Hormon hladu na cestě k léčbě závislostí

Hledat nové možnosti léčby závislostí patří k aktuálním úkolům vědy. Jedním z možných směrů je zkoumání úlohy hormonu ghrelinu, tzv. hormonu hladu, u závislostí na návykových látkách včetně opioidů a metamfetaminu.

Evropané podléhají nejčastěji závislosti na alkoholu a tabáku, mezi nejagresivnější a nejvíce devastující závislosti s neuspokojivou léčbou a častými relapsy však patří závislosti na opioidech a metamfetaminu.

Intenzivní, problémové (většinou injekční) užívání metamfetaminu se podle kvalifikovaných odhadů týkalo v roce 2017 zhruba 35 tisíc lidí, u opioidů asi 13 tisíc lidí. Léčba opioidní závislosti v současné době spočívá zejména v substituci, kdy se místo injekčně aplikovaného silně a dynamicky působícího opioidu (heroinu, morfinu, fentanylu ad.) pravidelně, často trvale užívají jiné opioidy, které mají mírnější a pomalejší efekt při nerizikovém způsobu podání (polknutí nebo vložení pod jazyk). Závislost na metamfetaminu dosud nemá oficiální specifickou léčbu a jen se tlumí příznaky.

Podle odborných odhadů pouze asi desetina až třetina závislých, kteří dokončí léčbu, zůstane bez relapsu déle než jeden rok a jen asi pět až patnáct procent vydrží déle než dva až tři roky. Adiktologický výzkum proto stále hledá nové mechanismy a terapeutické možnosti, které se zaměřují zejména na prevenci relapsů závislostí.

Pochody v mozku

Lidský mozek obsahuje asi 50 až 100 miliard neuronů a mezi nervovými buňkami existuje až biliarda spojení (synapsí). Také chování člověka řídí a ovlivňují různé mozkové nervové struktury a neuronální okruhy, které působí ve vzájemné interakci, nejčastěji pomocí molekul přenášejících informaci. Těmito neurotransmitery jsou například dopamin, serotonin, noradrenalin a další. Neurotransmitery zprostředkovávají přenos informačního signálu mezi neurony. Signál, který se šíří po neuronu, uvolní v nervovém zakončení neurotransmiter do synapse (mezery mezi neurony), a ten se naváže na vazebné místo (receptor) na druhém neuronu. Vazba neurotransmiteru vyvolá v neuronu změnu a informační signál se tak šíří druhým neuronem dále. Pokud se do mozku dostanou cizorodé molekuly a mají schopnost ovlivnit množství příslušného neurotransmiteru nebo se navázat na jeho vazebná místa, mohou výrazným způsobem modulovat příslušné informační signály a jejich vedení, a tudíž i ovlivnit či modulovat příslušné projevy včetně chování. Takové látky mohou vedení signálu buď podporovat stejně jako neurotransmitery (agonisté), nebo blokovat (antagonisté).