Léčba psychedeliky

Přírodní psychedelika provázejí lidskou společnost po tisíciletí, ale západní společnost se jimi začala podrobněji zabývat teprve ve 20. století. Jako velmi slibný se ukázal zejména jejich potenciál v léčbě duševních poruch. Jedním z předních historických center výzkumu psychedelik byla i Česká republika. Po vynucené odmlce se k němu opět vrací.

První experimenty s halucinogenními látkami prováděl sám na sobě již na začátku 19. století Jan Evangelista Purkyně. Konkrétně s rulíkem zlomocným, muškátovým oříškem, opiem a jinými substancemi. Zároveň popsal jejich účinky. Psychiatr Světozar Nevole publikoval v roce 1947 knihu, v níž popisuje své zkušenosti s peyotlem a jeho schopností rozšiřovat vědomí. Tento vědec se stal inspirací pro mnoho dalších českých lékařů, mimo jiné Stanislava Grofa či Milana Hausnera. Již krátce poté, co Albert Hoffman objevil v roce 1943 LSD, začal s touto látkou experimentovat psychiatr Jiří Roubíček. Psychedelická terapie byla v Československu zahájena r. 1954, v roce 1974 byla ukončena. Významnými výzkumnými centry byly psychiatrické nemocnice Sadská u Poděbrad a Výzkumný ústav psychiatrický v Praze, kde psychedelickou či psycholytickou terapií¹⁾ prošly stovky lidí (jen Dr. Hausner vedl na klinice v Sadské více než 3000 psychedelických sezení). Osobní zkušenost s psychedeliky byla oficiální součástí výcviku terapeuta, který v léčbě používal psychedelické látky. Zahrnovala minimálně pět řízených intoxikací LSD, v některých případech i psilocybinem. Československo také bylo mezi posledními zeměmi, které přerušily psychedelický výzkum na mnoho dalších let.

V nedávné době se psychedelický výzkum do Česka opět vrátil. V Národním ústavu duševního zdraví (NÚDZ, viz téma Duševní zdraví, Vesmír 95, 272, 2016/5) probíhají pod vedením psychiatra a neurologa Tomáše Páleníčka řízené intoxikace zdravých dobrovolníků syntetickým psilocybinem a počátkem roku 2020 by NÚDZ měl být jedním ze zařízení multicentrické klinické studie Compass Pathways, která testuje účinnou dávku a bezpečnost psilocybinu v léčbě farmakorezistentní deprese. Pod vedením psychiatra Páleníčka a psycholožky Michaely Viktorinové by měl ještě tento rok začít klinický výzkum MDMA (chemicky 3,4-metylendioxymetamfetamin, hlavní účinná látka extáze) v léčbě posttraumatické stresové poruchy ve spolupráci s evropskou neziskovou organizací MAPS Europe.

Peyotl (Lophophora williamsi), česky též ježunka Williamsova (což je ovšem jméno staré a dnes málokomu známé) je beztrnný druh kaktusu, jehož areál rozšíření sahá od oblastí středního Mexika až do jihozápadního Texasu v USA . Obsahuje alkaloidy s halucinogenními účinky. Hlavní halucinogenní složkou je mezkalin.Snímek Libor Kunte

Důvod k restrikcím

Hlavními argumenty pro zařazení desítek psychoaktivních látek včetně tzv. klasických (serotonergních) psychedelik do seznamu 1 Úmluvy OSN o psychotropních látkách z roku 1971, který činí výzkum a léčebné použití administrativně velmi komplikovanými, byla obava ze vzniku závislosti, somatických potíží a zdánlivý nedostatek důkazů pro jejich léčebné využití. Toto mylné rozhodnutí na dlouhá desetiletí prakticky znemožnilo výzkum ve většině členských zemí OSN a v jeho důsledku nebyly státy ochotné financovat či tolerovat výzkum psychedelik na svém území. Zmiňují se ale i jiní hybatelé – státy reagovaly na škodlivé rekreační užívání či náhle vzniklé psychózy u psychiatrických pacientů, kteří byli zařazeni do necitlivě vedených výzkumů s psychedeliky, svou roli sehrála politická propaganda USA namířená proti skupině obyvatel, která nejenže nesouhlasila s probíhající válkou ve Vietnamu, ale také s konzumním stylem života společnosti. Hippies byli trnem v oku tehdejší konzervativní společnosti a válka proti drogám byla účinným řešením.

