Hledání centra

Tímto článkem zahajujeme seriál textů vycházejících z knihy Literární kronika první republiky. Tato publikace představuje vybrané jevy a díla československé literární kultury v letech 1918–1938.

Bratislavský kulturní časopis Pero uveřejnil v dubnu a květnu roku 1933 kritickou glosu novináře a prozaika Andreje Dobroty Kvetomluva slovenských nápisov bratislavských firiem. V podobném duchu se autor věnoval i deformované slovenštině jídelních lístků v bratislavských restauracích. Z nich zřetelně vyplývalo, že Bratislava je čtyřjazyčné město – vedle maďarštiny, němčiny a kuchyňské slovenštiny se v nich totiž začaly objevovat i pokusy o češtinu: „Vepřový Carré – Hovězí Gulyás“.

Zatímco v roce 1910 žilo v Bratislavě pouze 1,2 % Čechů, v roce 1930 se již každý pátý obyvatel města hlásil k české národnosti. Na přelomu dvacátých a třicátých let v něm Slováci rozhodně nedominovali, nebyla jich tu ani třetina. Dobrotovy texty svědčí o dvojí nesamozřejmosti: o nesamozřejmosti slovenštiny ve vícejazyčné Bratislavě a také o nesamozřejmosti tohoto města a jeho vícejazyčnosti pro řadu představitelů slovenské literatury a kultury.

Bratislava se stala hlavním městem československého Slovenska prakticky ze dne na den, 4. února 1919, kdy se do ní přestěhoval Vavro Šrobár, ministr zplnomocněný pro správu Slovenska. Šlo o výsledek mocenského, politicko-administrativního rozhodnutí, jež bylo garantováno silou zbraní. Ani na počátku roku 1919, ani o dvě desetiletí později, na sklonku republiky, Bratislava nebyla městem dominantně slovenským a nepředstavovala jednoznačné centrum slovenské kultury a literatury. Stávala se jím jen postupně. V tomto procesu jí konkurovaly Turčianský Svätý Martin a Praha.

Turčianský Svätý Martin: minulost?

Z hlediska dosavadního vývoje slovenského národního a politického života nebylo překvapením, že Deklarace slovenského národa, kterou se 30. října 1918 Slováci přihlásili k Československu, se zrodila právě v Martině. Město nacházející se v Turčianské kotlině obklopené Malou i Velkou Fatrou bylo od šedesátých let 19. století centrem národního a kulturního života. Pro obyvatele Martina a řadu signatářů Deklarace mohlo být překvapením, že se Martin nestal sídlem správy Slovenska. Rozhodly o tom praktické, především geopolitické důvody, které měly i symbolický přesah. Podle historika Ľubomíra Liptáka volba Bratislavy demonstrovala, „že Slovensko sa nehodlá dať zatlačiť do horských dolín, že si trúfa spojiť do národného organizmu aj veľké mestské centrá“.

Zeměpisnou polohou byl Martin, ze všech stran obklopen horami, dobře disponovaný pro funkci útočiště. Stál stranou od hospodářských a politických center předpřevratových Uher. Místo bylo přiměřené defenzivní strategii slovenského národního života, ovšem po roce 1918 novým potřebám a ambicím lépe vyhovovala geograficko-komunikační otevřenost Bratislavy, která byla díky Dunaji propojena se středoevropskými metropolemi Vídní a Budapeští, ale i s mořem (podle dobových představ měla být „Liverpoolem republiky“). Nepoměr mezi oběma městy byl nejvíce patrný ve velikosti, přičemž nešlo jen o skutečnost, že v roce 1930 měla Bratislava asi patnáctkrát více obyvatel (přes 120 000) než Martin (7500). Důležitější bylo, že v tu dobu se už téměř 35 000 obyvatel Bratislavy hlásilo ke slovenské národnosti: Slováci tu sice byli menšinou, přesto byla Bratislava největším slovenským městem.

