Pospěš si! Tak už hraj!

„Potom prý tento král sestoupil zaživa do míst, kde se Řekové domnívají, že je podsvětí, a hrál prý tam v kostky s bohyní Démétér. Vyhrával i prohrával a vrátil se obdarován od ní zlatým šátkem.“

Hérodotos II, 122

Řecký „otec dějepisu “ Hérodotos, autor citátu, navštívil Egypt někdy v období mezi lety 450–440 př. n. l. a v druhé knize svých Dějin podal nejobsáhlejší dochovaný popis historie země na Nilu a jejích obyvatel, i když se přitom dopustil mnoha závažných nepřesností (neboť byl odkázán na místní, ne příliš znalé průvodce a tlumočníky). Zmíněným králem, který sestoupil do podsvětí a hrál kostky s bohyní Démétér (Řeky ztotožňovanou s egyptskou Esetou), byl podle Hérodota jistý Rampsinitos (což byl Ramesse III.: 1198–1166 př. n. l.), po němž údajně následoval nám dobře známý Cheops (egyptsky Chufu), stavitel největší pyramidy v Gíze. My ale jistě víme, že skutečným Chufuovým otcem a předchůdcem byl „dobrý král“ Snofru vládnoucí přibližně v letech 2649–2609 př. n. l.

Nicméně ve dvou věcech měl Hérodotos pravdu. Jednak měli Egypťané v nesmírné oblibě různé deskové hry (a později i zmíněné kostky), a to nehledě na své společenské postavení, jednak je provozovali již v době stavitelů pyramid (když tedy podle Hérodota vládl Ramesse III. před Cheopsem), ba ve skutečnosti ještě dříve.

Egypťané měli čtyři hlavní deskové hry, přičemž tři z nich jsou doložené již v době 1. dynastie (cca 3050–2850 př. n. l.). Přirozeně pro ně také měli jména: senet, men a mehen. Čtvrtá hra, „dvacet čtverců“, se dostala do Egypta z Předního východu až během 17. dynastie (přibližně 1600–1569 př. n. l.).

Převést kameny

Nejoblíbenější byla hra senet („přechod, přejití“), která se prokazatelně hrála nepřetržitě po dobu 3400 let (od předdynastické do římské doby). Jen z doby Nové říše (cca 1569– 1081 př. n. l.) se zachovalo na padesát (ne)úplných souborů této hry, které byly nalezeny v hrobkách prostých Egypťanů, hodnostářů i panovníků jako součást jejich pohřební výbavy. Hrací desky pro senet bývaly vyryté i do podlah nebo spadaných bloků zdiva, kde ji hráli pro zábavu a ukrácení dlouhé chvíle samotní stavitelé, chrámoví hlídači, vrátní nebo služebnictvo. Některé se nacházejí na úlomcích vápence (ostrakách). Jednu si nakreslil na dřevěnou tabulku žák písařské školy, jinou najdeme na papyru C. 1775 Egyptského muzea v Turínu (založeného již v roce 1824). Kromě toho máme ke hře senet i ikonografické a písemné prameny. Na stěnách hrobek se totiž dochovala znázornění hrajících dvojic a doprovodné hieroglyfické nápisy obsahující název činnosti, a dokonce i dialogy hráčů (obr. 3).

Písař Hesi (vpravo) hraje hru senet s jistým Karem (vlevo) a říká svému soupeři: „Mám první i druhé (= 29. a 30. pole). Nechceš to už skončit?“ Vápencový reliéf v hrobce úředníka a kněze Idua v Gíze (G 7102), 27 × 12 cm, okolo roku 2300 př. n. l.Kresba Jolana Malátková

Hru senet hráli dva hráči, kteří seděli proti sobě a před sebou měli desku nebo krabičku s třiceti vyznačenými čtvercovými poli uspořádanými do tří vodorovných řad po deseti (obr. 2). Hráč měl obvykle pět hracích kamenů – „tanečníků“ (egyptsky ibu) –, které se lišily od soupeřových pěti tvarem, velikostí nebo barvou. Někdy ovšem mohlo být hracích kamenů i sedm (ve starém Egyptě oblíbené číslo), nebo dokonce deset.

Rekonstruovaná dřevěná krabička s vyznačenými poli hry senet. Uvnitř krabičky je přihrádka na hrací kameny a vrhací náčiní. Pochází z hrobky v Záwijit el-Arjánu (6 km jižně od gízských pyramid). Délka krabičky vykládané fajánsí je 35,2ě cm, okolo 1500 př. n. l.Snímek Eggebrecht (ed.), Ägyptens Aufstieg zur Weltmacht, Mainz 1987

Tahy hracími kameny po jednotlivých polích, zvaných „domy“ (egyptsky peru), určovaly hody hůlkami (obr. 4), což byly předchůdci hracích kostek. Obdobné hůlky se při hraní deskových her občas používají i dnes v Egyptě a Súdánu. Staří Egypťané je nazývali „prsty“ (džebau), zhotovovali je z různých materiálů (podélně seříznutých stonků rákosu, dřeva nebo slonoviny) o různé délce (kolem 20 cm) a různém počtu (4, 5, 6 i více) a dávali jim odlišné podoby. Kromě hůlek se také používaly dva astragaly (hlezenní kosti, malé kůstky v zánártním kloubu většiny kopytníků; buď skutečné kosti zabitých ovcí a koz, nebo jejich napodobeniny z pálené hlíny, dřeva nebo fajánse; obr. 1). V Tutanchamonově hrobce byly s hracím náčiním nalezeny páry astragalů ze slonoviny a pryskyřice a mezi dary, které zaslal mitannský král Tušratta Amenhotepovi III., se dvakrát zmiňují astragaly vykládané zlatem.