Včelí demokracie

Demokracii vnímáme jako ryze lidský vynález. Jedinci lidského rodu se v ní společně podílejí na utváření a směřování své společnosti. Místa, kde je tento princip naplňován – parlamenty, obecní zastupitelstva a další fóra, hledající společný přístup k budoucnosti – máme tendenci srovnávat s hučením úlu. Netušíme, jak blízko jsme tou metaforou realitě – včely totiž demokracii v tichosti a úspěšně využívají už miliony let –, ani to, jak blízko má rozhodování včel ke způsobu, jakým komunikují neurony v našem vlastním mozku. 

Čas od času mám za úkol recenzovat nějaký text, kde bývá vyzdviženo to, že včely jsou jediným druhem hmyzu, který má vlastní řeč a ještě ke všemu taneční, takže tím pádem jsou včely jednoduše a jednoznačně nejdokonalejší. V posudcích se pak snažím trošku zmírnit autorovo dobře míněné nadšení. Kdybychom nějaký jiný živočišný druh studovali stejně dlouho a stejně důkladně, jako včely medonosné, dospěli bychom možná k poznání, že na podobně vysoké úrovni komunikují i druhy jiné a určitě bychom objevili i mnohé případy mezidruhové komunikace. O té si člověk může vyprávět leda pohádky, kterak kuchtík či kralevic okusil kousek překladatelské ryby…

Včely medonosné jsou ale každopádně pozoruhodným příkladem komunikačních dovedností, bez kterých by jejich společenství nebylo tím, čím je. Komunikace včel je studována už od nepaměti. U některých komunikačních modů již zhruba víme, co si včely povídají a jak to dělají, u některých známe jen výsledek, přičemž jen tušíme nebo ani netušíme komunikační mechanismus.

Nesmírně zajímavá je například problematika termoregulace včelstva. Společenství včely medonosné splňuje všechny znaky superorganismu. Mimo jiné je včelstvo schopno regulovat v hnízdě velmi přesně teplotu a výměnu vzduchu. Je dobře popsáno, jak včely v hnízdě topí. Některé jsou na to specializované, vibrací hrudních svalů vyvinou teplotu přes 50 °C a vyhřívají tak okolí na potřebných 35 °C. Zalezou si často na plástu do prázdných buněk a topí do okolního materiálu, což je efektivnější, než kdyby ohřívaly vzduch. Aby nemusely opouštět své pracoviště, má každá topička svoji krmičku, která ji nosí palivo, tedy med, ze zásobních plástů přímo do úst. Topí se tedy v centrálním prostoru hnízda. Současně se také musí větrat, což dělají zase včely jiné. Větračky se často k tomu spojí do malých zástupů a intenzivním máváním křídel způsobí laminární proudění vzduchu.

Tato včela používá pohyb křídel k distribuci sekretu Nasanovovy žlázy. Značí tím prostor svého včelstva.Snímek Veronika Souralová

Jiný způsob chlazení uvnitř úlu je využití skupenského tepla odparného. Včelami donášená voda je rozprostírána v tenké vrstvě po povrchu plástů, které odparem ochlazuje. Mechanismy topení a chlazení jsou oddělené, ale vzájemně vyladěné. Při přesném měření vidíme klasický oscilační průběh kolem požadované teploty, přičemž oscilace jsou velmi jemné, ve zlomcích stupně. To znamená, že zpětná vazba musí být velmi krátká, s regulovaným výkonem, když hystereze je tak malá. Požadovaná teplota může dokonce nabývat v některých oblastech úlu jinou hodnotu než kousek vedle a to zase může přes genovou expresi ovlivňovat vlastnosti jedinců, kteří jsou ve stadiu larev a kukel. Je záměr nebo shoda okolností? Každopádně to funguje a bez komunikace mezi tisíci jedinci by se to neobešlo. Je zde nepochybně i rozhodovací mechanismus, možnost volby.

