i

Aktuální číslo:

2020/10

Téma měsíce:

Hry

Hry a lidé

 |  5. 10. 2020
 |  Vesmír 99, 564, 2020/10
 |  Téma: Hry

Hra a hraní je základem každé kultury. Přesněji řečeno, hra kulturu předchází. Jak si hrají lidé neznalí písma, jak si osvojují fotbal či kriket, jsme pozorovali například na Papui‑Nové Guinei. Při studiu her a hraní nelze vynechat ani diváctví.

Můžeme se ptát, co všechno lze označit za hru a k čemu vůbec slouží. Jeden ze zakladatelů antropologie Edward Burnett Tylor se domníval, že hra je vyhrazena dětem, které si při ní trénují dovednosti důležité pro dospělý život. Proto si třeba inuitští chlapci hráli s malými luky, jimiž stříleli na cíl, stavěli malá iglú, jež osvětlovali malými knoty, které vyžadonili u matek. Jiný z klasických autorů Herbert Spencer, jeden ze zakladatelů sociologie, se zase domníval, že hra slouží ke spotřebování přebytečné energie. Tyto a další podobné přístupy redukují hru na jeden z mnoha produktů kultury a spojují ji s dětstvím. Jenže hrou není jen dětská „schovka“, prvky hry v sobě nesou rovněž drama, opera, karneval nebo třeba hazard. Proto kulturní historik Johan Huizinga tvrdil, že na kulturu lze pohlížet z hlediska hry, sub specie ludi. Herní prvky spatřoval v básnictví, válce, právu i filozofii. V knize Homo ludens přišel s myšlenkou, že hra je svobodná, vyznačuje se vystoupením z běžného života a řádu věcí do dočasného světa hry, jenž je ohraničený a odehrává se v určitém čase na konkrétním místě. A hlavně, hra má smysl v sobě samé, nemusí mít nutně nějakou sekundární funkci.

Podle amerického kulturního antropologa Georga Petera Murdocka je hra zase kulturní univerzálií, jelikož máme doklady o její přítomnosti ve všech známých historických i současných kulturách. Lidstvo si hraje všude, ale lidé v různých kulturách si nehrají nutně stejně. Některé hry se rozvinuly nezávisle na sobě a jsou specifické pro konkrétní kulturní areály, uvést lze například koňské hry Střední Asie, kde se hraje boj o kozla – dvě družstva se na koních perou o tělo mrtvého a vyvrženého kozla bez hlavy. Jiné hry se rozšířily do celého světa, jako třeba hry s textilními vlákny či fotbal. A hlavně hra rozhodně není výsadou dětí, hrají (si) bez rozdílu děti i dospělí, existují hry s jednoduchými pravidly i velmi komplikované hry, k nimž je zapotřebí dobře vybavené zázemí.

Téma hry je široké a komplexní, proto se zde zaměřím jen na výběr. Na některé celosvětově rozšířené hry s jednoduchými pravidly, na symboly zapojené do určitých her, na diváctví i na to, co se stane, když se do společnosti původně písma neznalé rozšíří hry, jako jsou kopaná, košíková či kriket.

V Nungonské komunitě, kde provádím terénní výzkumy, jsem v pozici fanouška sledoval sportovní hry, chlapci a muži se utkávali ve fotbalu, děvčata soupeřila v basketbalu. Čtyři vesnice si vytvořily vlastní ligu. Fandil jsem sportovním týmům z „vlastní“ vesnice Yawan, za což jsem se dočkal „fanouškovského chování“ lidí ze sousedních vesnic – kameny mi létaly do oken.

Před sto lety byla pro tyto lidi jak kopaná, tak košíková věcí zcela neznámou. Nungoni se totiž dostali do kontaktu s australskou koloniální mocí až v roce 1934, nemáme žádné přímé či písemné svědectví o jejich způsobu života před tímto pro ně přelomovým rokem, natož o hrách. Můžeme však soudit, že děti i dospělí si tehdy hráli tak, jako to nezřídka činí dosud.

