Tajná služba hlásí

Nepochybně i teď, kdy čtete tyto řádky, někdo ve vaší blízkosti odposlouchává. Nemusí to být nutně policie, podezřívající vás z organizovaného zločinu. Odposlouchávání je běžnou součástí komunikace živočichů. Také v jejich případě platí, že odposlouchávající obvykle získává výhody, zatímco odposlouchávaný spíše tratí. Někdy i život.

Vokalizující tvorové by si měli být vědomi toho, že krom příjemců, jimž je jejich hlasový projev určen, ať už to je láskyplné lákání partnerek či výhružky sokům, mohou mít i příjemce nechtěné – predátory. Tak je tomu i v dnes už učebnicovém příkladu tropické žabky hvízdalky pěnodějné (Engystomops pustulosus). Její žabáci lákají samičky k rozmnožování zpěvem, ve kterém po dlouhém táhlém tónu následuje několik rychlých kváknutí o nižší frekvenci. Právě druhá složka je pro samičky velmi atraktivní a zásadní. Získávají z ní informaci o velikosti těla „nastávajícího“, tedy i jeho kvalitě. Samečci však jsou – v rozporu s očekáváním – v době rozmnožování na tyto atraktivní zvuky občas poměrně skoupí. Ukázalo se totiž, že právě hluboké rychlé kvákání dokáže velmi dobře zaměřit netopýr listonos žábožravý (Trachops cirrhosus), který, jak už jméno napovídá, se hvízdalkami živí. Žabím samečkům se proto v době netopýrova lovu vyplatí vydávat na chvíli pouze táhlé vyšší tóny a hlubší kvákání přidat až poté, co se listonosi nasytí a nebezpečí pomine. [1]

Obdobných příkladů bychom našli mnoho, a nejen mezi obratlovci. Cvrčci druhu Gryllus lineaticeps lákají samičky k páření hlasitým třením pevných částí těla o sebe (stridulací). Na tuto milostnou symfonii však čeká i kuklice Ormia ochracea, aby na „zpívající“ cvrčky nakladla vajíčka. Až se vylíhnou larvičky, postupně cvrčkovo tělo vyžerou, proto by bylo výhodné stridulaci v přítomnosti kuklic omezit. Nedávná studie však ukázala, že touha rozmnožit se je mocnější, proto cvrčci na lokalitách s vysokým výskytem kuklic stridulují stejně vášnivě jako na místech, kde se jejich parazitoid vyskytuje jen sporadicky. Často za to ale zaplatí vysokou cenu…

Žabáci hvízdalky pěnodějné (Engystomops pustulosus) lákají samičky k rozmnožování zpěvem, ve kterém po dlouhém táhlém tónu následuje několik rychlých kváknutí o nižší frekvenci. Tohoto signálu využívá při lovu netopýr listonos žábožravý (Trachops cirrhosus), který se hvízdalkami živí.Snímek Brian Gratwicke, CC BY 2.0˝(žába), Karin Schneebergerová, CC BY 3.0

Také potenciální kořist může být ve výhodné roli odposlouchávajícího a predátorům se vyhnout poté, co zaslechne jejich hlasové projevy. Dokládá to například současný výzkum na jihoamerických opičkách. Kosmani bělovousí (Callithrix jacchus) velmi dobře rozpoznávají volání malp zlatožlutých (Sapajus flavius), s nimiž společně obývají fragmenty deštného pralesa v Brazílii. Malpy občas kosmany loví, a proto se při zaslechnutí jejich vokalizace – ať už přirozené, anebo přehrávané z reproduktoru – klidili kosmani do bezpečí. Větší malpy naopak na zaslechnuté volání kosmanů nijak nereagovaly. [2]

Když vás seřve sojka

Ani sebetišší predátor to však na lovu nemusí mít jednoduché. Vnitrodruhově i mezidruhově totiž funguje výstražný systém založený na varovných hlasech. Ty sice mohou mít napříč druhy variabilní strukturu, vždy se však jedná o zvuky velmi nápadné – i člověk se v lese ohlédne poté, co zaslechne varování sojky, než mu dojde, že nejpravděpodobnější příčinou sojčího křiku je on sám.