Demokratické tanečky

Včelstva včely medonosné mají úctyhodnou historii svých společenstev. Jim blízce příbuzné vosy a čmeláci mají zavedený systém hibernace oplozených samiček. Ty na jaře pokaždé zakládají nové hnízdo a vychovají první dělnice, bez jakékoliv minulosti. Zato početné včelstvo včel medonosných může přečkávat řadu let v jedné dutině, pak se v podobě roje přestěhovat do dutiny jiné a po tisíce let si může nést vedle genetické výbavy i něco jako zkušenost, poznatky, know how. Společenství tyto poznatky nese, ale jednotlivé včely si je musejí předávat, z osoby na osobu. Vždyť žijí relativně krátce. Včelstvo má jednu pohlavní generaci zhruba dva nebo tři roky dlouhou, ale individuální životy jednotlivých dělnic jsou jen několik týdnů až měsíců dlouhé, s krátkým překryvem.

Komunikace včel je popsaná v mnoha originálních i rešeršních článcích. Nejznámější postavou v historii studia včelích tanečků je bezesporu rakouský etolog prof. Karl von Frisch (1886-1982), který za popis včelích tanečků dostal spolu s Konradem Lorenzem a Niko Tinbergenem Nobelovu cenu v oboru fyziologie a lékařství.

Tanečky se ale studovaly dál a studují se dodnes (viz např. Vesmír 74, 25, 1995/1). Prvním objevem bylo, že tanečky slouží včelám pro komunikaci o zdrojích potravy. Včela, která potravu objeví, sdělí ostatním směr a vzdálenost, kde mají zdroj hledat. Záhy se ale přišlo na to, že stejným způsobem pátračky ostatním včelám sdělují, že vypátraly místo, kde by si mohl postavit hnízdo jejich právě vylétnuvší roj. Sdílení informací je součástí chytré dělby práce. Je pozoruhodné, ale naprosto pochopitelné, že včelstvo má velice ekonomickou strategii v podstatě ve všem co koná. Létání stojí hodně energie. Kdyby všechny včely létaly po krajině, kde jsou zdroje potravy poměrně řídce a nerovnoměrně rozložené, spotřebovaly by často víc, než by přinesly. Pokud se hledáním zaobírá jen jedno procento včel, je bilance zisků vůči nákladům kladná.

Včelí roj si vystavěl voskové plásty v bedně, do které jej umístili lidé.Snímek Dalibor Titěra

Zajímavé je, že včely dokážou obodovat kvalitu nalezeného zdroje nebo ubytování. Své nadšení promítnou do intenzity taneční figury, přičemž jeden a ten samý parametr - vzdálenost - se může jevit jednou jako výhoda, podruhé jako nevýhoda. Pro zdroje potravy platí, že při srovnatelné kvalitě je výhodnější zvolit ten bližší. Pokud ale pátračky hledají dutinu pro usazení svého roje, a najdou dvě podobné v různé vzdálenosti od mateřského včelstva, preferují naopak tu vzdálenější. Pro nové včelstvo to bude znamenat menší překryv jejich letového areálu s letovým areálem včelstva původního. Ale to, co pátračky referují o svých nálezech, je jen návrh. A někdy i deset návrhů, ze kterých si včelstvo musí vybrat právě jeden, ten nejlepší.

Americký profesor Thomas Seeley své experimenty popsal v desítkách článků a několika krásných knihách. Ukazuje, že ve včelstvo při svém rozhodování využívá principů skutečné demokracie. Včelstvo jako společenství tolika jedinců je schopné se jednoznačně rozhodnout pro jednu z více nabízených variant a vybrat tu nejlepší. V deváté kapitole knihy Včelí demokracie (Honeybee democracy) můžeme nahlédnout do mechanismu rozhodování včelstva a porovnat při tom chování včel v roji s tím, co víme o rozhodovacím procesu v mozku primátů. Možná se takové srovnávání jeví podivně, protože včely a neurony se od sebe velmi liší.

