Podkarpatská Rus a její literatury

Pro literaturu na Podkarpatské Rusi jsou příznačné historicky se měnící vazby na maďarskou, ruskou, ukrajinskou, českou i slovenskou kulturu. Svým hybridním rázem dokládá, že existují regiony a kontaktní zóny, které nelze pochopit prizmatem jediné, čistě národní kultury.

Literární kritik a publicista Antonín Hartl, přední znalec poměrů v podkarpatském regionu, na stránkách bilančního sborníku Podkarpatská Rus (1936) výstižně pojmenoval podvojný charakter tamní literatury: skutečnost, že podkarpatoruské písemnictví „neustálilo samostatného spisovného jazyka, není na závadu jeho samostatnosti: jsouc psáno rusky a ukrajinsky, nemůže být přičleněno zcela ani k ruské, ani k ukrajinské literatuře. Jeho nepopiratelná provinčnost a vztahy k literatuře československé tuto jeho samostatnost podpírají“.

Historický kontext

První světová válka a následný rozpad Rakouska-Uherska vytvořily politické podmínky pro obrození rusínské kultury. V tzv. saintgermainské smlouvě o menšinách, podepsané 10. září 1919, se Československo zavázalo, že „zřídí území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu československého“.