Rozpoznávání těchto signálů není vrozené, ale protože se vyplatí rozpoznávat nebezpečí, i když bezprostředně nehrozí, je pro živočichy výhodné naučit se rozpoznávat varovné hlasy sousedů jiných druhů. Že může jít o velmi krátký proces, je zjevné ze studie na australských modropláštnících nádherných (Malurus cyaneus), kteří se za pouhé dva dny naučili rozpoznávat varování druhu, se kterým nikdy nepřišli do kontaktu. Dokonce využívali i syntetický varovný hlas, naprosto nepodobný jejich vlastnímu. Původně na takové nepřirozené zvuky nijak nereagovali, poté jim ale byly přehrávány při současné prezentaci modelu letícího dravce, který je spolehlivě vyplašil. Po dvoudenním tréninku odlétali do bezpečí už jen při pouhém zaslechnutí pokusných nahrávek varování, aniž by byl umělý predátor přítomen.

Rozpoznávání varovných hlasů nepříbuzných druhů není u pěvců tolik překvapivé, vezmeme-li v úvahu, že se hlasovým projevům učí. Tuto schopnost však mají i živočichové, kteří nejenže se své vokalizaci neučí, ale navíc ani žádné hlasové projevy nemají, jak vyplývá z několika nedávných studií na ještěrech. Z nich za všechny uveďme leguána madagaskarského (Oplurus cuvieri), který velmi dobře rozpoznává varování ptáka lejskovce madagaskarského (Terpsiphone mutata), s nímž sdílí podobné prostředí i predátory – hady a dravce. Zatímco zpěv lejskovce nechává leguány naprosto chladnými, na varovné hlasy tohoto druhu reagují útěkem do úkrytu.

Žabáci hvízdalky pěnodějné (Engystomops pustulosus) lákají samičky k rozmnožování zpěvem, ve kterém po dlouhém táhlém tónu následuje několik rychlých kváknutí o nižší frekvenci. Tohoto signálu využívá při lovu netopýr listonos žábožravý (Trachops cirrhosus), který se hvízdalkami živí.Snímek Brian Gratwicke, CC BY 2.0˝(žába), Karin Schneebergerová, CC BY 3.0

Z posledně uvedeného příkladu je jasné, že leguáni varování lejskovcům nijak neoplácejí. Ptáci drongové afričtí (Dicrurus adsimilis) však zašli ještě dále a naučili se varovné hlasy zneužívat. Drongové se obvykle zdržují na stromech, a nebezpečí tak pro ně představují zejména vzdušní predátoři, před kterými varují charakteristickým voláním. Pro pozemní predátory mají jiný hlas, který však vydávají jen zřídka. To se však rapidně změní, pokud se octnou v blízkosti ptáků timálií stračích (Turdoides bicolor), jež často hledají potravu na zemi. V tomto případě drongové varují před vzdušnými i pozemními predátory stejně často. Ukázalo se navíc, že před pozemními predátory varují zejména tehdy, když timálie objeví potravu. Timálie na zemi si nemohou dovolit brát varování drongů na lehkou váhu, často je totiž varují před opravdovým nebezpečím. V případě nalezení potravy však mají smůlu – poté, co odletí „do bezpečí“, se na ni vrhnou drongové.

Odposlouchávání vnitrodruhové

Oproti odposlouchávání mezidruhovému umožňuje to vnitrodruhové odposlouchávajícímu jedinci či jedincům získat mnohem detailnější informace, které na mezidruhové úrovni nejsou srozumitelné.

