Jak a co se četlo za první republiky

Česká literatura již v polovině 19. století dokázala obhájit své právo na novodobou existenci; konkrétně že je schopna nabídnout díla v rozmanitosti žánrové (jen román jí chyběl), tematické i stylové. Pro druhou polovinu 19. století je příznačná především otázka dalšího rozvoje – postupné emancipování prvku estetického od prvku vlastenecky-národního a také otázka publika.

Zástupci kulturní veřejnosti se opakovaně ptali: pokud v českém jazyce vznikají umělecky náročná díla, existuje pro ně i patřičné čtenářstvo? Od šedesátých do devadesátých let se setkáváme se stesky českých spisovatelů, že jim scházejí čtenáři. Například Josef Václav Sládek se v roce 1877 táže: „Kde je obecenstvo?“

Co do rozvinutosti literární kultury představují největší národy pozdějšího Československa v druhé polovině 19. století tři různé situace: Němci mají pro svou knihu zázemí velkého jazyka a početného čtenářstva, otázkou tedy je, co lidé čtou a zda čtou skutečně to hodnotné. Češi si vybojovali existenci české literatury a knihy, ale stále není jisté, zda tu pro ni je i spolehlivé čtenářské zázemí. A Slováci pak – po rakousko-uherském vyrovnání, po zrušení Matice slovenské a Apponyiho školních zákonech, jimiž se drasticky snížil počet škol, kde se vyučovalo ve slovenštině – bojují o samotnou existenci slovenského jazyka jako jazyka literárního a kulturního. Největší etnické skupiny tedy v období před vznikem Československa charakterizují tři úrovně sociálního a kulturního sebevědomí: esteticko-výchovná: důležité je, aby se četlo, a především to kvalitní, povznášející (Němci); sociální: důležité je, aby se pro českou, zejména náročnou tvorbu našel čtenář (Češi); existenční: důležité je, aby vůbec existoval jazyk, v němž je možno vydávat knihy v národním jazyce (Slováci).

Gramotnost a sociální podmínky

Čtení jako dovednost i kulturní technika nám je schopno říct mnohé o společnosti, o jejím nastavení a vnitřním rozpoložení, neboť – jak tvrdí německý sociální historik Jost Schneider – „gramotnost následuje industrializaci a demokratizace následuje gramotnost“.

Jak na tom nová republika byla z hlediska samotných předpokladů čtení a čtenářství – gramotnosti? Československo představovalo prostor velmi nejednolitý. Vedle téměř plně gramotných českých zemí (3 % negramotných; rozdíl mezi Čechy a Němci nebyl žádný) tu bylo Slovensko, kde nebyl gramotný téměř každý šestý (16 %), a Podkarpatská Rus s přibližně poloviční negramotností. S tím souvisejí i další faktory, které tradičně podporují gramotnost a čtenářství. Vedle silně agrárního Slovenska a Podkarpatské Rusi byla v českých zemích už na počátku samostatného státu výrazná převaha dělníků a živnostníků.

Tab. II . Výsledky výzkumu čtenosti v obecních knihovnách (1925)

Zdroj: Česká osvěta 23, 293–294, 1926–1927/5

Vzorec vlastenecký a měšťanský

Bohumil Zahradník-Brodský, jeden z nejčtenějších prvorepublikových autorů, napsal četné historické romány a lidovýchovné povídky. Desítky jeho melodramatických příběhů z dvacátých a třicátých let představovaly konverzačně psychologickou obdobu tehdejší ženské četby.

Zaměřme se nyní na jazykově český prostor. Jaké hlavní čtenářské tendence v něm můžeme sledovat? Obecně lze hovořit o střetávání čtenářského vzorce vlasteneckého se vzorcem měšťanským. Ten první byl více zakořeněn v české tradici, příznačné je pro něj přihlášení se k odkazu velkých spisovatelů české minulosti, vzedmutí národní vlny, nově po roce 1918 posílené i vlnou legionářské literatury. V druhém čtenářském modu se čtení stává spíše individuálně formativní aktivitou, která jedince pozvedá a zušlechťuje, dávajíc mu kulturní sebevědomí a myšlenkovou nezávislost. Vlastenecký vzorec propojuje funkci zábavnou a národně uvědomovací; měšťanský vzorec propojuje funkci zábavnou s poznávací a vzdělávací. V každém z nich lze ještě nalézt dvě podkategorie, představující jakési nižší a vyšší patro.