Vnější, pro ústřední pozici Martina nepříznivé okolnosti sice během první republiky nevedly ke ztrátě kulturního a společenského významu města, k té došlo až později. V tomto období však přestalo být jediným nezpochybnitelným kulturním centrem, ocitlo se v konkurenci dalších uchazečů o tuto pozici. Martin ale dokázal, zejména zásluhou několika talentovaných mladších pracovníků Matice slovenské, využít nových možností, které vznik republiky Slovensku nabídl. Matice, obnovená na prvním valném shromáždění 5. srpna 1919, se v novém státě transformovala z univerzální národní instituce v organizaci kulturní a vědeckou, ale přitom si uchovala i nemalý symbolický kapitál národně reprezentativní. Ve dvacátých letech byl její vedoucí osobností múzický polyhistor a literární tvůrce Štefan Krčméry, citlivý hledač talentů, udržující kontinuitu tradice se současností. Matice slovenská obnovila osvětovou a ediční činnost, znovu začala vydávat časopis Slovenské pohľady a v rámci nově ustavených odborů (historického, literárněhistorického a jazykového) rozvíjela i vědeckou činnost. V těchto oblastech se postupně stala ideovou, slovensky nacionální protiváhou bratislavské univerzity, kde v humanitních oborech řada českých profesorů prosazovala čechoslovakismus. Výrazným přínosem pro Matici, ale i pro Martin jako město, bylo ve třicátých letech působení prozaika Jozefa Cígera Hronského, který se ve funkcích tajemníka a správce Matice osvědčil také jako organizátor a hospodářský činovník, zejména při vybudování moderní tiskárny Neografia.

Krátce po vzniku republiky se objevila první generace spisovatelů, která už s Martinem a Maticí neměla nic společného. Postoj mladých levicově orientovaných autorů k Martinu v roce 1927 pregnantně vyjádřil kritik a básník Daniel (Daňo) Okáli v článku O centrum slovenského umenia: „Hovoriť v dobe výbojnej techniky, v dobe rádia, elektrických vlakov, aeroplánov o geografických výhodách Martina, o jeho strategicky zabezpečenom položení a vyvodzovať z podobných ‚prirodzených‘ daností jeho akési predurčenie na umelecké centrum a pochopiť oprávnenosť i vecnosť týchto dôvodov, to presahuje naše rozumové schopnosti.“ Jiní z mladších autorů si k Martinu vybudovali pozitivní vztah, ale město jim začalo být těsné. Ján Smrek, který tu pracoval čtyři roky jako novinář, na to vzpomíná takto: „… zavčasu som si uvedomil, že sa – ak nechcem byť v Bratislave ani nikde inde pokladaný za básnickú mŕtvolu – nesmiem dať nijakými kúzlami pripútať k malému mestu.“ Z Martina odešel – do Prahy.

Turčianský Svätý Martin.

Praha: „druhý domov“

Když se Ján Smrek začátkem třicátých let přestěhoval do hlavního města republiky, už šest let spolupracoval s pražským nakladatelem Leopoldem Mazáčem. V Praze vedl jeho řadu Edícia mladých slovenských autorov, nejúspěšnější vydavatelský projekt slovenské literatury v meziválečném období. Po příchodu do Prahy začal vydávat moderní literární měsíčník Elán (vycházel od září 1930 až do roku 1947), pro který se mu podařilo získat nejlepší slovenské autory.

Elán nebyl jediným ani prvním slovenským literárním časopisem vydávaným v hlavním městě a Leopold Mazáč nebyl jediným pražským nakladatelem, který vydával knihy soudobých slovenských autorů. Řada slovenských spisovatelů působila v Praze už od začátku dvacátých let, město se pro ně stalo – podle předního českého slovakisty Emila Charouse – „druhým domovem“. Tito autoři zde nejen studovali a žili, ale také se sdružovali a zakládali časopisy. Levicově orientovaní studenti a literáti – Vladimír (Vlado) Clementis, Daniel (Daňo) Okáli, Ján Poničan, Eduard (Edo) Urx – založili v Praze roku 1922 Volné sdružení studentů-socialistů ze Slovenska, které se později transformovalo do komunisticky orientované skupiny davistů, pojmenované podle časopisu DAV. V rozmezí let 1924–1937 vyšlo devět ročníků této avantgardní revue, z toho pět v Praze. Ještě předtím tu vycházely literární časopis Svojeť (1922) a literárně‑společenský měsíčník Mladé Slovensko (1920–1924).

Ludmila Rambouská: Nakladatel Leopold Mazáč vo svojej „centrále“.

