Proč si mladí savci hrají

Když sledujeme zvířata při hře, docela dobře jim rozumíme. Snadno si v jejich kůži dovedeme představit sebe a cítíme, jak je příjemné takhle se prohánět, řádit, dovádět a vymýšlet si. Člověk si může hrát se psem a oba z toho mají stejné potěšení a legraci. Hra nám připomíná, že jsme stejné savčí krve, oni a my. Je výrazným archetypem chování, kterému jako savci přirozeně rozumíme a který biology provokuje k snaze objasnit jeho zvláštní rysy. Proč je hra mezi mláďaty zvířat tak rozšířená a kde se v ní bere ten zvláštní vnitřní náboj?

Nejvýznamnější poznatky o zvířecí hře ¹⁾ se dají shrnout:

• Hra se vyskytuje u velké většiny savčích druhů (byť v různém rozsahu), u ptáků je mnohem vzácnější a u plazů a nižších obratlovců je těžko rozpoznatelná. V rámci některých skupin (např. u ptáků a vačnatců) souvisí četnost a složitost hry s relativní velikostí mozku.

• U mnoha druhů savců si hrají i dospělá zvířata, avšak hra se vždy vyskytuje mnohem častěji (zpravidla výlučně) u mláďat. Mívá ve vývoji jedince dobře vymezený průběh, jehož jediný vrchol u různých druhů spadá do období před odstavem či po něm.
• Mláďata savců věnují hře v období nejvyšší hravosti 1–10 % času a spotřebují při ní 2–15 % denního výdeje energie. Při nedostatku potravy či jinak nepříznivých podmínkách se však hra vyskytuje mnohem méně často, či úplně mizí.
• Hra skoro všech druhů savců zahrnuje prudké pohyby, otočky, změny směru, válení se, přemety, kroucení těla ve vzduchu (např. s vykopnutím zadních nohou do strany), třepání hlavou apod. Zvlášť časté jsou prudké rotace hlavou a nápadné jsou také stranově nesouměrné pohyby v čelní rovině (např. naklonění hlavy k jedné straně), které se při jiných typech chování objevují zřídka.
• Ve hře se střídají prvky připomínající pohyby z různých typů „vážného“ chování (např. útěku, lovu a sexuálního chování) s projevy, které se v žádném „vážném“ počínání nevyskytují. Některé z nich jsou signálem pro další zvířata, aby se ke hře přidala nebo v ní pokračovala.
• Hru povzbuzuje prostředí s mírným stupněm neznámého či nepředvídatelného. Tehdy je hra pravděpodobnější než v prostředí jednotvárném a dobře známém, či naopak v prostředí zcela cizím nebo potenciálně hodně nebezpečném.
• Hru řídí specifické mozkové pochody, které se zapojením nervových drah a center liší od procesů řídících jiné typy sociálního chování. Při poškození určitých limbických center mozku (např. amygdaly a mediálních preoptických oblastí hypotalamu) je silně narušeno sexuální a agresivní chování, ale na hře se to téměř neprojeví. Také z neurochemického hlediska je hra specifická – např. nízké dávky opiátů podávané potkanům zvyšují jejich hravost a zároveň snižují potřebu jiného sociálního počínání.
• Hra je prožívána pozitivně. Zvířata v hravém věku příležitost ke hře vyhledávají a jsou ochotna „pro to něco udělat“.

Empirické poznatky o hře se značně rozrostly, přesto však výzkum hravého chování přinesl etologům více frustrací než euforie. Nepodařilo se (na rozdíl od výzkumu rodičovského nebo sexuálního chování) dospět ke shodě ani v základním směru, ve kterém by vědecké poznání hry mělo překonat ono prvotní bezprostřední laické porozumění.

Co je hra?

Etology už desetiletí trápí, že se neshodnou ani na tom, co hra je. Není obtížné hru rozpoznat – to dovede skoro každý. Když však chceme jednoznačně vymezit, co všechny možné varianty hry spojuje a co je naopak odlišuje od jiného chování, je to obtížné. Jednou z možností je charakterizovat hru podle její bezprostřední funkce. Chování člení etologové často do funkčních okruhů podle toho, čemu bezprostředně slouží (např. chování sexuální, potravní, teritoriální). U hry to však není na první pohled zřejmé.