Spíše však než o soupeření těchto dvou čtenářských typů je případnější hovořit o jejich prostupování, respektive o pozvolném vývojovém přelévání prvního do druhého. Vzorec vlastenecký najdeme spíše na venkově, druhý ve městě, přičemž v první republice protiklad město versus venkov hraje ne zcela zanedbatelnou kulturní roli. Ze svědectví lidí, kteří prožili dětství ve dvacátých a třicátých letech, se dozvídáme, že číst na venkově se často považovalo za něco nepřípadného („městské móresy“), že děti – zejména dívky – byly od čtení odháněny slovy: „To nemáš co na práci, že si tady čteš?“; „Mazej zamést dvůr místo toho čtení.“; „Běda jak tě uvidím válet se s knihou!“ Pedagogové a osvětoví pracovníci mnohdy vystupovali proti tomuto předsudku.

Přesnější informace o tom, jaké tituly a kteří autoři se četli, jsou spíše jen kusé. Vůbec první výzkum, v němž byly použity statistické metody, proběhl v roce 1925 v knihovnách v českých sídlech nad 2000 obyvatel a byl organizován ministerstvem školství a národní osvěty. Knihovníci z 304 knihoven zaslali organizátorům výzkumu jména pěti spisovatelů, jejichž knihy si čtenáři nejčastěji půjčují.

Co prozrazuje těchto prvních patnáct jmen nejoblíbenějších autorů? Patrná je neobyčejně výrazná obliba Aloise Jiráska, dále značný zájem o literaturu 19. století (s preferencí venkovských témat), převaha tzv. lidové četby, národní prvek ovlivňující výběr (dva Francouzi, jeden Američan, jeden Polák, zbytek Češi), stoprocentní zastoupení prózy, absence moderní či avantgardní literatury. Jakkoli lze předpokládat, že výsledky průzkumu ovlivnil i soudobý kánon školní četby, jeví se v jeho světle pro české čtenáře příznačný jak vzorec vlastenecký, tak vzorec měšťanský, ve výzkumu zastoupený Alexandrem Dumasem, Julesem Vernem, Jackem Londonem a Émilem Zolou. Podíváme-li se do dalších prvorepublikových anket či průzkumů, za čtenářsky oblíbené autory a díla měšťanského čtenářského vzorce lze považovat prózy Karla Čapka, Galsworthyho Ságu rodu Forsytů, Remarquův protiválečný román Na západní frontě klid či Lewisovu sociálněkritickou Hlavní ulici.

I mezi slovenskými čtenáři převládaly podle dosavadních kusých zjištění položky čtenářského vzorce vlasteneckého: Prostonárodné slovenské povesti Pavla Dobšinského, velké obliby dosahoval realista Martin Kukučín; od třicátých let pak Jozef (Jožo) Nižnánsky se svými atraktivně fabulovanými historickými romány, z nichž největší obliby dosáhl hned ten první – Čachtická paní (1932). V německém prostředí mimo Prahu podle vydávaných knih dominovala spíše umělecky i světonázorově konzervativní literatura, mnohdy spjatá s určitým regionem, v Jizerských horách se například velké oblibě těšily prózy Gustava Leutelta; značně populární bylo dílo Karla Maye, rodáka z německé strany Krušných hor. V městském prostředí, zejména mezi ženami, se četla Hedwiga Courthsová-Mahlerová, velmi plodná autorka (napsala 208 knih) sentimentální a konvenčně milostné literatury. Jejím vlivem byly ostatně zasaženy i české čtenářky.

Sešitové vydání slovenského bestselleru, románu Joža Nižnánského Čachtická paní; autorem ilustrace na obálce je Zdeněk Burian.

