Literární kronika první republiky

Tímto článkem zahajujeme seriál textů vycházejících z knihy Literární kronika první republiky. Tato publikace představuje vybrané jevy a díla československé literární kultury v letech 1918–1938.

Česká literatura již v polovině 19. století dokázala obhájit své právo na novodobou existenci; konkrétně že je schopna nabídnout díla v rozmanitosti žánrové (jen román jí chyběl), tematické i stylové. Pro druhou polovinu 19. století je příznačná především otázka dalšího rozvoje – postupné emancipování prvku estetického od prvku vlastenecky-národního a také otázka publika.

Literární historie zaměřuje v posledních letech stále více svoji pozornost i na tematické okruhy a oblasti v domácím kontextu dlouho opomíjené. Rozšíření záběru o studium populárních textů (mimo jiné i těch cílících na dětské publikum) umožňuje nejen sledovat dění na českém kulturním poli v širší perspektivě, ale otevírá i příležitost pro posuzování obousměrně inspirativních a inspirujících přenosů mezi (ze všeho nejvíce jen iluzorními, ideálními) póly „vysokého“ a „nízkého“, „uměleckého“ a „komerčního“, „původního“ a „odvozeného“ či „invenčního“ a „stereotypního“.

Jak uchopit souvislosti mezi česky a německy psanou literaturou z českých zemí. Tyto vztahy se přitom neomezují jen na často zmiňovanou kulturní rivalitu nebo mlčení o „těch druhých“. Ve skutečnosti jde o členité pole česko‑německých rezonancí a inspirací, dvojdomostí i „přestupů“ v rámci společně sdíleného kulturního prostoru.

Valné shromáždění Matice slovenské, které se konalo ve čtvrtek 12. května 1932 v Martině, provedlo ve výboru této organizace závažné personální změny. Nešlo jen o jednotlivé osoby, ale o předem připravenou změnu charakteru instituce.

Pro literaturu na Podkarpatské Rusi jsou příznačné historicky se měnící vazby na maďarskou, ruskou, ukrajinskou, českou i slovenskou kulturu. Svým hybridním rázem dokládá, že existují regiony a kontaktní zóny, které nelze pochopit prizmatem jediné, čistě národní kultury.

Josef Hora v článku Kulturní smysl doby z října 1919 píše: „Heslo doby zní: Rychle. Smysl doby je: proměna. Taková je metoda i cíl.“ Horovo prohlášení vystihuje charakter pojmu avantgarda jakožto (vojenského) předvoje, tj. průkopnického a revolučního hnutí.

Jsou překladatelé vědci, mistři pera, diplomaté i univerzální mezikulturní zprostředkovatelé. Většina se asi považuje za zručné řemeslníky. Součástí konkurenčního boje nakladatelů v ambiciózním meziválečném Československu se stala i podoba překladu. S houstnoucí atmosférou na mezinárodní politické scéně byli navíc jako mezikulturní aktéři vtaženi do soukolí diplomacie.

Po vzniku Československa byly jižní hranice Slovenska stanoveny bez ohledu na etnický princip, takže se na území nového státu ocitlo více než milion Maďarů. Tento „maďarský pás“ byl najednou odtržen od svého přirozeného kulturního centra, Budapešti, a místní obyvatelé si museli v nové situaci vytvořit systém vlastního kulturního a literárního života a nově definovat svou menšinovou identitu.