Hledání kvality překladu a role překladatele

Jsou překladatelé vědci, mistři pera, diplomaté i univerzální mezikulturní zprostředkovatelé. Většina se asi považuje za zručné řemeslníky. Součástí konkurenčního boje nakladatelů v ambiciózním meziválečném Československu se stala i podoba překladu. S houstnoucí atmosférou na mezinárodní politické scéně byli navíc jako mezikulturní aktéři vtaženi do soukolí diplomacie.

Na sklonku roku 1927 přinesl Časopis pro moderní literaturu, vydávaný Klubem moderních nakladatelů Kmen, provolání k čtenářům, ve kterém vyzdvihoval přednosti téměř třiceti svých nakladatelů, mimo jiné v oblasti překladové literatury: „Nakladatelé sdružení v Kmeni uvažují o knihách, které mají býti přeloženy, a snaží se vydávati pouze díla, jichž užitečnost je nade všechny pochyby. Překlady zadávají skutečným překladatelům, kteří dovedou vystihnouti zvláštnosti originálů, namnoze dávají překlady i přehlížet, aby získali věcnou i filologickou správnost.“

Provolání bylo reakcí na marketingovou akci zahraničně řízeného nakladatelství Rodinná knihovna – Henning Franzen, které na český trh začalo dodávat velmi levné většinou překladové knihy, jimž domácí nakladatelé nemohli konkurovat. Ač se jednalo o krátkou epizodu, byl to jeden z kulminačních bodů prakticky nepřetržitého meziválečného napětí na knižním trhu, které nakladatele nutilo výrazně se profilovat a bojovat o své místo u čtenářů. Promyšlená práce s překlady přitom patřila mezi ústřední motivy, jimiž ambiciózní nakladatelé vyzdvihovali své kvality a upozorňovali na nedostatky konkurentů. Ti dle provolání „užívají překladů starších, nevydávají díla úplná, komolí texty, takže obsáhlá klasická díla stávají se v jejich vydáních knihami naprosto neuměleckými. Překladatelé jsou pseudonymní nebo anonymní.“

V návaznosti na provolání uspořádal redaktor Kmene Julius Fučík v roce 1928 anketu na téma co a jak překládat, které se zúčastnila řada předních osobností překladu, mj. František Bíbl, Otokar Fischer, Jindřich Hořejší, Bohumil Mathesius, Jiří Weil či Jaroslav Zaorálek. Na celkovém přístupu k překladu, na jeho ideální metodě i na smyslu výběru děl se vzácně shodovali.

Literární a divadelní kritik a profesor srovnávací literatury Václav Tille souzněl v úvahách o metodě překladu s Otokarem Fischerem do té míry, že by se mohlo místo o Fischerově škole mluvit o škole Tilleho. Jako redaktor se Tille podílel i na nakladatelské činnosti; ve spolupráci s Bohumilem Jandou se mimo jiné zasadil o vznik Klubu překladatelů (1936).Autor karikatury Zdeněk Guth.

Jak se ideálně překládalo mezi válkami

Překlady zastarávají rychleji než původní texty. Mimo jiné proto, že v sobě mají zakódovánu dobovou metodu překladu, tedy charakteristický způsob práce s jazykem a přístup k obsahové interpretaci originálu. Představa ideálního přístupu se v čase mění, a proto mívá nová generace tendenci přeložit významná díla znovu, aby překlad lépe odpovídal momentálnímu stavu jazyka i pohledu na výchozí dílo, pokud tedy tuto generaci dané dílo stále zajímá. Zatímco u originálu je svázanost s dobou považována za kvalitu a na konkrétních dílech lze dokládat stav národní literatury v určitém období, u překladu je dobovost často na překážku jeho delší životaschopnosti, neboť dokládá především stav metody překladu v určité době. V meziválečném čase se však podařilo formulovat a do praxe uvést přístup, který dokázal inspirovat překlady nadčasové a dodnes živé, přestože si kladl za cíl být maximálně spjat se svou dobou.