Ovšem tyto systémy jsou si svojí podstatou podobné. Jde o kognitivní jednotky, v nichž neexistuje centrální „rozhodovatel“, který by disponoval souhrnem všech vědomostí nebo mimořádnou inteligencí a udával směr všem ostatním. Naopak, proces rozhodování je jak u včel, tak v mozku, široce rozptýlený v rámci souboru relativně jednoduchých jednotek zpracovávajících informace, z nichž každá vládne jen nepatrným zlomkem celkového množství informací používaných k vytvoření výsledného úsudku. Uvidíme, že přirozený výběr uspořádal včelí roje a mozky primátů podobným způsobem, a vytvořil tak ze souboru poměrně špatně informovaných a kognitivně omezených jedinců prvotřídní rozhodovací skupinu.

Roj se usazuje při mezipřistání ve větvích javoru.Snímek Dalibor Titěra

Roj je jako mozek primáta

Roj včel medonosných provádí rozhodnutí, když získá informace o kvalitách deseti či více potenciálních hnízdišť, tyto informace zpracuje a vybere si nejvhodnější místo. S touto úlohou je srovnatelný úkol opice v následujícím vědeckém experimentu.

Mozek primáta v provedeném pokusu má přijmout rozhodnutí při sledování obrazovky počítače. Opice se dívá na obrazovku, na níž je seskupení bílých bodů, pohybujících se na černém pozadí. Většina bodů se pohybuje náhodně, ovšem pohyb malé části z nich je koordinovaný jedním či druhým možným směrem, vlevo nebo vpravo. Opice byla vycvičena odměnami na to, aby se rozhodla, zda se koordinované body mezi převahou náhodně se pohybujících bodů pohybují doleva, nebo doprava, a své rozhodnutí dala najevo pohledem na jeden z terčů, umístěném na levé, respektive na pravé straně obrazovky.

V testu opice sleduje zrakový podnět, skrytý v šumu pohybu bílých bodů, provádí rozhodnutí mezi dvěma alternativami (vlevo či vpravo) a své rozhodnutí vyjádří pohybem očí. Neurofyziologové stopovali nervové aktivity, tedy zachycení vizuální informace, její zpracování a pokyn pro pohyb oka, v různých částech mozku pokusné opice.

Výchozím místem vzruchu je střední týlní oblast mozku (ST), která zpracovává smyslové vjemy týkající se pohybu, který opice vidí. Každý neuron oblasti ST má recepční pole, odpovídající určité konkrétní části celého zorného pole opice. Navíc je každý ST neuron citlivý na pohyb konkrétním směrem.

Další krok v rozhodovacím procesu opice se odehrává v boční temenní části předního mozku (tzv. LIP). Neurony z této oblasti přijímají informace ze ST oblasti a jsou uspořádány do integrátorů pro specifické směry. V LIP neuronech se průběžně hromadí důkazy o tom, co opice vidí. Pokud primát sleduje body pohybující se doprava, pak ty LIP neurony fungující jako integrátory pohybu vpravo zvýší frekvenci výbojů. Frekvence závisí na intenzitě podnětu, tedy na počtu bodů pohybujících se doprava. Integrátory reagující na různé směry pohybu se vzájemně zpomalují, takže nakonec mají vysokou frekvenci výbojů pouze neurony v LIP souboru pro převažující směr. Dojde k rozhodnutí a pomocí tzv. motoneuronů je iniciován pohyb očí daným směrem.

Neurovědci ze Stanfordovy univerzity Leo Sugrue, Greg Corrado a William Newsome vyvinuli užitečný pojmový rámec pro uvažování o jednotlivých fázích zpracování informací. Jejich rámec obsahuje tři fáze. Na počátku se „senzorická informace“ o vnějším světě, kterou zaregistrovaly smyslové orgány zvířete, přeloží do „senzorické reprezentace“, která v mozku živočicha umožní informace zpracovat. To je část, kterou zajišťují ST neurony. Následuje rozhodovací transformace, která „senzorickou reprezentaci“ přiřadí jedné z možných variant, kterou v mozku opice sbírají LIP neurony. Po „nahromadění důkazů“ dojde k výběru alternativy a dalšímu kroku, kterým je „akční transformace“. Ta přeměňuje tuto informaci na konkrétní projev chování řízený motoneurony.

