Jak digitalizace změnila komunikaci

Obrázek lidí se sklopenou hlavou osvícenou od svého mobilního telefonu známe všichni důvěrně. Kdybych měla porovnat množství lidí cestujících se mnou denně v tramvaji koukajících dolů do svých elektronických přístrojů, s lidmi koukajícími ven, první skupina by jasně zvítězila. Upřímně však přiznávám, že se z 80 % svých cest připojuji ke skupině první. Ve zbylých 20 % alespoň svůj mobilní telefon využívám k poslouchání hudby.

Nemyslím si, že by to byl ukazatel lidského intelektu, ani nezájmu k okolí, jde spíš o rychlost a požadavky dnešní doby. Každý se neustále honíme za svým individuálním cílem s jasnou uzávěrkou, když cíle dosáhneme, ve vteřině přijde nějaký další, další a další. Tak to jde stále dokola a lidé pomalu zapomínají, co to je vypnout, být offline. Sama si nevzpomínám, kdy jsem naposledy vypnula sebe, svůj mobilní telefon, počítač a jen tak byla… a přitom vlastně nebyla.

Dnešní technologie je na takové úrovni, že jsme schopni komunikovat se svými blízkými napříč celým světem, vyřizovat pracovní záležitosti na neomezenou dálku, i vést firmy na jiném kontinentu. Je tedy pochopitelné, že temporytmus doby, ve které žijeme, bije rychle, konkurence je obrovská, a tedy i požadavky, kladené každým z nás na sebe samého, bývají nadměrné. Na straně druhé však máme, právě díky digitálním vymoženostem dnešní doby, takřka neomezené možnosti.

Zásadním bodem ve změně komunikace vidím sdílení. Dříve se lidé více sdružovali, v hospodách rozebírali své životy, většinu informací si předávali ústně, přímým kontaktem. Sdílení (bez nutnosti osobního kontaktu) se stává až trendem této doby. Na svých profilech na sociální síti vystavujeme své zážitky, fotky, úspěchy, i nálady. Máme tak přehled o všech i o všem, co se v našem širokém kruhu přátel šustne.

Většina těchto aplikací slouží právě ke sdílení svého soukromí. Přijímáme to a nikdo se nepodivuje, že o spoustě svých přátel víme každý detail, aniž bychom je v posledních několika letech osobně potkali. Není čas setkat se se všemi svými přáteli, je rychlejší otevřít facebook nebo instagram a podívat se, co je u nich nového. Máme tak pocit, že kontakt s nimi neztrácíme, kde je ale pravda? Mnoho lidí žije o samotě, po dlouhých pracovních dnech se vracejí unaveni do prázdných domácností, kde na ně čeká jejich virtuální parta. Zhlédnou pár životů svých přátel, zachatují s těmi nejbližšími všude po světě a jdou s „nasdíleným“ pocitem spát.

Digitální doba nás ovlivňuje již od nejútlejšího věku, malé děti mají od narození všemožné zvukové, světelné, chodící hračky, které jim nahrazují mámin opravdový zpěv nebo chlupaté domácí mazlíčky. Dítě se naučí chodit stejně přirozeně jako zacházet s mobilním telefonem. Fascinuje mě, jak jsou děti pohotové a technicky zběhlé, myslím, že je to však ukazatel právě dnešní pokrokové doby, nikoli špatné výchovy. Neměli bychom ignorovat dobu, ve které žijeme, a děti od technologií držet zpátky. Musíme jen najít tu správnou cestu jejich používání. A vše udržovat ve zdravé míře, protože jak se říká, všeho moc škodí. To bych viděla takovým heslem pro veškeré její používání a digitální komunikací mezi všemi.