Dokolečka dokola okolo her zvířat

Když se po dvaceti letech znovu pokouším ve Vesmíru okomentovat stav našeho poznání hry zvířat, vracím se v kruhu k týmž nejistotám (Vesmír 79, 196, 2000/4). Ale díky stále rostoucímu zájmu vědců o hru zpřesňujeme charakteristické vlastnosti tohoto jedinečného chování.

Hra jako nezvedený bratříček seriózního chování

Jedním ze zvláštních rysů hry u zvířat je, že v ní převládají prvky převzaté z různých typů vážného chování, například útěku, lovu, sociálního soupeření nebo sexuálního chování. To by nasvědčovalo myšlence, že hravé chování slouží k časnému procvičování konkrétních v dospělosti potřebných dovedností. Takové interpretaci ale protiřečí dvě skutečnosti. Zaprvé jsou prvky převzaté z jiných okruhů chování ve hře všelijak pokřivené, divně poskládané, nedotažené nebo přetažené, zkrátka obměněné ve své pohybové podobě tak, že vypadají spíš jako parodie než jako perfektní tréninková dávka. Zadruhé se ve hře s těmito převzatými prvky prolínají pohyby a akce, které se v žádném vážném počínání nevyskytují. Jak taková zvláštní směsice mohla vzniknout a k čemu slouží?

Jeden z nejvýznamnějších badatelů v oblasti hry zvířat Gordon Burghardt předložil teorii [1], podle níž hra vzniká v několika stupních. Takzvaná primární hra se rozptýleně vyskytuje u obratlovců jako vedlejší produkt postupného ontogenetického dozrávání, kdy se chování přechodně vyskytuje ve své ještě neúplné podobě. Nemusí mít žádný adaptivní přínos, ale není přírodním výběrem ani penalizováno, pokud mají mláďata daného druhu přebytek zdrojů a jsou chráněna rodiči. Ve druhém stupni hra pomáhá mladému zvířeti udržovat se v kondici fyziologické, behaviorální či kognitivně-percepční, ale nemá žádné svébytné adaptivní účinky. Konečně v plném třetím stupni už hra jedinci přináší zvláštní prospěch nenahraditelný jiným chováním, například tím, že připravuje zvíře na nečekané situace, činí jeho chování flexibilnějším, přispívá k plasticitě vývoje mozku, poskytuje zpětnou vazbu o vlastních schopnostech, buduje emocionální odolnost a dovednosti jak manuální, tak pohybové nebo slouží jako nástroj budování sociálních vazeb a sítí i k tlumení konfliktů.

Každopádně je hra jakousi pozměněnou kopií vážného chování. Například u potkanů se chování, které můžeme nazvat pranicí (boxování ve vztyčené poloze, snaha dostat se oponentu tlamou na hřbet, povalit ho na lopatky a udržet ho tam), vyskytuje ve dvou podobách: vážné při prosazování dominance ve skupinách a hravé v době od odstavu do dospívání. Vážnou a hravou kopii téhož chování přitom mohou propojovat obousměrné vazby. Na jedné straně může dospělá účelnost chování prorůstat do hry, jak je tomu například u psů, kde budoucí dominanční vztahy vznikají již v asymetrii hravého sociálního kočkování štěňat. V opačném směru může být hra používána v dospělosti k řešení sociálních napětí a konfliktů, jak bylo prokázáno u lemurů kata nebo šimpanzů, anebo mohou být prvky hry zabudovány do námluv.

Bujaře a rozverně

Jak už bylo zmíněno, prvky převzaté z vážného chování jsou ve hře pozměněny, často tak, že brání dosažení účelu, ke kterému by ve vážné situaci mělo dospět. Například při vzájemném přetlačování jedno ze selat sedí na zadku, místo aby stálo, a přichází tím o možnost pružně manévrovat; mladý potkan po úspěšném připíchnutí protihráče k zemi na něj vyleze všemi čtyřmi, takže je snadné ho setřást; primáti se během hry pohybují labilně po dvou. Do hry jsou zabudovány prvky, které nemají obdobu ve vážném chování a jimiž se zvíře buď samo staví do nevýhodné či nestabilní pozice, nebo dává náhodným faktorům šanci, aby jeho pohyb ovlivnily. Velmi četné jsou rázné, často třírozměrné rotace hlavy, trupu a celého těla, které úhlovou rychlostí a zapojením mnoha stupňů volnosti zcela převyšují repertoár rotací používaných ve vážném chování. Sebehendikepování, tedy užívání prvků zvyšujících pravděpodobnost, že zvíře ztratí kontrolu nad svou situací či pohybem, upadne, uklouzne, bude povaleno, narazí do překážky a podobně, je tedy podstatným znakem hry.