Přestože tento pojmový rámec byl vyvinut pro popis rozhodovacích procesů v mozku primátů (včetně člověka), je překvapivě dobře použitelný při vysvětlení rozhodovacích procesů ve včelích rojích. V obou typech systémů, které přijímají rozhodnutí, senzorické jednotky přenesou informaci z vnějšího světa dovnitř systému. V obou typech systémů také probíhá zpracování informace formou konkurence mezi vzájemně se zpomalujícími integrátory. Navíc jak v mozku, tak ve včelím roji dojde k rozhodnutí v okamžiku, kdy shromažďování důkazů v jednom z integrátorů dosáhne dostatečně vysoké (hraniční, prahové) intenzity.

Senzorická transformace v roji

Při uvažování o strukturálních paralelách mezi rojem a mozkem si můžeme představit, že roj je vlastně takový obnažený mozek, který tiše visí z větve stromu, ale zároveň je schopen „vidět“ spoustu potenciálních míst k uhnízdění, rozložených v širokém okolí.

Očima roje je armáda několika set včel pátraček, které vylétávají všemi směry do vzdálenosti několika kilometrů, prohledávají terén a hledají místa vhodná k uhnízdění. Pokud pátračka objeví místo, které je dostatečně vhodné, aby stálo za pozornost ostatních, letí zpět k roji a svůj nález ohlašuje na povrchu roje tzv. osmičkovým tancem. Intenzita jejího tance – počet vykonaných tanečních okruhů – je přímo úměrná kvalitě nalezeného místa. Včela pátračka tedy funguje jako senzorická jednotka roje, která převádí kvalitu hnízdiště na intenzitu signálu předávaného tancem.

V průběhu času, kdy se desítky včel pátraček vracejí k roji a předvádějí svůj tanec, postupně vznikne nahromadění senzorických informací týkajících se umístění a kvality potenciálních hnízdišť, která včely našly. Předvádění včelích tanců lze vnímat jako senzorickou reprezentaci krajiny s možnými hnízdišti. Je to obdoba frekvence výbojů ST neuronů, které v mozku primáta vytvářejí senzorickou reprezentaci pohybujících se bodů v jeho zorném poli.

Každá pátračka se snaží získat další včely, aby tancovaly ve prospěch jejího hnízdiště, a tak dochází v průběhu procesu k zesílení, k pozitivní zpětné vazbě. Okamžitý souhrn odhadů kvality každého potenciálního hnízdiště aktivuje další včely k tomu, aby se na místa připadající v úvahu letěly podívat. Celý proces trvá několik hodin. Pátračky opouštějí horší varianty, přidávají se k lepším a ve chvíli, kdy počet včel rozhodnutých pro jednu lokalitu dosáhne kvóra (hraniční hodnoty), roj na toto místo odletí.

Je zde několik zajímavých rysů, které přispívají k úspěchu rozhodovacího procesu včelího roje.

Schéma rozhodovacích procesů ve včelím roji, vybírajícím budoucí hnízdiště na základě kvalitativního posouzení dostupných stanovišť.Schéma Marek Janáč podle Thomase D. Seeleyho (s použitím snímku Nilfanion, CC BY-SA 3.0)

Smyslovým ústrojím včelího roje je poměrně početná ale přesto početně omezení skupina včel pátraček. Být pátračkou, je pro včelu jedna z profesí, kterou po část svého života svědomitě vykonává. Když se do terénu vydá několik set včel pátraček, včelí roj je schopen získat množství informací o potenciálních hnízdištích v poměrně krátkém čase, obvykle během několika hodin. Ale může se stát, že informace o nejlepším hnízdišti se objeví až v závěru akce a musí mít možnost zvítězit nad ostatními, které jsou horší, ale už nějakou dobu sbírají příznivce pro svůj návrh.