V sedmdesátých letech, kdy byl výzkum klasických psychedelik prakticky zakázán, již ale existoval velmi přesvědčivý důkaz o jejich účinnosti v léčbě psychických poruch. Řeč je o LSD, psilocybinu, mezkalinu a DMT (dimetyltryptaminu, obsaženém mimo jiné v nápoji ayahuasca²⁾). Výzkumy a terapie, kterými úspěšně prošly desítky tisíc pacientů, probíhaly v mnoha zemích včetně Kanady, USA, Velké Británie a Československa. Kvůli metodologickým odlišnostem v padesátých až sedmdesátých letech, tedy v období pro psychedelickou a psycholytickou terapii nejplodnějším, je ale třeba hledět na výsledky výzkumů kriticky. Méně kriticky pak lze pohlížet na výsledky terapií s psychedeliky, které mají dodnes u nás zastánce z řad dobrovolníků a pacientů, jimž psychedelická léčba pomohla, či odborníků, kteří byli součástí tehdejšího psychedelického výcviku. Mnoho zkušeností můžeme čerpat také v zemích, kde se psychedelika užívala jako účinný lék po tisíciletí a jejichž ritualizované užívání přežívá dodnes, tedy v Jižní a Střední Americe. Důkazy o užívání psychedelik dávnými kulturami ale nalezneme i v Evropě a Asii.

Dnešní výzkumy popisují pozitivní účinek psychedelik na léčbu úzkosti u terminálně nemocných pacientů, u diagnóz, jako jsou farmakorezistentní deprese, obsedantně-kompulzivní porucha, cluster headaches (bolesti hlavy šlehavého charakteru, též Hortonův syndrom) a při léčbě závislostí.

Iboga (Tabernanthe iboga), tropický keř afrického původu. Alkaloid ibogain používali původní obyvatelé k rituálním účelům. Mimo Afriku bývá výtažek z ibogy v podobě čistého ibogainu používán na léčbu závislosti na opiátech i alkoholu.Snímek Hiobson, CC BY-SA 4.0

Závislost na klasických psychedelikách?

Je třeba rozlišovat mezi termíny závislost, zneužívání a užívání. Závislost je fenoménem postihujícím behaviorální, kognitivní a psychologické složky osobnosti; syndrom skládající se z mnoha jasně definovaných symptomů; nemoc, která se může rozvinout následkem opakovaného užívání některých látek. Zneužívání či nadužívání (abúzus) poukazuje na škodlivé nebo rizikové užívání psychoaktivních látek, které zahrnuje legální i nelegální látky, ale nejedná se ještě o závislost jako takovou. Tyto dva termíny se velmi často zaměňují nejen v neodborných publikacích či veřejných proslovech, ale i v odborných textech nebo legislativních interpretacích. Rozdíl mezi těmito dvěma způsoby užívání omamných a psychotropních látek nacházíme v mnoha různých ohledech od intenzity užívání, motivace k uzdravení či dopadů užívání, až po intenzitu morfologických změn v mozku. Ačkoliv by se logicky termín užívání měl bez výhrad vztahovat na bezproblémové užívání jakékoliv látky – legální, nelegální, návykové či nikoliv – často se v případě užívání substancí ze seznamu kontrolovaných látek hovoří o zneužívání, ačkoliv k němu nedochází.

