Avantgarda: metoda a cíl

Josef Hora v článku Kulturní smysl doby z října 1919 píše: „Heslo doby zní: Rychle. Smysl doby je: proměna. Taková je metoda i cíl.“ Horovo prohlášení vystihuje charakter pojmu avantgarda jakožto (vojenského) předvoje, tj. průkopnického a revolučního hnutí.

V evropské literatuře se avantgardní směry (unanimismus, futurismus, dadaismus) začínají prosazovat zhruba v prvním desetiletí 20. století. V českém kontextu se o avantgardě obvykle uvažuje v souvislosti s uměním po první světové válce, avšak kontakty české a zahraniční avantgardy lze spatřovat již v předválečném výtvarném umění, zejména v českém kubismu.

Od roku 1919 se kolem časopisů jako Host, Červen, Kmen či Proletkult formují umělecké skupiny, které sebe samé definují jako avantgardu. Součástí jejich programů bylo zejména odmítnutí minulosti a tradice, utopická víra v novou kolektivní budoucnost a úsilí o umění, které překračuje své hranice a stává se součástí života. Požadavek návratu umění do života byl motivován touhou vybudovat novou společnost a vytvořit nového člověka. Své umělecké programy definovala avantgarda v manifestech a teoretických statích, jejichž (nad)produkce často zastoupila vlastní uměleckou tvorbu. O těchto programových článcích lze uvažovat jako o sebeprezentaci avantgardy, jako o svědectví, jaká avantgarda spíše být chtěla, než o tom, jaká opravdu byla. Podobně dobové polemiky a spory skupin lze chápat jako hledání a vymezování pozice v silovém poli avantgardy. Nastíněný přístup negeneruje otázky: kdo vlastně avantgardní je, a kdo není, kdo do avantgardy „patří“, a kdo už ne. Umožňuje o české avantgardě uvažovat jako o estetickém konceptu uplatňovaném zejména v umění mezi dvěma světovými válkami, jehož projevy lze nalézt i v dílech autorů, kteří stáli na periferii dobových avantgardních polemik nebo kteří se proti avantgardě aktivně vymezovali.