Fenomén Jirásek

Na historické prózy Aloise Jiráska narážíme ve většině zpráv o dobovém čtenářství – byl nekorunovaným čtenářským králem první republiky. Už nikdy se jeho sláva v takovém rozsahu nezopakuje – nepomůže jí ani Klementem Gottwaldem zaštítěná jiráskovská akce v padesátých letech 20. století. Jiráskovi byl dokonce věnován i jeden samostatný výzkum z roku 1928, který měl doložit oblibu autora, k němuž se státní reprezentace ČSR proklamativně hlásila. V něm se zjistilo, že Jiráskova díla tvořila ve sledované době přibližně 4 % všech výpůjček. Román Temno pak byl vůbec nejčtenější knihou českých knihoven, hojně žádány byly i prózy Psohlavci, Poklad a Filozofská historie.

Jako by tento autor vytvářel v dané době zcela specifickou čtenářskou kategorii. Povahou svého díla má rozhodně blíže k vzorci vlasteneckému než měšťanskému, ale co do reakcí a záběru jde vnímání jeho próz rozhodně za hranice vlasteneckého národního utilitarismu. Jirásek není – což je dost překvapivé – tak úplně favoritem venkovských čtenářů, jak bychom čekali – zde ho zastiňují takoví autoři jako František Sokol-Tůma, regionálně (Valašsko a Ostravsko) ukotvený vesnický realista; Jan Vrba, mimořádně plodný básník a prozaik těžící zejména z přírodních témat a ukotvený v prostoru Chodska; plodný a všestranně orientovaný (rodinné, historické, milostné a historické látky) Bohumil Zahradník-Brodský či Vlasta Javořická, rovněž autorka řady próz propojujících venkovské látky s důrazem na mezilidské vztahy a morální vyznění.

Jiráskův vliv je patrnější ve dvacátých letech; v následujícím desetiletí mírně slábne.

Veřejné diskuse

Často se objevovaly úvahy o vztahu spisovatele a čtenáře, jejich tón se oproti někdejším stížnostem na nedostatečně vyspělé publikum značně proměnil. Když autoři uvažují o tom, proč se původní domácí tvorbě nedostává čtenářů, „vinu“ mnohdy spatřují spíše na straně tvůrců. Josef Hora například české literatuře vytýkal, že postrádá politický román a že má nedostatek „původních živých knih z moderního života“; Benjamin Klička zase tvrdil, že český román příliš snadno podléhá modernistickým experimentům.

V této souvislosti je třeba zmínit alespoň dva tituly čelných literátů, kteří se daným rozštěpem zabývali. Přitom tak nečinili z pozic kulturního katastrofismu, nýbrž s pochopením pro reálný stav věcí. Prvním je Knížka o čtení praktickém (1924) Jiřího Mahena, inspirátora avantgardní generace a posléze brněnského knihovníka, který si položil palčivou otázku, proč má Zahradník- Brodský více čtenářů než literatura považovaná za kvalitní, přičemž nepřijímá za dané, že vina je na straně čtenářů. S podobným nadhledem se k tématu vyjádřil i Karel Čapek v souboru esejů Marsyas čili Na okraj literatury (1931), jenž je v některých polohách až láskyplnou či přinejmenším porozumivou obhajobou tzv. pokleslých žánrů. V důsledku je to pak obhajoba toho, že jsme na díle angažováni citově, tedy že jsme vždy čtenáři sentimentálními.

Alois Jirásek během své návštěvy Slovenska, přivítání na nádraží v Bratislavě, září 1921.

Jak se nám dnes jeví první čtenářská republika? Byla bohatá na nabídku trhu, kterou namnoze nestačila ani vstřebávat, a dobře institucionálně zajištěná zákonem o veřejných knihovnách obecních z roku 1919.

Měšťanský vzorec čtení, který táhl produkci náročnějších nakladatelství, se nestačil v meziválečném dvacetiletí zcela prosadit a dotvořit, na konci třicátých let naopak zesílily tendence ke čtení v modu vlasteneckém, jenž byl reakcí na nacistickou okupaci. Události po roce 1948 měšťanský vzorec čtení zcela upozadily, třebaže zničit se jim ho nepodařilo. Chtěl-li by někdo vidět meziválečné čtení jako zrcadlo toho, co se učí jako literatura dané doby, musí přistoupit na to, že značnou část „probírané látky“ v něm nenajde.