Pátračky informující o vhodné lokalitě „verbují“ další pátračky. Proces rekrutování pátraček vytváří pozitivní zpětnou vazbu v počtu včel informujících o konkrétní lokalitě, protože se ze včel rekrutovaných stanou včely rekrutující. To znamená, že smyslová informace zastupující konkrétní lokalitu sebe samu zesiluje. Protože intenzita tance každé pátračky závisí na kvalitě dané lokality, pozitivní zpětná vazba (zesílení) je silnější pro kvalitní lokality, a nakonec tance ve prospěch kvalitnějších lokalit převládnou. V průběhu času se tedy pozornost soustředí pouze na nejvhodnější lokality.

Existují však minimálně dva další rysy, které úspěšné rozhodování komplikují. Prvním z nich je fakt, že pátračky svým tancem poskytují poměrně nepřesný obrázek toho, jaká je skutečná kvalita jednotlivých lokalit. Druhou slabinou tohoto způsobu předávání informací je fakt, že každá pátračka poskytuje o kvalitě lokality trochu jinou informaci. Obojí vytváří informační šum. Aby byl roj schopen takovou informaci plnou variací zpracovat, musí být senzorická informace shromažďována po dobu několika hodin a od několika stovek včel.

Včely před dutinou ve stromě, kterou roj zabydlel.Snímek Dalibor Titěra

Rozhodovací transformace v roji

Druhou fází rozhodovacího procesu v mozku opice nebo včelího roje je rozhodovací transformace. V této fázi se senzorické reprezentace přemění do sady pravděpodobností pro volbu některé z možných variant. Hlavním úkolem této transformace je propojit jednotlivé zašuměné senzorické informace tak, aby systém přijímající rozhodnutí (mozek či roj) věděl, jaké množství „důkazů“ ve prospěch jednotlivých alternativ vlastně obdržel. Tento úhrn důkazů rozhoduje o pravděpodobnosti výběru některé z variant.

V mozku opice jsou senzorické informace poskytované neurony v ST oblasti propojeny pomocí neuronů z oblasti LIP. Každý soubor LIP neuronů tak v podstatě funguje jako integrátor, který shromažďuje důkazy hovořící ve prospěch jednoho možného směru očních pohybů a poskytuje aktuální hodnotu toho, kolik důkazů doposud zaznamenal. Čím větší je tedy vizuální pohyb v konkrétním směru, tím silnější jsou zprávy odpovídajících ST neuronů, o to rychlejší je akumulace důkazů v souvisejících LIP neuronech a o to větší je pravděpodobnost, že opice provede oční pohyb daným směrem.

Proces rozhodovací transformace ve včelím roji funguje v zásadě na stejném principu jako v mozku. Stejně jako má mozek opice integrátor senzorické informace pro každý směr očního pohybu, má včelí roj integrátor senzorické informace pro každé potenciální hnízdiště. Integrátorem pro každou potenciální lokalitu je počet rekrutovaných včel, které ji navštěvují. Čím lepší je daná lokalita, tím větší je počet tanců v její prospěch a tím větší je příliv nových pátraček, které se pro ni rozhodnou. Tím pádem se důkazy ve prospěch konkrétní lokality – tedy počet včel, které ji navštěvují – zvyšuje nejrychleji u té lokality, která má nejvyšší kvalitu. Zvyšuje se tak pravděpodobnost, že si roj zvolí právě toto místo.

Důležitým rysem integrátorů v mozku opice je jejich vzájemné zpomalování. To znamená, že jak se hromadí důkazy v jednom integrátoru, akumulace důkazů v ostatních integrátorech se tlumí. Stejný rys vidíme i u včelích rojů. Nárůst počtu včel ve prospěch jedné lokality je doprovázen zřetelným poklesem počtu včel na všech zamítnutých lokalitách, což je podobné jako zvyšující se a klesající frekvence výbojů u různých LIP neuronů. Vzájemné tlumení mezi skupinami včel na různých potenciálních hnízdištích vychází z toho, že počet nerozhodnutých pátraček je omezený. Čím více pátraček je naverbováno ve prospěch konkrétní lokality, tím méně jich zbývá pro propagaci ostatních hnízdišť.