Častý je dokonce názor, podle nějž právě to, že zdánlivě hra k ničemu bezprostředně neslouží, je jejím nejjednoznačnějším znakem. V odborné literatuře bývá hojně uváděna definice: „Hra je veškerá motorická aktivita, která vypadá bezúčelně.“ Co se za touto větou skrývá? Ačkoli se jednotlivé etapy hry často podobají prvkům sloužícím u dospělého zvířete určitému účelu (uchvácení kořisti, napadení soka, útěku před dravcem), při hře očividně k tomuto cíli nevedou. Zvláštní na této definici je, že chování nezařazuje podle nějakého objektivního zjištění (tak by tomu bylo u definice „hra je veškerá motorická aktivita, která nemá účel“), ale podle toho, jak chování pozorovateli „připadá“, takže vlastně odkazuje na původní intuitivní porozumění.

Druhou možností jak hru obecně vymezit je soustředit se na charakter prvků (pohybů) a sekvencí, jež se ve hře typicky vyskytují, tedy na její časoprostorovou fenomenologii. Mluví se o sekvenční variabilitě, rychlosti, energetické náročnosti, přehnaných, neúplných nebo neohrabaných pohybech, časté výměně rolí, mísení prvků chování z různých kontextů, nepřítomnost závěrečných konzumačních aktivit. Zdaleka ne všechny případy hry splňují všechna tato kritéria a nelze ani najít jedno z nich (nebo nějakou jejich jedinečnou kombinaci), jímž by hra byla jednoznačně vystižena.

Třetí možností je zaměřit se na skutečnost na první pohled zcela zřejmou, že hra se prožívá jinak než ostatní typy chování. Nejenže hra je cosi příjemného, ale její kladné subjektivní prožívání má jiný charakter než třeba požitek z pohodlného odpočinku nebo soustředěné konzumace sexu. Je bezprostředně empaticky zřejmé, že hru provází specifický emotivní stav. Někteří etologové vycházející z lorenzovsko-hedigerovské tradice tuto charakteristiku hry v 50. letech zdůrazňovali. S mohutnou vlnou příklonu biologie k funkčnímu (evolučnímu) zkoumání v 60.–80. letech byl však výzkum subjektivního prožívání z etologie vytěsněn. S nástupem kognitivní etologie v 90. letech ztratilo toto tabu na síle, ale zůstává zřejmé, že spoléhat se na zvláštní emotivní charakter hry jako na její nejdůležitější charakteristiku je z praktického hlediska velmi obtížné, protože koncepční a metodické základy zkoumání emocí zvířat teprve začínáme tvořit.

K čemu je hra dobrá?

Když se pod vlivem úspěšného nástupu sociobiologie v 70. letech etologie přiklonila především k funkčnímu (evolučnímu) výzkumu chování na úkor studia jeho forem a mechanizmů, přestalo etology přesné vymezení hry tolik zajímat. Důležitější se zdálo objasnit, jakou výhodu hra přináší. Návrhy padaly jednoduché i zdánlivě bizarní (mláďata se hrou např. prostě jenom zahřívají). Po dalších dvaceti letech stále chybí shoda v otázce jasné základní funkce hry.

Uvedu několik častých názorů:

• Hra je levná zbytečnost. Když se zjistilo, že mladí savci věnují hře jen 1–10 % aktivního času (průměrně 3 %), a to ještě jen za příznivých okolností (při dostatku potravy a za relativního bezpečí), někteří badatelé tvrdili, že hra vlastně „téměř nic nestojí“, a proto také prospěch z ní bude malý a neprokazatelný.
• Hra jako metamorfní chování. Hra může být vedlejším důsledkem zvláštního charakteru vývoje jedince (ontogeneze), který odlišuje savce od jejich plazích předků. Mládě plaza se většinou pohybuje, živí a uniká dravcům dost podobným způsobem jako dospělý jedinec, a proto se svým (adaptivním) chováním může podobat dospělému a postupně v něj přerůstat. Mladí savci se však živí mateřským mlékem a matka, či dokonce oba rodiče je ochrání a pečují o ně. Jejich chování proto vypadá v mnoha ohledech jinak než počínání dospělých. Například kojená mláďata šelem dlouho nepotřebují lovit, a dokonce by pro ně bylo zbytečně nebezpečné, kdyby se o vážný lov pokoušela. Chování savčích mláďat se natolik odlišuje od vyspělého počínání zralých zvířat, že v něj nemůže jen přerůst, ale musí se doslova proměnit. Podle této hypotézy je hra právě tímto procesem proměny – metamorfním chováním. Vývoj hry podporují i další typické savčí znaky, jež plazům chybějí: geneticky určená rychlost růstu a vysoce účinná látková výměna, která umožňuje dlouhotrvající sled náročných pohybů. Dostává-li savčí mládě přebytek mléka, nemůže jej investovat do rychlejšího růstu, ale „spálí“ ho intenzivním pohybem, jímž je právě proměna do zralého počínání (metamorfické budování dospělého behaviorálního repertoáru).

