Evropské potýkání s editací genů

V roce 2012 byla objevena revolučně jednoduchá a zároveň precizní metoda editování genetické informace známá jako CRISPR (viz Vesmír 96, 576, 2017/10). Tento objev a jeho následné využití poukázaly na jeden pro veřejnost sice nenápadný, ale o to palčivější problém: legislativu EU týkající se regulace nakládání s geneticky modifikovanými organismy (GMO) v zemědělství, platnou od roku 2001.¹⁾

Deklarovanými cíli regulace GMO jsou zejména ochrana spotřebitelů a životního prostředí před neznámými dopady geneticky modifikovaných (GM) organismů a poskytnutí možnosti volby pro ty spotřebitele, pro které je informace o GMO důležitá. K dosažení těchto cílů mají sloužit dva nástroje. Prvním je důkladné zkoumání zaměřené na neznámé a nečekané negativní dopady změněné genetické informace. Druhým je označování všech potravin, které obsahují jakoukoliv složku odvozenou z GMO plodin.

Skutečné dopady jsou však těmto cílům poměrně vzdálené. Obrovské náklady spojené s prokázáním toho, že nová odrůda nemá žádné neznámé, nezamýšlené a neočekávané negativní dopady na přírodu či spotřebitele, si v omezené míře může dovolit jen několik největších nadnárodních korporací. Co je však horší, ani poté, co šlechtitel přesvědčí Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) o nezávadnosti nové odrůdy, nemá ještě vyhráno. O povolení pro pěstování dále rozhodují politici členských států. A v některých zemích by bylo souhlasné stanovisko politickou sebevraždou. Regulace GMO v Evropě je tudíž považována de facto za zákaz jejich pěstování. A proto je také nesmírně důležité určit, které plodiny a které šlechtitelské techniky spadají pod evropskou definici GMO, a které nikoliv.

Co všechno je GMO?

Směrnice sice obsahuje poměrně detailní a zevrubný výčet technik, které vedou ke vzniku GM organismů, nicméně legislativci zřejmě nepočítali s tím, že nové, často revoluční techniky mohou vzniknout i po roce 2001, a tím nám zadělali na nejedno nepěkné dilema. S objevem genové editace pomocí CRISPR, která se mezi vědci a šlechtiteli ve světě i v EU okamžitě rozšířila, začal být problém určení technik, na které se má regulace vztahovat, ještě palčivější. Jak už to v EU někdy bývá, zapeklité problémy se řeší jejich odsouváním, až nakonec za legislativce rozhodl v létě 2018 soud (Vesmír 97, 490, 2018/9). Ten poměrně překvapivě rozhodl, že produkty vzniklé s využitím genové editace (neboli cílené mutageneze včetně CRISPR) jsou velmi podobné produktům náhodné mutageneze. Produkty náhodné mutageneze jsou ze zákona GMO, mají však výjimku ze všech omezení (testování a kontrola EFSA, povolení politiky, značení potravin). Tato výjimka byla v roce 2001 neurčitě odůvodněna „historickou zkušeností“ s produkty náhodné mutageneze. Nové techniky se ale na historickou zkušenost odvolat nemohou, zákon tak na ně dopadá v celé své tvrdosti.

V reakci na toto rozhodnutí se zvedla silná vlna kritiky z řad vědců z univerzit a výzkumných institucí (Vesmír 98, 486, 2019/9). Vědci namítají, že tento verdikt je v přímém rozporu s lidským poznáním, bude obtížně vymahatelný, poškodí naše zemědělce, životní prostředí i spotřebitele, a navíc ani není konzistentní s technikami šlechtění už používanými, respektive povolenými, a de facto tedy s naším dosavadním konáním. Podle vědců regulace GMO v EU už dávno neslouží svým původním účelům a je velmi pravděpodobné, že má dopad právě opačný – poškozuje spotřebitele, zemědělce, a hlavně přírodu.

Legislativa (a regulace) týkající se genových editací ve světě (platné k červnu 2022). Upraveno podle Buchholzer M., Frommer W. B.: New Phytologist, 2022, DOI: 10.1111/nph.18333

Jak nakrmit lidstvo?

Přibližně před 12 000 lety se z lovců a sběračů stali první zemědělci. Usedlý styl života umožnil výběr nejlepších rostlin a vedl k jejich postupné domestikaci (Vesmír 100, 622, 2021/10). I když byla tato selekce velmi pomalá, během tisíců let změnila hlavní plodiny k nepoznání.

Avšak zemědělství a šlechtění nikdy nebylo dostatečně rychlé a efektivní, aby zcela zabránilo hladu. Ještě před 150 lety byl nedostatek potravin zásadním tématem i v západní Evropě či USA a prognózy počítaly s rozsáhlými hladomory i v tehdejším „civilizovaném“ světě.²⁾ Naštěstí zasáhla věda, která v průběhu 19. a 20. století změnila zemědělství k nepoznání. Zemědělství začalo rychle využívat nejnovější poznatky genetiky, rostlinné výživy, chemie (hnojiva či pesticidy), ale i techniky (mechanizace). Jejich kombinací bylo nebezpečí rozsáhlých hladomorů z nedostatečné produkce v Evropě zažehnáno.