Hra se zodpovědností

Hrajeme si všichni, jak hlásá titulní strana tohoto čísla. Lidé všech kultur (s. 564 a 568) i zvířata (s. 560). Někdo si hraje s provázky, někdo bojuje s příšerami z nul a jedniček (s. 575). Hra není jen zábava, ale biologický, psychologický, ekonomický a sociální fenomén s důsledky sahajícími daleko za brány stadionu (s. 572). Specifické hry mezi sebou hrají korporace, politici i generálové (s. 578). Modely teorie her lze aplikovat i na chování všech aktérů probíhající pandemie, od samotného viru po politickou reprezentaci. Vědce nevyjímaje.

Ve hře, kterou hrajeme s koronavirem a mezi sebou, je nepříjemně snadné nahrát soupeři a nakopnout spoluhráče. V polovině září se uskutečnila diskuse Učené společnosti ČR o etice vědecké práce (záznam na YouTube), jíž se zúčastnili i tři členové redakční rady Vesmíru (Jaroslav Petr, Petr Slavíček, Marek Vácha). Probíraly se klasické hříchy (plagiátorství, fabrikace a falsifikace výsledků) i další problémy (otázka autorství, konflikt zájmů…). Říkám si, že součástí úvah o etice by mělo být i téma zodpovědnosti vědeckých a lékařských autorit vůči veřejnosti. Akademický titul, u témat týkajících se zdraví především MUDr. (zvláště v kombinaci s prof.), dodává svému nositeli značnou autoritu. A s autoritou je spojena zodpovědnost, jejíž míru je snadné podcenit, nebereme-li dostatečně vážně pravidla hry.

Jsem jen pouhý pasáček písmenek a titulem, který by stál za řeč, se chlubit nemůžu. Nebezpečnou sílu slova jsem přesto pocítil hned na začátku kariéry vědeckého novináře. Před dvaceti lety jsem do jednoho časopisu napsal krátkou zprávu o principiálně novém způsobu likvidace nádorových buněk. Na podrobnosti si nevzpomínám, dobře si však pamatuji na e-maily, které mi přišly od pacientů dožadujících se detailnějších informací a kontaktů na příslušné odborníky. Nezdůraznil jsem tehdy dostatečně, že jde o základní výzkum, který se do klinické praxe nejspíš nikdy nedostane – a pokud ano, pak za mnoho let. Co mně přišlo zajímavé z čistě vědeckého pohledu, část čtenářů brala jako praktickou informaci přinášející (planou) naději.

Současná medicína se ráda chlubí tím, že je „evidence based“ (založená na důkazech). Vymezuje se tím vůči alternativám všeho druhu, ale i vůči dříve samozřejmé medicíně „eminence based“ (založené na věhlasu): rozhodující byl názor slovutného odborníka s dlouhou praxí. Názor experta je jistě cenný, ale co když se autorita mýlí, nesleduje nejnovější vývoj nebo prizmatem své úzké specializace nevidí širší souvislosti? Směrem k veřejnosti má eminence nad evidencí konkurenční výhodu – důkazy vycházející z dat laikům těžko srozumitelných sotva obstojí v souboji s jasným slovem známého profesora. A tady přichází ke slovu zmíněná zodpovědnost. Co mohu s čistým svědomím říci? Jak to budou lidé interpretovat? – Mohli bychom si ušetřit mnohá mrzení, kdyby každý, kdo z pozice autority promlouvá k laické veřejnosti (ať už hlásá apokalypsu, nebo „rýmičku“), zřetelně odlišil: „Toto s rozumnou mírou jistoty víme. – Toto je jen hypotéza, na jejíž správnosti se ale většina odborníků shoduje a dostupná data pro ni svědčí. – A toto je můj osobní názor, pro který mám ty a ty důvody, ale zacházejte s ním opatrně, mohu se mýlit.“

Názory stomatologů, kardiochirurgů, onkologů či anesteziologů na epidemiologická (nebo třeba ekonomická) témata mohou být inspirativní, jen je nešťastné, jsou-li prezentovány jako nezpochybnitelná fakta. Někdy je to lehkovážnost autorů, jindy médií, která štěpný výrok vytáhnou do titulku a zbaví kontextu.

Jan Konvalinka v rozhovoru pro Český rozhlas Plus prohlásil, že covid-19 je „na hranici mezi banalitou a tragédií“. Z pandemie to činí další z mnoha témat, která společnost polarizují, protože je snadné přiklonit se na jednu či druhou stranu, zalézt do zákopu a ztratit přehled o členitosti bitevního pole. O to důležitější je, aby vědecká a lékařská komunita přiznávala nejistotu a vysvětlovala, že nemít zcela jasno je zvláště u takto nového a složitého problému normální. Opět Jan Konvalinka, tentokrát v přátelské disputaci s Jaroslavem Flegrem o slábnutí viru: „Závidím všem kolegům, kteří říkají velmi přesvědčivá tvrzení, jejich sebejistotu. Já nevím a obávám se, že nikdo neví.“

„Stylizovali jsme se do role kněžstva, které hlásá pravdu, ví všechno a očekává, že zbytek světa bude nábožně naslouchat. […] Vědomí vlastní nevědomosti je součást odbornosti. Pouze experti vědí, jak málo vědí,“ řekl před časem v rozhovoru pro Vesmír americký neurovědec Stuart Firestein (Vesmír 96, 620, 2017/11). Obdobně mluvil letos i Pavel Jungwirth (Vesmír 99, 328, 2020/6). Sice v souvislosti s aktivitami Učené společnosti, ale jeho slova lze vztáhnout na vědce obecně: „Není naším úkolem lidem říkat, jak věci mají být. Ale umíme vést kultivovanou debatu, umíme zorganizovat a moderovat učené hádání, které je srozumitelné veřejnosti a ze kterého třeba něco rozumného vyplyne pro politiku této země, pro orientaci občanů v důležitých otázkách.“