Co se týče biologického působení, klasické psychedelické látky ovlivňují v mozku serotoninové dráhy jako agonisti serotoninových receptorů 5-HT2A. Přestože některá psychedelika mají afinitu k dopaminergním receptorům (například LSD) či skrze serotonin působí sekundárně na dopaminergní systém, neaktivují mozkové jádro nucleus accumbens, tedy centrum odměny, které je spojované se závislostním chováním. Psychedelika tedy působí jako moderní antidepresiva na serotonergní systém, ale receptorový mechanismus jejich účinku je pravděpodobně značně odlišný. Dalším společným mechanismem antidepresivního působení psychedelik a antidepresiv je pravděpodobně neuroplasticita. Stimulace vzniku nových spojení zajišťuje větší flexibilitu, podporuje schopnost učení, a může tak být významným podpůrným faktorem při zotavování ze závislosti. Na rozdíl od chronického užívání antidepresiv se účinek psychedelik na neuroplasticitu dostavuje zřejmě již po jedné dávce. Antidepresiva také snižují odpověď limbického systému a způsobují útlum emoční aktivity, zatímco klasická psychedelika naopak působí jako katalyzátory emočních reakcí, čímž umožňují (často v kombinaci s psychoterapií) katarzi potlačovaných pocitů a emocí.

Co je ale zásadní, dlouhodobé užívání psychedelických látek nezpůsobuje craving³⁾ ani somatický odvykací stav. Po užití náhle stoupne tolerance (v tomto případě jde spíše o tachyfylaxi⁴⁾) způsobená úbytkem receptorů 5-HT2A, díky tomu se při opakovaném a častém užití účinky klasických psychedelik rapidně snižují, a proto se u uživatelů nesetkáváme s poruchami kontroly užívání. Podíváme-li se na další symptom závislosti podle Mezinárodní klasifikace nemocí MKN‑10,⁵⁾ jako je postupné zanedbávání jiných zájmů a potěšení, pak se u psychedelických látek setkáváme spíše s opačným efektem – například psycholožka Rosalinda Wattsová pozorovala u farmakorezistentních pacientů po léčbě psilocybinem celou škálu nových aktivit, jako třeba častější vycházky, získání nové práce, dobrovolničení s uprchlíky apod. Přetrvávající užívání látky i přes škodlivé následky jsou posledním symptomem závislosti. Klasické halucinogeny nesou obecně velmi nízké riziko toxicity v lidském organismu a neprokázalo se, že by způsobovala orgánová či neurologická poškození. Psilocybin a LSD mají na rozdíl od ostatních užívaných látek „široké terapeutické okno“ – tedy velké rozpětí mezi efektivní a letální dávkou.⁶⁾ Navíc mají jen velmi malý vliv na vegetativní funkce (pouze mírný sympatomimetický účinek, tedy zvýšení krevního tlaku, zúžení cév, zesílení a zrychlení srdeční činnosti apod.).

Lysohlávka česká (Psilocybe bohemica) je psychoaktivní houba, která obsahuje psylocybin a psilocin, její halucinogenní účinky mají potenciál i v léčbě závislostí. V experimentálním settingu se však nepracuje s lysohlávkami, ale se syntetickým psilocybinem.Snímek Gerhard Koller, CC BY-SA 3.0

Musíme rozlišovat terapeutické a rekreační užití. Při nevhodném setu a settingu⁷⁾ při rekreačním užití může následovat nezvládnutý badtrip neboli náročná psychedelická zkušenost (nepříjemný zážitek po požití psychotropní látky) a v kombinaci s jinými omamnými a psychotropními látkami (alkoholem, amfetaminy, konopím) či u predisponovaných osob existuje riziko vzniku psychózy. Případná náročná zkušenost je při terapii namístě či se při následných sezeních integruje. I přes určité riziko užívání psychedelik v rekreačním prostředí se užívání, jak ukazují kvalitativní studie a populační výzkumy, pojí se sníženým výskytem psychických poruch a naopak s prohlubováním interpersonálních vztahů a pozitivním vztahem k sobě a svému tělu a s akceptováním potlačovaných emocí.

Léčba závislostí psychedeliky

Užití psychedelik nejenže nevyvolává závislost, ale v rámci terapie může mít dokonce pozitivní vliv při léčbě návykových nemocí. LSD se ukázalo jako účinný terapeutický nástroj při léčbě alkoholismu a závislosti na opiátech, psilocybin v léčbě nikotinismu a alkoholismu a právě probíhá klinická studie zkoumající potenciál použití psilocybinu při léčbě závislosti na kokainu. Halucinogeny DMT a DPT (serotonergní halucinogen podobný DMT) uspěly v léčbě alkoholismu a závislosti na dalších návykových látkách a mezkalin v léčbě alkoholismu. Všechny tyto studie (některé jsou bohužel již velmi staré a používají metody, které již pro potřeby dnešního výzkumu nedostačují) poukazují na potřebu opakování a bližšího zkoumání těchto látek a jejich potenciálu v léčbě závislosti.