  V laickém i odborném povědomí se hra spojuje především s představou, že se mláďata učí to, co budou potřebovat v dospělosti. Ale co se učí? Rozlišují se dvě obecné možnosti:

• Hra jako trénink sociálních rolí a dovedností. Podle této hypotézy se hrou mladá zvířata učí sociálním dovednostem, ať už jde o navazování sociálních vazeb, spolupráci, dosažení dominantního postavení, nebo naopak o přijetí podřazené role. Hravé honičky a pranice mezi mláďaty primátů a hlodavců by mohly sloužit k postupnému osvojení posloupností při soubojích v konfliktech („před útokem použij nejdřív hrozbu“). Učí se používat podřízené (submisivní) postoje a snášet stresovou zátěž při agonistických střetech. Ačkoli tyto hypotézy znějí věrohodně, doložit je daty nebo experimenty se jednoznačně nezdařilo. Např. u kotulů veverovitých (Saimiri sciureus), dželad (Theropithecus gelada) a hulmanů posvátných (Presbytis entellus) žijí některé tlupy v prostředí chudém na potravu a jejich mláďata si hrají jen velmi málo nebo vůbec ne, zatímco v tlupách majících příznivější podmínky je hra běžná. Sociální chování dospělých opic je však v obou typech tlup shodné, což by dokládalo, že hra není pro normální vývoj sociálního chování nutná.

  Kdyby hra sloužila tréninku sociálních rolí a dovedností, měla by hravá aktivita jednotlivých zvířat uvnitř skupiny odpovídat jejich pozdější úspěšnosti v dospělosti. Hra by mohla sloužit jako předpolí pro soupeření o sociální dominanci. Výsledky jsou rozporné. U laboratorních potkanů (Rattus norvegicus), vidlorohů (Antilocapra americana) a skotského náhorního skotu (Bos taurus) nesouvisí postavení mláděte, které bylo odhadnuto podle aktivity či počtu vítězství při hře, s jeho pozdějším sociálním postavením. U kotulů veverovitých naopak nějaká souvislost nalezena byla.

  V zajetí lze uvedené hypotézy ověřit tím, že hru některým zvířatům znemožníme, a pak porovnáme jejich chování v dospělosti s počínáním normálních jedinců. U laboratorních potkanů, kde je ontogeneze sociálního chování díky velkému zájmu farmakologů, ²⁾ biochemiků a neurofyziologů prozkoumána velmi podrobně, se skutečně prokázalo, že mláďata, jimž byla odepřena sociální hra, jsou v dospělosti méně sociálně aktivní. Neumějí správně používat podřízené postoje a vnitodruhové střety je více stresují. Jenže experimentálním potkanům je hra znemožněna tím, že jsou izolováni v době, kdy výskyt hry vrcholí (během 4. a 5. týdne života). To sice zabrání rozvoji sociální hry, ale zároveň vyloučí vzájemné čištění, sníží pohyb a smyslové podněty. Je tedy otázka, zda vůbec jsou rozdíly oproti kontrolním zvířatům chovaným ve skupinách způsobeny nedostatkem hraní.