Praha byla v meziválečném období prostorem, který podstatně přispěl k diferenciaci slovenského literárního života. Poválečná generace se i díky pražské zkušenosti odpoutala od Martina jako jednoznačného kulturního centra, respektive se mu vyhnula. Takovéto vymezení se vůči „otcům“ a jejich městu doprovázela vnitrogenerační názorová diferenciace provázená rozrůzněním poetik, která byla podněcována plodnými kontakty s českou literární scénou. Snahy této generace dobře vystihoval titul sbírky Ladislava (Laca) Novomeského Otvorené okná (1935), přičemž fakt, že její obálku navrhl spiritus agens české avantgardy Karel Teige, měl i symbolický význam. Novomeský jako komunistický novinář působil v Praze deset let a na rozpad republiky reagoval roku 1939 pověstným článkem Nelúčenie, který vzbudil nemalý ohlas i na české straně. Od začátku třicátých let působili v Praze i příslušníci další meziválečné generace slovenských literátů, neformálně vystupujících pod označením R 10 (ročník 1910): kritici Michal Chorváth a Alexander Matuška, básníci Ján Kostra a Kazimír Bezek a prozaik Dobroslav Chrobák. V posledních letech republiky zde na filozofické fakultě Univerzity Karlovy studoval i nadrealistický básník Vladimír Reisel, který svou pražskou zkušenost později vyjádřil v sugestivní skladbě Neskutočné mesto (1943).

Od konce dvacátých let nevycházela aktuální slovenská literatura v Praze už jen u Mazáče, ale také u jiných nakladatelů. Melantrich vydal román Gejzy Vámoše Odlomená haluz (1934), Družstevní práce romány Petra Jilemnického, Fraňa Kráľe, Jégého – a v letech 1929 až 1933 čtyři vydání nejvýznamnějšího slovenského válečného románu Živý bič od Mila Urbana (poprvé vyšel v roce 1927 u Mazáče). Jeho pokračování Hmly na úsvite (1930) pracuje s náměty z pražských reálií, východiskem jedné kapitoly byla známá tragédie, zřícení rozestavěného domu Na Poříčí. Nejednalo se o první slovenský pokus o literární tematizaci prostoru hlavního města, z meziválečné prózy lze v této souvislosti zmínit Vámošův román Atómy Boha (1928), odehrávající se na venerologickém oddělení jedné z pražských klinik. Střet slovenských postav s Prahou tedy nemá idylickou, ale spíš nevlídnou a bolestnou podobu. Ironicky to komentoval Karel Čapek v souvislosti s Urbanovým románem: „Přijde-li jeho slovenský robotník do Prahy, musí mu spadnout na hlavu betonový dům; z čehož je vidět, že slovenský lid je stíhán krutým osudem s důsledností přímo děsivou.“

Meziválečná Praha slovenské spisovatele neasimilovala, nepočeštila ani z nich (s výjimkou Jána Igora Hamaliara) neudělala Čechoslováky. Dokázali si v ní – především Smrek – vytvořit základnu pro kulturní práci, která v tomto období významně napomohla rozvoji literatury a kultury Slovenska.

Bratislava: budoucnost?

Zatímco Praha byla samozřejmým kulturním centrem, jehož rozvoj šel ruku v ruce s rozvojem české kultury, do Bratislavy přicházejí po vzniku republiky slovenští spisovatelé jako do „hotového“ multinacionálního města na určitém stupni urbanizačního rozvoje, který byl s jejich dosavadní slovenskou zkušeností neporovnatelný. Mohlo se stát centrem slovenské kultury město, jehož „slovenskost“ byla spíše přáním než realitou?

Slovenská literatura se prostřednictvím řady svých reprezentantů poměrně rychle sžila s Bratislavou kaváren, vináren a restaurací. Ve vzpomínkách účastníků se zachovalo množství obrazů procesu kavárensko- hospodské „slovakizace“, jako příklad lze uvést paměti Jána Smreka: „Hovorím, bol som svedkom a aktívnym účastníkom tohto procesu […] vo vtedajšej Bratislave, ktorá sa nášmu ‚spevavému národu‘ poddávala, ani sama nevediac ako. Z trojrečového Prešporka sa stávalo mesto slovenské. Nie silou kapitálu – veď na obchodoch boli stále firmy Fornheim, Max Wix, na reštauráciách Lerchner, Schmidt-Hansl, Kern, Leberfinger – ale silou ducha, ktorý sa sem valil z kopaníc, salašov a dedín štvormiliónového Slovenska.“ Smrek tu uplatňuje slovenskou perspektivu, ale z výpovědi je zřejmé i to, co přímo nevyslovil: jím vzývaná „síla ducha čtyřmiliónového Slovenska“ byla v tu dobu v Bratislavě stále v pozici hosta, který si jako platící mohl v podniku sice všelicos dovolit, ale podnik samotný mu nepatřil – majitelem byl někdo jiný. Ve vzpomínkách pamětníků jsou tyto aktivity hodnoceny s vědomím změn, které po druhé světové válce udělaly z Bratislavy téměř ryze slovenské město, a jsou interpretovány jako kulturní příspěvek k této proměně. O slovenském rázu Bratislavy však nerozhodl noční život slovenských spisovatelů ve vinárnách německých vinařů, ale tragické dějinné procesy, hlavně události mezi lety 1938 a 1945. Na „slovakizaci“ města je možné se dívat i z opačné perspektivy jako na „urbanizaci Slováků“, tedy přizpůsobování kultuře nového prostoru.