Nikoli překvapivě jsou z tohoto hlediska nejlépe prozkoumanou skupinou pěvci, jejichž zpěv je nejnápadnějším a také nejvariabilnějším typem hlasových projevů v živočišné říši a umožňuje kódovat celou řadu informací. Nespárovaní samci například mohou odposlechem zpěvu zjistit, ve kterých teritoriích jsou již přítomné samice, a zároveň poznat, v jaké je zpívající sameček kondici či náladě. Ostatně i samotné samice si podle zpěvu vybírají své budoucí partnery, často na základě odposlouchání zpěvných interakcí samců.

Prohrát takovýto pěvecký souboj se nevyplácí ani samcům už spárovaným. Dokládá to studie na amerických sýkorách černohlavých (Poecile atricapillus). Její autoři simulovali pomocí zpěvů z reproduktoru různě silné protivníky, kteří se pouštěli do zpěvných soubojů se spárovanými samci. U těchto sýkorek, jakož i u řady jiných druhů, vychází z těchto interakcí jako vítěz ten, kdo lépe překrývá zpěv soupeře, tedy mu více „skáče do řeči“. Protože „soupeř“ byl v tomto případě ovládán výzkumníky, mohli zcela dle potřeb ovlivnit, kdo zvítězí. Brzy se ukázalo, že pro níže postavené samečky prohra neměla žádné důsledky, ale pro dominantnější jedince ano - v jejich hnízdech se našlo mnohem více mláďat jiných otců, než bývá obvyklé. [3] Jako by si patrně zklamané samičky hleděly opatřit lepší geny u vítězů sledovaných soubojů. Odposlouchávání zpěvných interakcí je důležité i pro samce. Slavíci obecní (Luscinia megarhynchos), kteří jsou dokonce schopni kopírovat zpěv soupeře, vystaveni simulovanému souboji dvou dalších samců z opačných stran svých teritorií reagovali silněji na „vítěze“, jenž pro ně zjevně představoval větší hrozbu.

Hádka dvou samců slavíka obecného o území nebo samici. Samec na spodním záznamu kopíruje s malým zpožděním zpěv samce na horním záznamu. Pokud se agresivita stupňuje, pauzy se zkracují a dominantní jedinec přímo „skáče“ do zpěvu svého soka.Obrázek Tereza Petrusková s použitím nahrávky Silke Kipperové

Vnitrodruhově však lze odposloucháváním získat i jiné informace, než je kvalita vokalizujícího jedince, a to zdaleka nejen u pěvců. Netopýři rodu Myotis (M. lucifugus a M. yumanensis) reagovali pouze na echolokační signály vlastního druhu, vydávané při nálezu místa s hojným výskytem potravy. Stejně se chovali netopýři rudohnědí (Lasiurus borealis), kteří však projevovali navíc i velký zájem o signál vydávaný při zaměření kořisti. Jedinci tohoto druhu jsou totiž schopní odposlouchávat echolokaci lovícího souseda a těsně před útokem mu kořist sebrat.

Odposlouchávat v rámci druhu mohou i zvířata, jejichž hlasové projevy nejsou tolik rozvinuté jako u předchozích dvou skupin. Submisivní samci paviánů čakma (Papio ursinus) se náruživě zajímají o kopulační volání říjných samic, pokud se ozývá v přiměřeně stejnou dobu odjinud než mručení dominantního samce. Obvykle si totiž tento vůdce tlupy samici hlídá po celou dobu, kdy je fertilní. Pokud ovšem samice vydává kopulační hlas jinde, než je nejvýše postavený samec, znamená to, že se páří s některým se submisivních samců, proto by mohli mít příležitost i jiní níže postavení jedinci. [4]

Uvedené příklady jsou jen zlomkem studií, které se dosud odposloucháváním v živočišné říši zabývaly, a je zcela jisté, že u řady zvířat, která ho zcela běžně používají, ještě nebylo odhaleno. S rychlým vývojem technologií, umožňujících stále detailnější analýzy zvuku a zároveň i dokonalejší pokusy v přirozeném prostředí, je nasnadě, že důkazů o tom, jak se zvířata navzájem odposlouchávají, co poslouchají a k čemu jim to je dobré, bude jen přibývat.