Literární cenzura v liberální demokracii

Na Štědrý den roku 1930 přineslo ranní vydání Lidových novin zprávu, podle níž prezident Masaryk nařídil, aby bylo zastaveno trestní stíhání Jakuba Demla pro výroky, v nichž státní zastupitelství spatřovalo urážku prezidenta republiky. Šlo o pasáž z autorského časopisu Šlépěje, v němž básník citoval četná antisemitská vyjádření Otokara Březiny a kritizoval údajný neblahý Masarykův vliv na národ. „Ryba hnije od hlavy,“ napsal Deml v jednoznačné narážce. Ovšem podrývat takto autoritu muže, kterému měl být zanedlouho přiznán titul „prezident Osvoboditel“, to cenzura netolerovala.

Jak se cenzurovalo

Prvorepubliková cenzura vycházela z principu, že každý text je povolený až do chvíle, než příslušná státní instituce rozhodne o jeho zákazu. Na tomto základě fungovala cenzura již od dob Rakouska-Uherska, kde roku 1863 vstoupil v platnost tiskový zákon, který navzdory významným novelám platil i po celou dobu první republiky.

Přestože ústavní listina Československé republiky z roku 1920 výslovně říkala, že je „nedovoleno podrobovati tisk předběžné cenzuře“, v praxi musely být noviny i časopisy v okamžiku uvedení do distribuce překládány k tzv. tiskové přehlídce státnímu zastupitelství, jež mohlo navrhnout zákaz celého textu či jeho některých pasáží. O tomto návrhu musel pak rozhodnout soud. A právě toto rozdělení cenzury mezi výkonnou a soudní moc poskytovalo záruky soudního přezkumu a řadilo se k rysům, pro které lze cenzurní systém první republiky jednoznačně označit za liberální. Podobně pro knihy platilo, že je nakladatel měl odesílat ke kontrole nejpozději osm dnů po vytištění.

Aby se vydavatelé vyhnuli případným finančním ztrátám plynoucím ze zabavení celého nákladu časopisu, často nechávali svá periodika zkontrolovat ještě před vytištěním. Takto, prostřednictvím ekonomického rizika, pronikaly do prvorepublikového systému dohledu nad oběhem tiskovin prvky oné ústavou zakázané předběžné cenzury.

Prvorepubliková státní cenzura přitom fungovala transparentně: zákazy se většinou týkaly konkrétních pasáží textů, nikoli celých publikací, čtenáře o nich informovaly všeobecně srozumitelné stopy v podobě bílých míst a soudní rozhodnutí o konfiskaci knih byla zveřejňována. Liberálnímu charakteru cenzury odpovídalo také to, že její rozhodnutí byla veřejně diskutována a zpochybňována, a to jak na stránkách novin, tak na půdě parlamentu. Zde byla v rámci poslaneckých vystoupení některá postižená díla veřejně čtena, a tím takzvaně imunizována. Po prezentaci na půdě parlamentu byl text vnímán jako součást politického vystoupení, které nesmělo být konfiskováno. Jednalo se o tradiční způsob obcházení cenzury, využívaný od dob Rakouska-Uherska.