Posílený předsudek

Váš partner po návratu z třídních schůzek v nové škole oznámí, že vaši dceru učí muslimská učitelka. Stejnou informaci může podat i tak, že dceru učí muslimka. Obě věty obsahují naprosto stejná fakta – kdo dceru učí a jaká je skupinová příslušnost vyučující. Budou však závěry, které z různých označení vyvodíte, totožné v obou situacích?

Výzkum z oblasti sociální psychologie jazyka ukázal, že drobné odlišnosti v použití výrazových prostředků pro označení skupinové příslušnosti vedou k různým závěrům, které si příjemci sdělení o popisovaných osobách a skupinách vytvoří.

Myšlenku, že označení osob pomocí různých výrazových prostředků vede k odlišnému vnímání těchto osob, vyslovil už v padesátých letech minulého století Gordon Allport ve své vlivné knize „O povaze předsudku“. Chceme-li zamezit šíření předsudků, měli bychom se podle Allporta při označování skupinové příslušnosti osob vyhnout používání podstatných jmen. Pokud o někom řekneme, že je muslimka, směrujeme pozornost posluchačů pouze k tomuto jedinému aspektu z celé řady dalších charakteristik daného člověka.

Podstatná jména označující naši příslušnost ke skupinám (např. podle náboženství, etnicity nebo sexuální orientace) nás zařadí do „škatulek“. Zároveň aktivují vnímání stereotypních charakteristik, které s těmito „škatulkami“ nebo skupinami spojujeme (např. muslimové jsou náboženští fundamentalisté). Tyto „škatulky“ výrazně šetří naši energii při orientaci v komplexním sociálním prostředí tím, že nemusíme ke každému člověku přistupovat jako k jedinečné individualitě. Můžeme vycházet z nám již dostupných informací o lidech, kteří sdílí skupinovou příslušnost. Zároveň se tak ale můžeme dopouštět zjednodušujících soudů o osobách, které blíže neznáme, což především v případě příslušníků negativně vnímaných skupin může vést k jejich diskriminaci např. při výběru zaměstnanců nebo nájemců bytu.