Pohled na Bratislavu z kavárny Au Café kolem roku 1920.

Bratislava byla od roku 1919 sídlem Univerzity Komenského. Potenciál její filozofické fakulty byl pro rozvoj slovenské literatury u řady spisovatelů limitován nedůvěrou vůči čechoslovakistické orientaci nové instituce. Novinář a prozaik Tido J. Gašpar ve svých pamětech píše o „dobyvačných nástrahách Pražákov“, čímž má na mysli jak pražský centralismus, tak osobu profesora Univerzity Komenského Alberta Pražáka. Právě tento literární historik a s ním i další „Pražáci“ podle Gašpara „nás pomaly zamýšľali deslovakizovať“. Většina významnějších slovenských literátů v meziválečném období upřednostnila před bratislavským studiem pražskou Filosofickou fakultu. Hlavní slovenské meziválečné literární časopisy byly dlouho redigovány a vydávány mimo Bratislavu. Až na podzim roku 1933 začaly z iniciativy Spolku slovenských spisovatelů vycházet Slovenské smery, otevřené celému generačnímu spektru soudobé slovenské literární tvorby, od druhé poloviny desetiletí i surrealismu. Vydávání měsíčníku souviselo se zintenzivněním práce Spolku, který se v řadě otázek vyhraňoval vůči orientaci Matice slovenské a který svou činností přispěl k tomu, že literární Bratislava se v druhém desetiletí republiky postupně stávala protiváhou Martina. Šlo o pokračování diferenciačního procesu slovenského umění.

Součástí kulturního přivlastňování města je i jeho literární reprezentace. Bratislava se v meziválečném období stává námětovým východiskem a tématem řady děl slovenské, ale i české literatury. Pro Vítězslava Nezvala se v románu Jak vejce vejci (1933) toto město stalo snovým prostorem, kterým protagonista programově bloudí při hledání námětu budoucího vyprávění, exotickou kulisou s dominujícími obrazy židovského ghetta. Odlišně k městu přistupuje slovenský prozaik Ivan Horváth. Ačkoli hrdinu jeho novely Laco a Bratislava (1928) během přechodné citové krize také osloví malebná zanedbanost židovské čtvrti, do města nepřichází ze slovenského venkova s cílem objevovat jeho exotiku – chce se s ním sžít. Horváthův „najjednoduchší príbeh“ (podtitul novely) je vyprávění o procesu postupné – a úspěšné – proměny prostoru z cizího na vlastní, symbolickým vyjádřením poměru nejmladší slovenské generace k novému hlavnímu městu. Během první republiky přestal být Martin výhradním centrem slovenského literárního života, tím se ale ještě nestala ani Bratislava. Produktivní konkurence mezi několika literárními centry zmizela s rozpadem republiky. České země se staly pro Slováky cizinou, slovenské ediční aktivity se z Prahy přesunuly do Bratislavy. Paradoxně však právě Martin, tradiční středisko slovenského národního života a sídlo Matice, začal po vzniku samostatného slovenského státu ztrácet na významu. Jeho další osudy v hutné zkratce sumarizoval Ján Rozner: „Ale keď v tridsiatom deviatom roku vyhlásili Bratislavu […] za hlavné mesto samostatného štátu, všetci tí ľudia čoskoro poodchádzali z Martina: povolali ich do hlavného mesta na univerzitu, do všelijakých úradov, ministerstiev, novín, časopisov. A kto z nich neodišiel vtedy, odišiel po vojne. Mestečko sa premenilo na zapadnutú dieru.“ Jednoznačným centrem Slovenska – i literárním – se Bratislava stala po roce 1945, tehdy už jako město skoro výhradně slovenské. Rozhodly o tom okolnosti a důvody, které s literaturou nesouvisely.