Jazyk umí klamat naše smysly

Za nástroj pro vnímání řeči považujeme bezpochyby uši. Přesto je pro porozumění tomu, co nám někdo sděluje, stejně důležité zapojit zrak. Řečová komunikace nám přináší nejednu falešnou zprávu. Už po několika desetinách sekundy nás např. během telefonátu vrhá do pasti předsudků, které mohou vést až ke společenské diskriminaci. Porozumění tomu, jak na často podvědomé úrovni fungujeme, může předejít mnoha problémům.

Možná už jste si všimli, že pohyb úst herců v dabovaném filmu často nesouhlasí s tím, co slyšíte vyslovovat dabéra. Pokud jste něco takového zaznamenali přirozeně, patříte velmi pravděpodobně mezi ty, jejichž mozek při verbální komunikaci považuje vizuální informaci za podobně významnou nebo dokonce významnější než informaci zvukovou. V sedmdesátých letech minulého století popsali kognitivní psychologové Harry McGurk a John MacDonald řečový klam, při němž náš mozek integruje informaci získanou prostřednictvím zraku a sluchu, a i když je realita těchto dvou signálů v konfliktu, dokážeme sdělované informaci porozumět. [1] Tento tzv. McGurkův efekt nastává, když ústa mluvčího vidíte vyslovovat slabiku ka (rty se nedotkly), zatímco uši slyší zřetelné pa (rty by se měly dotknout), a váš mozek slabiku bezděčně a bez námahy vyhodnotí jako ta (obr. 1). Pro náš mozek je totiž slabika ta nejméně v nesouladu s rozporem mezi slyšeným a viděným podnětem.

Možná už jste si všimli , že pohyb úst herců v dabovaném filmu často nesouhlasí s tím, co slyšíte vyslovovat dabéra. Porozumění řeči, kde pohyby rtů nesouhlasí se slyšeným signálem, bylo popsáno jako tzv. McGurkův efekt. Snímky zachycují postavení rtů na začátku vyslovení slabik pa, fa, ka. Pokud byste při promítání videa s tímto obrazem slyšeli vždy zvuk pa, v prvním případě, kdy jsou zvuková a vizuální informace v souladu, byste porozuměli pa. Ve druhém případě, kdy vizuální fa je velmi silné vodítko a zároveň zvuk pa není moc daleko od zvuku fa, porozumíme fa. Ve třetím případě se může uplatnit McGurkův efekt, kdy je vizuální ka v nesouladu se slyšeným pa, což vyhodnotíme jako slabiku ta, která je vizuálně i zvukově na půl cesty mezi ka a pa. Viz též video uvnitř článku.

Snímky Kateřina Chládková s použitím veed.io

Můžete ale také patřit mezi jazykové uživatele (typicky malé děti nebo osoby s horším zrakem, ale také řada lidí bez zjevného důvodu), jejichž mozek se více spoléhá na audiosignál, a slabiku proto v totožné situaci vyhodnotí jako pa i přesto, že chybí typický kontakt rtů, který by při jejím vyslovení musel nastat. Nebo můžete patřit mezi ty, jejichž mozek se více spoléhá na vizuální signál (spíše starší dospělí, lidé s horším sluchem, ale také spousta lidí bez zjevného důvodu), a slabiku vyhodnotíte jako ka. Jisté je, že ať už se náš mozek spoléhá na zvukovou a vizuální informaci podobně silně, nebo jeden z těchto signálů preferuje, při porozumění mluvené řeči vždy do jisté míry využívá i dostupnou vizuální informaci o artikulaci mluvčího – odezírá ze rtů. Výsledkem je, že jakkoli konfliktnímu podnětu vždy nějak porozumíme.