• Hra jako motorický trénink. Do této kategorie lze zařadit hypotézy, podle nichž hra zvyšuje sílu, rychlost, koordinaci, pružnost, dále kapacitu i účinnost oběhové a dýchací soustavy, sílu kostí ad. Aktivní pohyb skutečně tyto morfologické a fyziologické účinky má, avšak jsou krátkodobé (např. zvýšená plicní kapacita, zvýšený počet mitochondrií v příčně pruhovaných svalech) a hra není tak intenzivní, aby takových efektů dosáhla. Zatím jsou jen dva kandidáti na trvalé účinky hry – proces vývojového rozlišení svalových vláken na rychlý a pomalý typ a proces rozvoje propojení neuronů v mozečku. Zajímavé je, že oba procesy se u potkana, myši a kočky, u nichž jsou potřebné údaje k dispozici, odehrávají přibližně ve věku, kdy hravost vrcholí.

  Vedle dlouhodobých účinků hry se pozornost etologů stále častěji obrací k možnosti okamžitého adaptivního významu hry pro mláďata. Např. podle hypotézy hra jako prostředek sebehodnocení pomáhá zvířeti ověřovat si, „jak na tom je“. Zvíře při hře opakovaně provádí určitou, dosti obtížnou akci (např. pohybový manévr při sociální hře). Jestliže v ní opakovaně uspěje, přechází k akci o stupeň obtížnější, pokud ji nezvládá, volí akci snazší. Tím si neustále obnovuje informaci o své vlastní kondici, schopnostech a dovednostech a může přizpůsobovat volbu behaviorálních strategií. Jen některé předpovědi podle této hypotézy se potvrdily. (Zvířata si při hře volí přednostně partnery své vlastní či srovnatelné velikosti, vracejí se však k snadnějším hravým úlohám, i když už je bezchybně zvládla.)

Ucelený pohledu na hru

Různorodost forem hravého chování vzdoruje snadno vyjádřitelnému vymezení. Neúspěchy při hledání adaptivní hodnoty hry přivedly některé etology k názoru: „Chyba je již v tom, bereme-li hru vážně.“ Hra je podle nich pestrou směsí různých druhů chování, které sice spojují povrchní podobnosti, ale které mají rozdílnou funkci a nejspíš i původ, mechanizmus a individuální vývoj. Kdyby však hra byla skutečně jen tímto zastřešujícím pojmem, pak by se dala rozčlenit na několik menších přirozených a jednolitých částí. Nalézt nějaké zřetelné přirozené hranice uvnitř hry je však ještě obtížnější než snaha porozumět hravému chování vcelku. Navíc se hra vyskytuje u většiny savčích linií, což svědčí buď o společném původu, nebo o shodných tlacích přírodního výběru, které ve všech těchto liniích k jejímu vzniku vedly. Většina odborníků je proto stále přesvědčena, že pátrat po celkovém porozumění hravému chování je důležitý a legitimní úkol. Sílí také shoda ve snaze překonat jednostranný pohled na hru a najít souvislosti mezi známými vlastnostmi hry z hlediska funkčního, strukturálního, emocionálního, ontogenetického a fylogenetického.

Společně s Ruth Newberryovou z Washingtonovy státní univerzity v Pullmanu a Marcem Bekoffem z Coloradské univerzity v Boulderu jsme se nedávno pokusili o syntetický pohled na hravé chování. Podle naší hypotézy je hra starým znakem savců, pocházejícím z raného období jejich fylogeneze. Hra má svůj jednotný a zcela určitý charakter. Tento charakter můžeme popsat, podle úhlu pohledu, jako následující vzájemně provázané rysy hry:

Funkční hledisko: Trénink na „průšvihy“. Prvotní funkcí hry je procvičovat situace, při nichž zvíře ztratilo kontrolu nad svým pohybem, svou polohou či koordinací svého chování a potřebuje ji rychle znovu nabýt. Takové momenty často nastávají tehdy, kdy jde o hodně či o vše. Když zvíře prchá před dravcem, soupeří se sokem nebo loví rychlou či nebezpečnou kořist, snaží se k tomu využít účinný druhově typický pohybový vzorec. Ten však může v nepředvídané chvíli přerušit dravec, kořist či soupeř, kolize s ostatními zvířaty stáda či s neživými předměty. Může také ztratit orientaci, když nestačí zpracovat příliš rychle se měnící zrakové a prostorové vjemy.

