyluštili. Protože se ukázalo, že Mayové identifikovali některé mytické objekty s nebeskými tělesy, otevřela se badatelům cesta, jak propojit šamanismus se staršími koncepty posvátné astronomie. Výsledkem pak byla idea, že mýtus o stvoření popisuje dění na noční obloze a že se mimo jiné uprostřed hvězd nedaleko Polárky nachází temný „portál“, o němž Mayové věřili, že představuje bránu do „Jiného světa“. Zdá se, že tyto úvahy raných devadesátých let (které byly už tehdy přijímány s rezervou) přímo inspiroval oblíbený seriál Star Trek.

Kromě šamanismu se badatelé druhé poloviny 20. století rádi soustředili na otázku konzumace psychotropních látek. Dobové klima velmi nahrávalo interpretaci veškerých náboženských zážitků jako produktu pojídání halucinogenů: antropologie šedesátých až osmdesátých let se v těchto tématech velmi vyžívala.¹⁾ U jiných mezoamerických kultur přinesl tento přístup významné plody – ukázalo se například, jak zásadní roli hrají psychedelické rituály u etnik, jakými jsou mexičtí Huicholové nebo Mazatékové. U Mayů se však důkazy o pojídání halucinogenů ne a ne objevit navzdory tomu, že se je badatelé snažili najít opravdu tvrdošíjně.

Olmécké figury s jaguářími rysy inspirovaly Petera Fursta, aby je prohlásil za portrét šamana během transformace v šelmu. Na snímku Oltář 5, La Venta, Olmécká kultura.Snímek Helena Dyndová

Mayové mezi badatelskou subjektivitou a objektivitou

Byli tedy mayští králové opravdu šamany? Přestože se některé klíčové motivy této vrstvy mayistiky udržely dodnes, pokračující výzkumy stále výrazněji ukazují politické a vojenské rozměry mayského života i to, že král byl především vládcem a vůdcem městského státu. Zároveň bychom si měli klást otázky po charakteru nápisů. Dnes už totiž s jistotou víme, že představují formu dynastické propagandy, jejímž cílem bylo posílit královu moc a zastrašit nebo ohromit jeho nepřátele. Harmonický obrázek o šamanovi s modrou krví, který ve jménu svého lidu koná posvátné rituály, je tedy třeba chápat jako jakýsi ideální obraz, který o sobě mayský král šířil. Hlubší analýzy pak naznačují, že prameny, které ideu vizí a transu skutečně podporují, jsou spíše v menšině. Možná pak dokonce popisují spíše ojedinělé jevy než něco, co se dělo skutečně pravidelně a cíleně.

Vidíme tak, že myšlenka mayského šamanismu je dalším případem, kterak subjektivní lásky a ideály badatelů zásadně ovlivnily způsob interpretace zkoumaného materiálu. A přestože nemá smysl si nalhávat, že někdy dosáhneme skutečně objektivního obrazu starých náboženství, přece jen bychom neměli sklouzávat do přespřílišné subjektivity. Zvlášť tehdy, děláme-li to z náboženských důvodů. Tento problém pak v současné době nabývá na aktuálnosti zejména v souvislosti se šířením alternativních spiritualit, jež jsou dnes již součástí absolutního mainstreamu a pronikají nejen do humanitních věd, ale i do fyziky, biologie nebo lékařství. Staré kultury nebo exotizovaná etnika se pak snadno stanou zrcadlem naší touhy po duchovním prožitku, sociální spravedlnosti nebo ekologickém způsobu života. Indiáni jsou navíc už po staletí oblíbeným projekčním plátnem západních utopií. Sami jsou to přitom lidé jako kteříkoli jiní a mají své nectnosti i dobré vlastnosti. A to bez ohledu na ideály, které si v nich přejeme vidět.