České milenky a německá ghetta

Jak uchopit souvislosti mezi česky a německy psanou literaturou z českých zemí. Tyto vztahy se přitom neomezují jen na často zmiňovanou kulturní rivalitu nebo mlčení o „těch druhých“. Ve skutečnosti jde o členité pole česko‑německých rezonancí a inspirací, dvojdomostí i „přestupů“ v rámci společně sdíleného kulturního prostoru.

Na koncepce vztahů mezi československými Čechy a Němci za první republiky neměli monopol pouze doboví politici, historici, žurnalisté nebo analytici výsledků sčítání lidu. V jiné, snad i subtilnější podobě najdeme pokusy zobrazit česko-německé „konfliktní společenství“ (J. Křen) v textech německojazyčné literatury autorů z Čech a Moravy. Na dílčím tématu literárních postav českých „milenek“ představuje takovýto pokus i česky psaná knižní esej Milenky. Německý básník a česká žena pražského českoněmeckého autora Paula/Pavla Eisnera z roku 1930. Tento text je možno vnímat jako paradigmatický dobový pohled na českoněmeckou interkulturalitu v českých zemích. Eisnerova ústřední teze o „pudově živelné přitažlivosti, kterou česká žena působí na německého básníka“, což ho údajně nutí, aby ji neustále umělecky zpodobňoval, vychází z představy o etnické „esenci“ dvou jazykově- sociálních společenství. Tuto „symbiózu“ mezi femininním češstvím a maskulinním němectvím vidí Eisner sice pozitivně, ale také ostře bipolárně. Pro současnou literární vědu je příznačné, že se k takovýmto koncepcím staví kriticky, s odkazem na četné literární texty, které představy o „osudové přitažlivosti“ nebo naopak „osudovém boji“ mezi českým a německým „živlem“ spíše demontují, než cementují.