Lež má nohy

O délce nohou paní Lži je těžké říci něco obecně platného. Někdy je má tak kratičké, že se na svém úprku před odhalením sotva pohne z místa a už je lapena. Jindy si myslíme, že ji ani nemá smysl pronásledovat – vždyť je až směšně nemohoucí! Ale vzápětí s údivem a zděšením sledujeme, jak se přesto sebejistě šíří do všech směrů, třeba v přestrojení za „alternativní pravdu“. Tu nelze zpochybnit, protože kdokoli tak učiní, je samozvanými taxonomy zařazen do rodu Ovis, vyznačujícího se stádním chováním (v antropomorfizované formě často nabývá podoby ovčana).

Lež může mít nohy zatraceně dlouhé. Rčení o krátkých nohách podceňuje skutečnost, že o nejlépe adaptovaných lhářích se nikdy nedozvíme. Řečeno s Cimrmanem: „Co je to za eso, když se nechá chytit?“ I v přírodě se lhářům a podvodníkům může dařit dlouhodobě. Pokud síla mimikry začne slábnout, protože se je podváděné organismy naučí lépe rozpoznávat, může prolhaný mimetik zase o pár kroků popoběhnout a před odhalením se ochránit. Evoluční závody ve zbrojení mohou pokračovat. (O ekologicko-evoluční dynamice mimikry nedávno psali Jindřich Brejcha s Karolinou Korvasovou, Vesmír 102, 484, 2023/9; 102, 577, 2023/10.)

Jindy se však délka nohou skutečně ukáže jako nedostatečná. Lež může být dostižena vytrvalým maratoncem, který metr po metru zkracuje její náskok, jindy nečekaným sprintem stíhajícího – nebo vlastním zakopnutím. Takový osud potkal prezidentku Harvardu Claudine Gayovou, která rezignovala poté, co v jejích článcích publikovaných už před lety byly odhaleny převzaté a nezdrojované pasáže z cizích prací. Takový prohřešek mohla vědecká manažerka na tak exponované pozici sotva ustát. Ale přesto by ho nejspíš ustála, nebýt slyšení v americkém Kongresu, kde spolu s kolegyněmi z MIT a Pensylvánské univerzity podala tristní výkon při odpovědi na otázku, zda výzva ke genocidě Židů porušuje pravidla univerzity. Tím se stala mnohem zranitelnější. Kritikům pak stačilo vytáhnout na světlo problém, kterého si roky předtím nikdo nevšiml či všimnout nechtěl.¹⁾

Za pomoci moderních technologií od softwaru pro editaci fotografií přes rychlé prohledávání velkých dat po nejnovější nástroje umělé inteligence je dnes snazší než dříve vyrábět falza všeho druhu. Ale zrovna tak je snazší tato falza odhalovat. I na tomto poli pokračují a budou pokračovat závody ve zbrojení. Projevují se i v krizi vědeckého publikování, které se potýká nejen s množstvím predátorských časopisů, simulovaných recenzních řízení (s. 71) a zfalšovaných dat (Vesmír 103, 11, 2024/1), ale už i s vymyšlenými identitami publikujících vědců (Vesmír 102, 471, 2023/9). A tak jako by dnešní bojové drony a řízené střely způsobily masakr, kdyby byly díky stroji času nasazeny ve třicetileté válce, mohou moderní nástroje pro odhalování podvodů otřást kredibilitou vědeckých prací publikovaných v době před jejich nástupem. Kolik vědců by mělo co vysvětlovat, kdyby si na jejich starší práce posvítil někdo stejně důkladně jako na články Claudine Gayové?

Kresba Ivan Steiger

Faleš je ústřední téma tohoto čísla Vesmíru. Halina Šimková s Janem Strojilem demonstrují důsledky falešné pozitivity testů v kombinaci s nízkou prevalencí testovaného jevu (s. 78). Jiří Sádlo se věnuje podivnostem spojeným s tořiči – mezirodové hybridizaci, kryptickému vzhledu i klamání opylovačů (které problematizuje). A dodává, že „k vstavačovitým a k tořičům je potřeba ještě studovat orchidejáře a jejich argumentaci“, čímž otevírá obecněji důležité téma zaujatosti, interpretací a rámování při studiu prakticky čehokoli (s. 82). Josef Šlerka přichází s příspěvkem do diskuse o tom, jak máme zacházet s výstupy velkých jazykových modelů a jak jim rozumět. Do budoucna bude toto pochopení přinejmenším stejně důležité jako praktická znalost jednotlivých nástrojů a jejich obsluhy, protože do našeho světa přichází něco nového, neintuitivního – nebo možná iluzorně intuitivního (s. 87).

Kateřina Chládková se zabývá zkresleními, jichž se mozek dopouští, když se snaží uspořádat spojitý svět do diskrétních kategorií. Takové počínání je užitečné, ba dokonce nezbytné – ale také záludné a potenciálně zneužitelné (s. 94). A Pavel Onderka na příkladu padělaných egyptských starožitností ukazuje způsoby, jak lze falešné památky odhalit (s. 90).

Věřím, že četba tohoto čísla Vesmíru nepovede pouze k posílení dojmu, že „všechno je jinak“ a „ničemu se nedá věřit“ (a kdo tomu věří, je ovčan). Zmíněné články skýtají i návody, jak s nejistotou zacházet, ať už exaktně pomocí výpočtů a analýz, nebo v psychologické a filozofické rovině. Být si vědomi nejistoty a falše je užitečné, rezignovat kvůli tomu na porozumění světu pošetilé a nebezpečné.