Podle naší hypotézy zvířata při hře trénují nejen často používané druhově typické pohyby, ale zejména neobvyklé, neohrabané a „průšvihové“ polohy a situace. Kromě toho si procvičují i emocionální stránku zvládání nečekaných situací a nehod. Ztráta kontroly ve vážné situaci aktivuje jednak vyplavování katecholaminů z dřeně nadledvin, řízené sympatikem, jednak sekreci glukokortikoidů z kůry nadledvin, řízenou z hypofýzy. Tyto stresové fyziologické reakce připravují zvíře na okamžitou akci i na další zátěž, ale dlouhodobě za ně organizmus hodně zaplatí, zejména sníženou imunitou. Zkušenost získaná hrou, při níž zvíře prochází nepředvídatelnými situacemi a nezvyklými polohami, mu pomáhá vyhnout se přemrštěné emocionální reakci na stresové situace, např. na porážku v sociálním konfliktu či na setkání s nečekaným objektem. Původní funkcí hry je tedy podle naší hypotézy učit se ve chvílích pohody nouzovým motorickým a psychickým dovednostem, které může potřebovat „v průšvihu“.

Strukturální hledisko: Koordinace a hendikep. Strukturu hry tvoří sekvenční směs dvou typů prvků. Jednak to jsou dobře koordinované a přesné pohyby totožné či shodné s pohyby prováděnými ve vážných situacích – útěk před dravcem, souboj se sokem, lov nebezpečné kořisti. Druhým typem prvků jsou pohyby, jimiž se zvíře buď samo staví do nevýhodné pozice, nebo dává náhodným faktorům šanci, aby jeho pohyb ovlivnily. Tím ovšem zvyšuje pravděpodobnost, že upadne, bude povaleno, převalí se, ztratí kontrolu nad objektem, s nímž si hraje, nedokáže se partnerovi účinně bránit apod. Různé druhy primátů si například hrají, když visí za přední či zadní končetiny nebo za ocas, jindy se zase během hry pohybují labilně po dvou místo stabilně po čtyřech. Mnohé šelmy si hrají s objekty vleže na boku nebo na zádech. Jiným typem sebeznevýhodňujících pohybů jsou prudká otáčení hlavy, doložená u naprosté většiny prozkoumaných kopytníků, která nutně musí alespoň na okamžik zhoršit zrakovou a rovnovážnou orientaci.

Emocionální hledisko: Legrace, psina, sranda. Hra je spojena se zvláštním, specifickým typem emoce. Nejpřiléhavějším českým termínem pro ni je legrace, psina, sranda. Tato emoce v sobě kombinuje tři afektivní atributy – je vzrušující, příjemná a zároveň uvolněná. Touto kombinací se liší od pozitivních emocí provázejících jiné typy chování: např. odpočinek je příjemný a uvolněný, ale ne vzrušující, sexuální aktivita je příjemná a vzrušující, ale obvykle nikoliv relaxovaná. Z vlastní zkušenosti víme, že legrace prožívaná při hře a legračnost komedií, grotesek a komiksů má hodně společného – legrační příhody v groteskách obsahují něco neočekávaného, nepřiměřeného, nepovedeného, kdy hrdina ztrácí kontrolu, orientaci či porozumění pro situaci. Kdyby se takové události staly doopravdy, znamenaly by vážné ohrožení zdraví, bezpečnosti a pověsti člověka. Mají-li působit legračně, musí si být diváci jisti, že se hrdinovi nic vážného nestane a vše je pod kontrolou.

Hledisko prostředí: Hra a explorace (z lat. exploratio – vyzvídání). Hra je často stimulována mírně cizím, zvláštním nebo pozměněným či potenciálně nebezpečným prostředím. Hrou si zvířata zkoušejí, co s nimi toto neznámé prostředí může provést, trochu situaci pokoušejí. Hra tedy může časově následovat po exploraci (kterou si zvíře nejdřív opatrně zjistí, že opravdu nic vážného nehrozí), je však od explorace odlišná v několika aspektech. Při exploraci zvíře nikdy nezaujímá sebehendikepující polohy ani neprovádí sebehendikepující pohyby. Funkcí explorace je vyhnout se „průšvihu“, zatímco funkcí hry je naučit se z něj dostat. Ke hře patří pocit legrace v poměrně relaxovaném a bezpečném psychickém rozpoložení, zatímco explorace je spíš spojena se strachem a opatrností.