Všechny látky, ať už legální či nelegální, návykové či nikoliv, můžeme užívat či zneužívat, popř. se na nich stát závislými. To, zdali se staneme závislými, úzce souvisí s faktory biologickými, psychologickými, sociálními a spirituálními – tato idea vzniku, rozvoje a udržování závislosti se nazývá bio-psycho-socio-spirituální model. Proto také v léčbě pracujeme se všemi těmito faktory.

Protektivní faktory psychedelik vůči vzniku, rozvoji a udržování závislosti můžeme najít v mnoha ohledech. Z pohledu biologického nepůsobí na dopaminovém okruhu v tzv. systému odměn, který je spojen se závislostním chováním u uživatelů, na psychické úrovni účinkují při léčbě mnoha neurotických a afektivních poruch (které mohou výrazně přispět k vzniku a udržování závislosti), poskytují prostor k uvědomění, k vyrovnání s rodinnou situací, k akceptaci a odpuštění; posilují sebeúctu a pozitivní náhled na vlastní osobu, fungují jako katalyzátory emocí, čímž umožňují otevření bolestivých témat a prožitků, a poskytují tak větší prostor k terapeutické práci. Na sociální úrovni protektivně působí schopnost psychedelik navodit pocit propojenosti s ostatními a prohloubení empatie, které trvají i po odeznění akutních účinků psychedelik (after-glow efekt), což může usnadnit fungování pacientů ve skupinové léčbě i v reálném životě. Užívání psychedelik doprovází i nižší výskyt agresivního a kriminálního chování. Na spirituální úroveň člověka pak reagují tím, že naplňují přirozenou lidskou potřebu slasti, extáze, splynutí anebo sebepřekročení, jednoty se sebou samým a s druhými, s bohem či univerzem.

Otto Placht, Pavouk, pastel, 100 × 70 cm, 2007Snímek Marcel Rozhoň

Chemické vlastnosti klasických psychedelik tedy nahrávají hned několika účinným faktorům psychoterapie: navázání funkčního terapeutického vztahu, zvyšování a rozšiřování vědomí, katarzním účinkům, konfrontaci bez ohledu na počet a intenzitu psychických obran. Kromě toho ale také často pomáhají pacientům v znovuobjevení starých koníčků a zájmů či nalezení nových. Výrazně také ovlivňují spirituální složku potřebnou k uzdravení, například nalezení smyslu života bez závislosti.

Další nadějné halucinogenní látky

Ibogain a MDMA jsou další halucinogenní látky, které mohou léčit závislosti, ale na rozdíl od klasických psychedelik nepůsobí jen na serotoninových drahách. Ibogain se jeví jako nejpotentnější z halucinogenů a v mnoha zemích se k léčbě závislostí běžně používá, neboť jeho užívání zákon nereguluje. Výzkumy prokázaly jeho účinnost při léčbě závislosti na opiátech, kokainu, metamfetaminu, cracku, marihuaně a nikotinu, a to především díky výraznému snížení bažení. To je při léčbě návykových látek dlouhodobý problém, s nímž se bývalí uživatelé musejí vypořádávat ještě mnoho měsíců i let poté, co „jsou čistí“. MDMA se momentálně testuje v léčbě alkoholismu, nyní vidíme její hlavní terapeutický potenciál spíše v léčbě posttraumatické stresové poruchy, která je ovšem velmi častou duální diagnózou závislosti. Sama MDMA má ovšem mírný závislostní potenciál, na rozdíl od ibogainu či klasických psychedelik.

Psychedelika se budou jako velmi nadějný terapeutický nástroj dále testovat i s vědomím, že psychedelická terapie není vhodná pro všechny pacienty se závislostí. V léčbě rovněž nelze opominout význam psychoterapie, která užití v experimentálních podmínkách provází. Souběh farmakoterapie s psychoterapií dnes považujeme za nejúčinnější model v léčbě závislostí, který by psychedelika mohla doplnit.