Kulturní a literární čechoslovakismus

Valné shromáždění Matice slovenské, které se konalo ve čtvrtek 12. května 1932 v Martině, provedlo ve výboru této organizace závažné personální změny. Nešlo jen o jednotlivé osoby, ale o předem připravenou změnu charakteru instituce.

Zasedání se zúčastnili nejvýznamnější slovenští autonomističtí politici Andrej Hlinka, předseda Hlinkovy slovenské ľudové strany, a spisovatel Martin Rázus, předseda Slovenské národní strany. Valné shromáždění nepřijalo kandidátku odstupujícího výboru, do znovuzvoleného vedení se nedostala řada českých vědeckých pracovníků Matice (bohemisté Václav Vážný, Jan Úlehla, František Heřmanský ad.) a ani slovenští, čechoslovakisticky orientovaní členové dosavadního výboru. Valné shromáždění odmítlo práce Jazykového odboru. Do nového výboru se dostali představitelé autonomistických tendencí ve slovenské politice a kultuře (kromě Hlinky a Rázuse i prozaik Jozef Cíger Hronský ad.). Událost označovaná také jako „jazykový převrat“ či „puč“ vnesla do Matice slovenské, jejíž práce byla do té doby deklarována jako nadstranická, viditelnou politickou tendenci.

Důležitým podnětem těchto změn bylo tzv. Memorandum 128 (podle počtu signatářů), protest části slovenských spisovatelů vznesený vůči nové příručce Pravidlá slovenského pravopisu s abecedným pravopisným slovníkom adresovaný právě valnému shromáždění. Pravidla připravila zvláštní pravopisná komise pod vedením předsedy Jazykového odboru Matice, českého jazykovědce Václava Vážného. Hned po vydání v roce 1931 se Pravidlá stala terčem celé řady kritických vystoupení (mj. básník Ján Smrek či jazykovědec Henrich Bartek).

Nová pravidla byla kompromisem, jenž neuspokojil ani zastánce samostatné slovenštiny, ani přívržence sbližování slovenštiny a češtiny, které mělo být završeno propojením těchto jazyků do kýžené „českoslovenštiny“. Podle čechoslovakistů, z nichž někteří vykazovali slovenštinu do oblasti dialektů, se slovenština těmito pravidly nepřiblížila k češtině v dostatečné míře, podle zastánců samostatné slovenštiny byl už samotný tento směr scestný. Vážného Pravidlá byla pro většinu slovenských spisovatelů projevem jedné z podob čechoslovakismu, podle které se „dva jazyky jednoho národa“ měly postupně sbližovat až sjednotit. Obávali se, že v praxi by nešlo o vzájemné „splynutí“, ale o „vtopenie slovenčiny do češtiny“ (Ján Smrek).