Kognitivní hledisko: Kognitivní náročnost. Protože se ve hře rychle střídají stavy, kdy má zvíře plnou kontrolu nad situací, jíž se vydává, je hra kognitivně velmi náročná. Pokud jde navíc o sociální hru, vkládá partner do situace další nepředvídatelný faktor, což vyžaduje ještě složitější kognitivní procesy. Kognitivní náročnost hry je zřejmě příčinou toho, proč jsou mláďata do hry často tak hluboce zabrána. To může úzce souviset s tím, proč se hra vyskytuje u savců, nikoli však u plazů, a proč je u ptáků, pokud víme, dobře vyvinuta jen u krkavcovitých a papoušků, tedy u skupin s vysoce vyvinutým předním mozkem. Také jinde výskyt hry potvrzuje její spojení s vysoce rozvinutým mozkem – u vačnatců například její přítomnost nesouvisí ani s velikostí těla, ani s intenzitou metabolizmu, významně však souvisí s poměrem velikosti mozku vůči velikosti těla.

Z těchto základních charakteristik hry lze pochopit některé její další typické vlastnosti.

Chci si hrát

Pro sociální hru jsou charakteristické hravé signály, sdělující partnerovi: „Chci si hrát a to, co teď udělám, je jen hra.“ Například u psů je takovým signálem hravá úklona. Zvíře při ní natáhne tlapy dopředu, sníží hlavu a celou přední část těla k zemi, ale zadek zůstává stát vysoko na natažených zadních nohách. Tento prvek pes provede ve hře nejčastěji bezprostředně předtím nebo potom, kdy druhé zvíře hravě kousl. Předchází tak tomu, aby kousnutí nebylo mylně vnímáno jako skutečné napadení. Strukturu a roli těchto signálů často snadno pochopíme, když si všimneme, že jsou odvozeny od sebehendikepujících pohybů a poloh. Z takových poloh zvíře totiž opravdu nemůže okamžitě zaútočit, a proto se z nich snadno vyvinul věrohodný signál hravé nálady.

• Ontogenetické rysy hry. Je-li hlavní funkcí hry trénink nezdařených akcí, lze snadno pochopit, proč se hra vyskytuje nejčastěji u mláďat. Chybí jim zkušenost, a proto jim vinou špatného odhadu situace mnoho akcí nevyjde. Jejich pohyby jsou často špatně koordinované a nepřesně zacílené, protože se důsledkem rychlého a nestejnoměrného růstu neustále mění jejich tělesné proporce i rozměry smyslových polí. Podstatně častější výskyt hry u mláďat může být dán tím, že se s mnohem větší pravděpodobností ocitnou v nevyvedené poloze či situaci, a mají tedy ze hry větší prospěch, než by měla dospělá zvířata.
• Fylogenetické příčiny. Je-li hra skutečně velmi kognitivně náročná, může u plazů a nižších obratlovců chybět proto, že jejich mozek na ni nestačí. Rozvoj specifické emoce („srandy“), která napodobuje afektivní náboj životně důležitých vzorců chování, a přitom udržuje vyladění zvířete v uvolněném a hédonicky pozitivním stavu, mohl být u plazů a většiny ptáků limitován jednodušší stavbou jejich mozku. Hra by také nemusela být pro mláďata plazů tak prospěšná jako pro mladé savce, protože nemají takové potíže s ovládáním vlastních pohybů – rostou totiž až desetkrát pomaleji než savci a zdaleka ne tak nestejnoměrně.

Vždyť jde jenom o hru

Je nepochybné, že tento pokus o ucelený pohled na hru obsahuje řadu spekulativních prvků, v mnoha bodech bude třeba brzy vyvrácen nebo zapomenut a možná je celý jen slepou uličkou. Úsilí poznat biologické kořeny a souvislosti hry však bude v etologii určitě pokračovat. Není jisté, jak rychle se podaří tenhle oříšek rozlousknout a jaké bude jeho jádro. Očekával bych cosi chutného a voňavého s rozverným tvarem, něco na způsob jádra vlašského ořechu, které má tvar zbrázděného mozku. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pohrávat si alespoň s pevně uzavřenou skořápkou, ohmatávat její zvláštní tvar a tušit skryté švy přináší veliké potěšení, které při všem vzrušení a frustraci provázející tenhle výzkum je radostně odlehčené. Vždyť jde jenom o hru.