Drápky, káča a textilní vlákna

Na Papui Nové Guineji jsem opakovaně našel rychlé porozumění s lidmi prostřednictvím hry. Děti hrály hry s textilními vlákny, drápky, cvrnkanou – i já si je pamatuji z dětství. Tyto hry byly rozšířené v mnoha kulturních areálech, a to ještě před nástupem globalizace. Například jedny z nejstarších dokladů cvrnkané máme ze starověkého města Mohendžodaro, archeologové je datovali do doby 2500 let př. n. l. Kuličky se hrály i ve starověkém Římě a jiných civilizacích, v současnosti se hrají i na Papui. Rovněž káča (též čamrda, vlček ap.) patří k hrám rozšířeným v mnoha kulturních areálech, do pohybu se uvádí prsty, provázkem nebo bičíkem. V přehledové práci Káča Douglas Gould zmiňuje příklady nejen ze starověkého Egypta, Řecka, Říma a dalších kultur, popsal i všechny známé typy káči. Spekuluje, že hra se mohla hrát již v paleolitu, přičemž na její princip mohlo prý člověka přivést pozorování padajícího javorového semena.

Původ hry s textilními vlákny (u nás zvané také přebírání provázku) není jasný, setkáme se i s názory, že pochází již z paleolitu. Jisté je, že tento fenomén můžeme pozorovat v kulturách Ameriky, Asie, Austrálie, Afriky i na tichomořských ostrovech. Během této hry hráči vytvářejí překládáním a křížením spojeného provázku různé obrazce. Vytvářejí je jedinci, dvojice i skupiny, mohou být statické i pohyblivé, mohou tvořit příběhy, sérii. Lidé je pojmenovávají podle různých přírodních úkazů a kulturních prvků. V antropologii se hře s textilními vlákny věnovalo dost pozornosti, psal o ní jeden ze zakladatelů americké kulturní antropologie Franz Boas, jenž se s hrou setkal u Inuitů z Baffinovy země. Britští antropologové William Rivers a Alfred Haddon se s hrou setkali během slavné expedice cambridgeských antropologů do Torresovy úžiny. Rozlišili mezi figurou znázorňující objekt a trikem, který se může pohybovat nebo měnit. V různých kulturách neslouží vytváření provázkových vzorů jen k zábavě, ale i ke svazování nebo přenášení předmětů. Zřejmě jeden z nejstarších psaných záznamů o této hře zanechal řecký lékař Oribasius, který působil jako dvorní lékař u římského císaře Juliána Apostaty. V díle Iatrikon Synagogos (Lékařské sbírky) popsal „chirurgický šátek“, jehož autorem měl být řecký lékař Heraklas. Postup výroby „šátku“ z provázku odpovídá technikám používaným právě při vytváření různých provázkových vzorů na celém světě.

Hrami s textilními vlákny se, alespoň na Papui, bavili děti i dospělí, ale jsou hry, které jsou příliš vysoké a jsou vyhrazeny dospělým.

Peří, krev, dav a peníze

Právě těmito slovy charakterizoval známý americký antropolog Clifford Geertz kohoutí zápasy na Bali. Jejich interpretaci předložil v proslulé eseji Vysoká hra: poznámky ke kohoutím zápasům na Bali (1973). V nich se podle autora odráží celá balijská kultura. Tvrdil, že muži byli posedlí svými kohouty; ano, pohrává si zde s dvojsmyslem anglického výrazu cock. Fascinace zápasnickými zvířaty nebyla jen metaforická, tvrdil: „Balijští muži, nebo alespoň valná většina balijských mužů, tráví obrovské množství času se svými oblíbenci, starají se o ně, krmí je, diskutují o nich, zkouší je proti sobě nebo na ně prostě zírají se směsicí uchváceného obdivu a zasněného zaujetí.“ Muži nasazovali kohouty do zápasů a sázeli na ně, sázeli na kohouty svých příbuzných proti těm druhým, na kohouty z vlastní vesnice proti kohoutům z jiných vesnic. Geertz zjistil, že balijský systém sázení směřoval k vysokým hrám, sázkám s vysokým poměrem, sázkám tak nesmyslným, že při racionální úvaze nemělo smysl do nich jít, prohrát totiž znamenalo přijít o několikatýdenní výdělek. Ve vysoké hře však nešlo primárně o peníze, ale o status, společenskou strukturu, v sázení se ukazovalo vše – napětí, antagonismy, spojenectví. Antropolog tvrdil, že kohoutí zápasy umožňovaly Balijcům spatřit sebe samé, své vlastní společenské uspořádání i mužnost manifestující se v krvi a peří kohoutů nasazených do zápasů. Je to prý podobné, jako když jdeme na Shakespearovu hru Macbeth: nechodíme se poučit o dějinách Skotska, ale pocítit, jaké to je, získat království a současně ztratit svou duši.

