Pravěké kořeny evropské identity

Pohled na dávnou minulost naší evropské identity se může mnohým z nás zdát samozřejmý a mnohdy ani nedokážeme přesně pojmenovat hlavní rysy našeho evropanství. Je to přirozené, mnoho z naší kulturní identity má totiž kořeny hluboko v pravěku. Utvářela se po více než 300 generací a její současný vývoj je dynamickou syntézou dávných tradic s globálními výzvami současnosti.

V jakých krajinných kulisách se naše evropanství zrodilo a vyvíjelo? Odpoutejme se na okamžik od striktně geografické definice Evropy, zvláště s ohledem na vymezení východní hranice kontinentu. Ohraničení pohořím Ural totiž nepředstavuje významný předěl v osídlení a vývoji. Z hlediska kulturních dějin pravěké Evropy hrály hraniční roli spíše pontské stepi a řeka Dněpr. Byl to takový zadní dvorek Evropy s neustále otevřenými vrátky migracím a kulturním vlivům z Kavkazu, kaspické oblasti a střední Asie. Kulturní vývoj jižního Kavkazu, který je dnes geograficky součástí Evropy, byl ale mnohem vázanější na severní Mezopotámii a Anatolii. Naopak západ a sever kontinentu jsou jasně vymezeny a uzavřeny Atlantikem a Arktidou. Jih je poměrně snadno vymezitelný Středozemním mořem, i když otevřenost vůči východomediteránnímu prostoru hrála pro utváření evropské identity opakovaně významnou roli.

Zvoncovitý pohár (2500–2300 př. Kr.) z Prahy Libně mohl sloužit k pití piva, které bylo významnou součástí výživy i společenské komunikace našich předků.Snímek J. Vrabec

Z hlediska krajiny je Evropa členěna výraznými pohořími, která zpravidla představovala kulturní a etnická rozhraní. Pravěké zemědělské osídlení se nejvíc soustředilo v úrodných oblastech velkých řek a jejich přítoků. Lze dokonce říci, že evropská krajina vždy nabízela nejjistější úživnost právě zemědělsky orientovaným populacím s doplňkovým pastevectvím. Vodní toky také představovaly významné komunikační koridory.

Obživa

Když odhlédneme od období lovců a sběračů, pak je třeba hospodářství našich evropských předků charakterizovat jako převážně obilnářské zemědělství. Tento způsob obživy je pro Evropu natolik typický, že většina kočovných pastevců migrujících v pravěku i v době historické do Evropy se po dosažení Karpatské kotliny většinou přizpůsobila hospodářství původní neolitické tradice, která nejefektivněji využívala úživnost zdejší krajiny. Není tedy překvapením, že i v současné maďarštině, která po příchodu kočovných Maďarů ze střední Asie v posledních tisíci letech Karpatské kotlině dominovala, najdeme slovanské výrazy pro reálie související se zemědělstvím.

Zlatý sluneční kotouč o průměru 5,5 cm, zdobený soustřednými kruhy a křížem, pochází z období 2500–2150 let před Kristem (Ballyshannon, Irsko). Sluneční kotouč je jedním z nejvýznamnějších symbolů spojujících pravěké komunity napříč Evropou.Snímek Ashmolean Museum, Heritage Images, Profimedia

V některých periferních oblastech Evropy, jako je jižní Skandinávie, převládal lov, sběr a rybolov ještě dlouho po neolitické kolonizaci (v 6.–5. tisíciletí před Kristem) a s prvními skutečně neolitickými komunitami se zde setkáváme až v období nálevkovitých pohárů, tedy až v průběhu 4. tisíciletí před Kristem. V polárních oblastech Evropy pak lov a sběr přetrval u Laponců prakticky až do současnosti.

Je dobré si připomenout, odkud náš zemědělský a usedlý způsob života pochází. Je to oblast úrodného půlměsíce na Předním východě, mezi jihovýchodní Anatolií, pohořím Zagros a Levantou. Odtud se od 7. tisíciletí před Kristem začalo zemědělství šířit přes Malou Asii a Balkán až do Podunají a západní Evropy. Druhá, neméně významná trasa neolitizace vedla podél pobřeží jižní Evropy až na Iberský poloostrov. Zemědělský způsob života, ač poskytoval kvalitativně chudší stravu, umožnil pravěkým Evropanům populačně růst. Zemědělství se tak stalo zcela nepostradatelnou součástí evropské identity. Evropané pak již byli zcela odkázáni na zemědělský způsob hospodaření a v rámci kolonizace se ho snažili prosadit i v nejméně vhodných severských oblastech. Vikingská zemědělská kolonizace Islandu přetrvala, zatímco stejný pokus v Grónsku nebo na severovýchodě Ameriky ztroskotal. I později, v době zámořské kolonizace, Evropané šířili archetyp předovýchodního zemědělského hospodářství do Nového světa, kde jej společně s křesťanstvím (rovněž původem z Předního východu) nekompromisně prosazovali jako jediný možný způsob života.