Dalším rysem, který je společný integrátorům v opičím mozku a ve včelím roji, je právě jejich „děravost“. Jinými slovy, v obou systémech akumulace důkazů v kterémkoli integrátoru začne ochabovat, pokud do něj nepřicházejí stále další důkazy. Nadšení každé včely pátračky pro danou lokalitu postupně opadá s počtem návštěv dané lokality. Pokles množství informací tedy umožňuje, aby systém sám sebe aktualizoval, dojde-li ke změně situace, například je-li objeveno nové, vynikající hnízdiště. Jinými slovy, „děravé“ integrátory pomáhají systému vyvarovat se chyb z rychlosti.

Akční transformace roje

Poslední fází zpracování informací, které je základem rozhodovacího procesu, je provedení jediné akce na základě mnoha hodnot uváděných integrátory. V roji i v mozku je mechanismus pro výběr konkrétní akce na základě akumulace informací v integrátorech spuštěn tím, že se ve prospěch některé z alternativ nashromáždí dostatek důkazů. Tento způsob obvykle generuje dobrá rozhodnutí, protože relativní úroveň důkazů v každém z integrátorů obvykle reflektuje relativní sílu nebo kvalitu každé alternativy. Čím lepší je potenciální hnízdiště, tím intenzivnější jsou tance v jeho prospěch, a tím rychlejší je rekrutování dalších pátraček, které na danou lokalitu létají. Navíc pozitivní zpětná vazba (zesílení) senzorických vstupů pro každou z alternativ (ze včel rekrutovaných se stávají včely rekrutující) a vzájemná tlumení mezi integrátory (vzájemným soupeřením o nerozhodnuté včely) se starají o to, aby nejlepší potenciální hnízdiště nejrychleji získalo kritickou úroveň důkazů i v případě, že nejvhodnější kandidát vstoupí do soupeření pozdě, jak tomu často bývá.

Když rozhodovací systém ve včelím roji zjistí, že jedna z alternativ už nashromáždila hraniční množství důkazů, dojde k akci - odletu roje. Pátračky totiž na každém hnízdišti nějakým způsobem monitorují, kolik jich na lokalitě je, a když tento počet dosáhne hraniční úrovně (kvóra) vrátí se k roji a začnou vydávat speciální zvukové signály, na které ostatní včely reagují zahřátím svalů potřebných k létání na teplotu 35 °C. Nakonec pátračky, které znají cestu k vybrané lokalitě, řídí celý roj při letu zvoleným směrem.

Pátračky, které podnítily přípravu k odletu za pomoci pisklavých zvukových signálů, začnou roj vybízet k odletu pomocí jiných zvuků, tzv. „cestovním způsobem bzučení“. Video Thomas D. Seeley, Cornellova univerzita

Klíčovým prvkem rozhodovacích systémů je velikost kvóra. Ukazuje se, že právě tato hodnota silně ovlivňuje rychlost a přesnost výběru, který roj ohledně nového hnízdiště provádí. V počítačovém modelu tohoto systému se ukázalo, že příliš nízké kvórum by zkrátilo potřebný čas, ale zvýšilo by pravděpodobnost chybných rozhodnutí. Naopak, kdyby systém čekal na dosažení ještě vyššího kvóra, čas by se prodlužoval a u roje by to mohlo znamenat nebezpečí vyhladovění, protože včely unesou při odletu z domova potravu na cestu maximálně tři dny dlouhou. Pak už se musí znova pustit do sběru potravy na květech a k tomu už musí mít založené hnízdo.

Je optimální rozhodovací strategie univerzální?

