Jak jsem se stal biologem

Biologem se člověk nerodí, biologem se člověk stává. Na rozdíl od matematiky, fyziky nebo chemie nemůže totiž živý svět snadno popsat pomocí rovnic, předpovídat jeho chování, popř. ho ovládat. Úžasná různorodost na všech jeho úrovních (tisíce různých molekul v obrovských množstvích navzájem interagujících v jediné buňce, biliony buněk v jednom těle, miliony druhů organismů v biosféře…) je mimořádnou výzvou pro celoživotní biologizování, kdy člověk až po mnoha letech získá pocit, že něčemu trochu rozumí. I zde platí, že co se v mládí naučíme, později bohatě využijeme. Stejně jako se rodí děti od malička fascinované prvočísly nebo goniometrickými funkcemi, rodí se i takové, které vědí, že se budou věnovat rozsivkám, vorvaňům nebo prvosenkám. Nevím ale o nikom, kdo by se chtěl od malička stát molekulárním genetikem nebo bioinformatikem. K tomuto typu prozření totiž vede velice dlouhá cesta letitého postupného zasvěcování. Mnoho dětí se v tom správném okamžiku pro nasměrování k životní dráze biologa nesetká s tím správným podnětem nebo člověkem. Pokud má štěstí, setká se s něčím jiným a stane se z něj racionálně a kriticky uvažující jedinec, a je jedno, jestli se věnuje přírodním vědám, technice či umění.

Je nás poměrně dost, kdo od malička nepochopitelně inklinovali k přírodě, kladli si otázky, na které si často museli odpovídat sami, a dalo jim hodně práce se ubránit přesile těch „normálních“. Určitě nejsem sám, kdo ve věku okolo 12 let zažil obrovský iniciační rituál. Díky přírodovědným soutěžím jsme se postupem jednotlivými koly setkávali s čím dál čistší esencí sebe sama vydestilovanou z populace teenagerů. Přirozená zvědavost dětského věku podléhající kritické zkoušce přechodu na druhý stupeň základní školy tak získala obrovskou vzpruhu! Motivaci zažít ten sladký okamžik normálnosti zase další rok, a to třeba opakovaně spolu s malými matematiky, fyziky, chemiky nebo biology. Sám na své kůži jsem si vyzkoušel přírodní výběr té správné party (a vlastně i vědecké disciplíny), kde mi bylo nejlíp. Nakonec zvítězila biologická olympiáda jako cesta prvoplánově k tomu setkat se s kamarády, s nimiž se tak skvěle povídá, a samozřejmě k postupnému zasvěcování do tajů jednotlivých oblastí biologie. Při pohledu zpět jsem hrozně vděčný všem, kteří se nebáli s námi jako rovní s rovnými (alespoň jsme měli ten sladký pocit důležitosti) diskutovat (ano, skutečně diskutovat, ne jen nám něco vnucovat) o makroekologických konceptech, elektrické signalizaci v mozku, centrálním dogmatu molekulární genetiky… Nábožně jsme jim naslouchali, často skoro ničemu nerozuměli, ale měli čím dál utkvělejší pocit, že musíme být součástí fascinujícího společenstva odhalujícího zákony fungování živých soustav a jejich vzájemných vztahů, někteří i v planetárním měřítku. Já sám jsem „ustrnul“ na jednobuněčné úrovni, a to nejenom vědecky, ale i pedagogicky. Dobře si vzpomínám, jak k tomu došlo. Na letním odborném soustředění v Běstvině v Železných horách mne tehdejší přednášející buněčné biologie a fyziologie RNDr. Tomáš Soukup (pro nás prostě Tomáš) poprosil, zda bych ho na chvíli vystřídal v okamžiku, kdy mluvil o tom, jak vzniká v buňce ATP – důvod byl prostý, fyziologický… A já se postupně rozpovídal a mluvil a mluvil, nakonec skončil, ani nevím proč, u toho, jak se sestřihává RNA… – celou dobu mé „přednášky“ stál Tomáš za mnou a posunky ostatním ukazoval, „že tam není“. Mně bylo patnáct a bylo rozhodnuto. Takových „Tomášů“ ale byla řada. Neuvěřitelné je, že tento příběh funguje již celé půlstoletí. Fungují v něm tisíce nadšených altruistů na všech úrovních, bývalí účastníci biologické olympiády (BUBO) se stávají jeho přirozenou součástí a jsou zárukou, že fungovat bude i nadále. To samé platí i pro ostatní olympiády, které jsou nesmírně zajímavým segmentem občanské společnosti, hodné řádného sociologického průzkumu. Při pohledu zvnějšku je nepochopitelné, jak celá mašinerie může tak přirozeně a hladce fungovat, pokud jste uvnitř, je vám jasné, že nemůže díky všem těm úžasným lidem nefungovat.