Hra patří nejen hráčům samotným, ale také divákům, kteří se přicházejí těšit z výkonu hráčů či třeba kohoutů. Lidé se chodí bavit na fotbalové nebo řekněme basketbalové zápasy, na hřiště Arsenalu i na plácek v Yawanu. Archeologické doklady ukazují dlouhodobý význam sportovních arén a hřišť pro studium lidských kultur. Ze starověkého světa jsou dobře známé například gladiátorské zápasy, které se konaly nejen v turisticky atraktivním Koloseu. Nejde zdaleka jen o starověký Řím. Známe například také arény pro hru tlachtli (je známá pod mnoha názvy), jež byla rozšířena v mezoamerických kulturách, nejen u Mayů a Aztéků. Někdy hra končila náboženskou obětí poraženého týmu stětím.

I diváctví má z antropologického pohledu velkou výpovědní hodnotu o hře. Britský antropolog Victor Turner se od studia afrických rituálů kmene Ndembu dostal ke zkoumání festivalů, sportů a náboženských poutí. Ve své knize Průběh rituálu přišel s názorem, že během rituálů lidé procházejí fází prahovosti (liminality), kdy na nějaký čas přestává platit společenské postavení, struktura (nadřízenost–podřízenost). Zjistil, že totéž se děje při náboženských poutích, při návštěvě divadelních představení či sportovních utkáních. Když lidé fandí „svému“ týmu, dobrovolně vstupují do liminálního stavu.

Jak si lidé hrají

Prvky hry nepostrádá ani život ve společnosti, ne náhodou Ralph Linton v práci Studium člověka píše o tom, že lidé ve společnosti plní své společenské role podle určitých pravidel a podle určitého očekávání. Nebyl jediný. Americký sociolog a antropolog Erving Goffman v práci Všichni hrajeme divadlo přirovnal společenské chování k divadlu. Tvrdí, že lidský sociální život lze studovat jako divadelní představení. Nebyl zdaleka první, kdo lidský společenský život přirovnával k divadelní hře. To učinil již například Pedro Calderón de la Barca v barokní hře Velké divadlo světa:

Každý by chtěl roli panování.
Jen krátká byla hra, leč komu z lidu
kdy žití hra se zdála delší být?
Každému krátká zdá se, nebo vidí,
jak brzy dlužno scénu opustit.

Goffmanova práce zcela cíleně interpretuje lidský sociální život s využitím divadelní terminologie – zákulisí, jeviště, role či obecenstvo –, tvrdí, že jsme posedlí dojmem, který na druhé činíme; chceme dosahovat dojmu co nejlepšího, proto přehráváme role, čímž se podle něj ocitáme ve světě, v němž chybí upřímnost.

Společnost a život v ní se opírá o řadu nevyřčených, ale očekávaných pravidel hry. Známý autor a režisér Elia Kazan to krásně vystihl názvem knihy Tichá dohoda (podle níž pod jeho režisérskou taktovkou vznikl stejnojmenný film). Mnohdy si tyto tiché dohody ani neuvědomujeme. Bravurně to doložil americký sociolog Harold Garfinkel, jehož výzkumná technika experimentální provokace (dnes nazývaná garfinkeling) spočívala v záměrném porušování vzorců chování, pravidel společenské hry. Neočekávané chování v běžných sociálních situacích testuje nejen závaznost (závažnost?) společenských norem, lidé vystupují ze společenských rolí, například z role kamaráda. Známý je příklad, kdy Garfinkel nebo jeho studenti trvali na tom, aby jim jejich kamarádi vysvětlili, co vlastně myslí frázi Jak se máš?.

Trobriandský kriket

Mnohé sportovní hry se staly součástí globálních propojení a konají se v nich světové šampionáty. Platí to nejen o ledním hokeji či fotbalu, ale i o kriketu, jejž lze vyložit i jako koloniální úspěch britského impéria. Přestože je například hra s textilními vlákny rozšířena rovněž ve všech kulturních areálech, určitě ji nelze označit za jeden z projevů globalizace, žádné světové šampionáty se v této hře nepořádají.