Americký vědec Douglas Hofstadter před čtyřiceti lety ve své knize Gödel, Escher, Bach představil fascinující myšlenku, že „kolonie mravenců se v mnoha ohledech neliší od fungování mozku“. Poukázal na to, že v obou systémech vzniká inteligence vyššího řádu spojením skupiny „hloupých“ jedinců: skupiny mravenců se chovají jako skupiny neuronů vysílajících výboje. V době, kdy Hofstadter knihu napsal, byla podobnost mezi sociálními a neurálními rozhodovacími systémy naznačena jen mlhavě, například tvrzením, že oba typy systémů kódují informace o vnějším světě do vzorců chování jednotlivých prvků, z nichž jsou složeny. Dnes o rozhodovacích mechanismech hmyzích společenstev a mozku primátů víme mnohem víc. To, co jsme se v posledních třiceti letech dozvěděli, jednoznačně podporuje Hofstadterovu teorii, že evoluce zabudovala do hmyzích kolonií a do mozku primátů intelektuální sílu založenou na podobných principech zpracování informací.

Dobrá komunikace je základ řešení problémů

Opustím Seeleyho knihu a zavzpomínám na vlastní zážitek se včelím rojem, který ilustruje, jak jsou včely schopné řešit nenadálé situace a rozhodovat se. Na počátku osmdesátých let se ještě filmy točily analogovými kamerami na filmový pás. Barevné filmy do kamer se navíc dovážely za nedostatkové devizové prostředky ze západu a filmaři jimi museli jaksepatří šetřit. S dramaturgem Václavem Borovičkou, který za trest za své postoje v normalizačním období směl točit jenom přírodopisné snímky, jsme s velkým nadšením točili včely z blízka.

Včely si s potravou předávají i informace.Snímek Veronika Souralová

V technickém scénáři bylo, že včelí roj namísto do úlu usadíme do skleněného válce, aby se dalo nafilmovat, jak si včely staví své voskové plásty. Jako asistent na včelíně Výzkumného ústavu včelařského jsem to všechno měl nachystat, ale ouha. Roj nechtěl bydlet ve skleněném válci. Zhluboka dýchající superorganismus vydechoval tolik vodní páry, že se srážela na stěnách válce a v čůrcích stékala dolů. Roj se jednoduše vystěhoval ven a sedl si pod stoličku s válcem. Důvod chování roje byl jasný, ale můj úkol od filmařů taky. Šup s rojem zpátky do válce.

Ráno byly všechny včely zase venku. Až napotřetí si daly říci a začaly stavět nádherné voskové plásty od stropu dolů. Zavolal jsem filmaře, kteří přijeli s tehdejší technikou, kamerami a hlavně silnými filmařskými reflektory. Makroobjektivy ve spojení s nevalnou citlivostí tehdejšího filmového materiálu vyžadovaly přisvěcování i venku za jasného dne.

Včelí roj si vystavěl voskové plásty v bedně, do které jej umístili lidé.Snímek Dalibor Titěra

Včelí roj si vystavěl voskové plásty v bedně, do které jej umístili lidé.Snímek Dalibor Titěra

Kameraman začal točit a osvětlovači mu svítili na snímané místo. S hlavou pod tmavou plachetkou a s okem na hledáčku kamery komentoval Jirka Šmíd dění na place. „To je krása, oni si podávají ty voskový placičky z držtičky do držtičky a lepí to na stavbu… co je, co je,… proč šly pryč?“ Vypnul kameru, protože filmem se muselo šetřit, takže ten následující okamžik už zůstal nenatočen.

Stavitelkám, kterým lidé na jejich dílo ve skleněném válci svítili silnými lampami, začalo být horko a tak šly pryč. Na jejich místo ale okamžitě nastoupily včely větrací, seřadily se do formace a začaly intenzivním máváním křídel ochlazovat přehřátý prostor. Koukali jsme na to všichni, a smáli se jako u dobré grotesky. Škoda, že nikdo nebyl tak pohotový, aby opuštěnou kameru na stativu spustil. Mohli jsme mít mimo scénář vtipný klip o včelí komunikaci.