Klasik antropologie Bronislaw Malinowski ve svém díle Argonauti západního Pacifiku čtenářům zatajil, že jím zkoumaní Trobrianďané v době jeho výzkumu hráli kriket. V jeho podání byli Trobrianďané „divoši“, kterých se jen málo dotkla koloniální situace, v níž se nechtěně ocitli při vzniku Britské Nové Guineje. Kriket naučil hrát ostrovany misionář William Gilmore, aby potlačil násilí spojené s jejich tradičním rituálem kayasa. Na tom není ani tak zajímavá skutečnost, že se Trobrianďané kriket naučili a hráli, ale jak jej hráli. Přizpůsobili si ho svým vlastním potřebám. Neexistovalo žádné omezení počtu hráčů, takže se jich účastnilo i několik desítek; předem bylo jasné, že domácí tým musí zvítězit. Hráči obou týmů se před začátkem zápasu oblékli do pestrobarevných tradičních oděvů a pomalovali svá těla. Předváděli taneční kreace, během nichž se vzájemně hecovali, ponižovali druhý tým, parodovali koloniální aparát, jejich písně bývaly plné násilí, erotických témat a narážek, kterými se bavili diváci.

Antropologie hry

Není snadné hru vymezit z antropologického hlediska, neboť nabývá nejrůznějších forem od jednoduchých her s několika málo pravidly až k složitým. Hra patří ke kulturním univerzáliím, její prvky se projevují v mnoha oblastech života společnosti, můžeme je najít v hraní společenských rolí, v rituálech či v náboženství, v řadě případů je hra svázána i s ekonomikou. Ve hře se také projevují kulturní hodnoty a významy. V současnosti se antropologický zájem o hru posouvá rovněž do kyberkultury a digitálních médií, které se staly jedním z nových terénů pro antropologické studium.

Ke stažení

TÉMA MĚSÍCE: Hry

O autorovi

Martin Soukup

Doc. PhDr. Martin Soukup, Ph.D., (*1977) vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Působí na katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Filozofi cké fakulty UP a v Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK.
Soukup Martin

Další články k tématu

Hra se zodpovědností

Hrajeme si všichni, jak hlásá titulní strana tohoto čísla. Lidé všech kultur (s. 564 a 568) i zvířata (s. 560). Někdo si hraje s provázky, někdo...

S teorií her od šachů po politikuuzamčeno

Šachista musí brát v úvahu možné tahy protihráče. Manažer připravující novou podnikovou strategii by měl předpokládat, že svým rozhodnutím vyvolá...

Kritičtí fanoušci a boj proti „modernímu“ fotbaluuzamčeno

Fanoušci jsou neodmyslitelnou součástí fotbalu. Jejich význam pro atmosféru při zápasech se vyjevil ještě jasněji v nedávných týdnech a měsících,...

Pospěš si! Tak už hraj!uzamčeno

„Potom prý tento král sestoupil zaživa do míst, kde se Řekové domnívají, že je podsvětí, a hrál prý tam v kostky s bohyní Démétér. Vyhrával i...

Dokolečka dokola okolo her zvířatuzamčeno

Když se po dvaceti letech znovu pokouším ve Vesmíru okomentovat stav našeho poznání hry zvířat, vracím se v kruhu k týmž nejistotám (Vesmír 79,...

Umělá inteligence a počítačové hryuzamčeno

Podle poslední zprávy ESA jen v USA hraje alespoň hodinu týdně 214 milionů lidí, a to bez velkého rozdílu pohlaví a věku. Průměrný věk hráčů je 35...

Doporučujeme

Ceny Neuron letos netradičně

Ceny Neuron letos netradičně

Ondřej Vrtiška  |  5. 10. 2020
Letošní rok je v mnoha ohledech zvláštní. Nový koronavirus a pandemie covid-19 zasáhla do života každého z nás, ovlivňuje každodenní fungování...
Lekce z pandemie

Lekce z pandemie

Eva Bobůrková  |  5. 10. 2020
Když se objevila zpráva, že pražský taxikář, hospitalizovaný v těžkém stavu s nemocí covid-19, dostal jako první pacient v Česku nový...
Nahlédnout mořským prvokům pod pokličku

Nahlédnout mořským prvokům pod pokličku uzamčeno

Sepsat výsledky pětiletého výzkumu 113 vědců z 53 laboratoří a 14 zemí světa znamenalo vytvořit uživatelskou příručku pro genetickou manipulaci...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné