Co je nezbytné?

Úvahy vlivného eseje Garretta Hardina The Tragedy of the Commons¹⁾ vycházejí z chytlavého příkladu obecní pastviny. Pastvina je přístupná všem členům obce. Přestože si jednotliví pastevci mohu být vědomi, že pastva je udržitelná jen pro jistý počet zvířat, snaha maximalizovat svůj zisk (což je racionální ekonomické chování) vede k tomu, že na obecní pastvině pasou stále větší stáda dobytka („nevyženu-li na pastvu větší stádo já, udělá to někdo jiný“), až ji zdevastují. Na tomto příkladu rozebíral chování jednotlivců ve vztahu k omezeným zdrojům. Obdobně se problém „obecní pastviny“ týká mořského rybolovu nebo volného přístupu do národních parků.

Hardin upozornil také na skutečnost, že existují problémy, které nemají technická řešení. Připouští, že nevíme jistě, zda se budoucí technologie s problémem omezených zdrojů vypořádají, či nikoli. Obává se však, že praktické problémy, které čekají několik příštích generací, povedou ke zbídačení lidstva, jestliže nevezmeme omezenost zdrojů v úvahu. To však znamená nulový (nebo záporný) růst populace.

Ivan M. Havel, z cyklu Dědci.

Tématem tohoto čísla jsou odpady, zaměřili jsme se na plasty a vyhořelé jaderné palivo. V případě odpadů je „obecní pastvinou“ prostor pro skládku nebo prostředí, do něhož odpad (imise) vypouštíme (atmosféra, vodní toky, oceány…). Pro jednotlivé producenty odpadu je pochopitelně „racionálnější“ volbou se odpadů zbavovat než vyvíjet a používat drahé technologie k jejich likvidaci či bezpečnému ukládání. Zdaleka se to netýká jen prachových částic, oxidu uhličitého, oxidů dusíku, oxidů síry, freonů a dalších plynů s různě závažnými důsledky pro životní prostředí.

Hardin konstatuje, že znečišťování životního prostředí je důsledek přelidnění. K obvyklé průpovídce svého dědečka, který říkával, že „po deseti mílích se tekoucí voda sama vyčistí“, ale dodává, že „tento mýtus možná platil, když byl dědeček malým chlapcem… V přelidněné krajině přírodní chemické a biologické recyklační procesy již nedostačují a je nutno redefinovat vlastnická práva.“ Obdobně bizony jako druh kdysi neohrožoval osamělý lovec v prérii, který zabil bizona, aby z něj zkonzumoval jen kousek. Shrnuje, že společné statky („obecní pastviny“) jsou ospravedlnitelné pouze při nízké hustotě obyvatel. Jinak je nutno buď jejich užívání regulovat, nebo je privatizovat. Některé zdroje možné privatizovat je – např. půdu lze ohradit. Atmosféru, oceány, vodní toky aj. však privatizovat nelze.

Esej uzavírá pesimisticky, že totiž žádné technické řešení nás před bídou přelidnění nemůže zachránit a že úlohou vzdělání je odhalit všem nutnost vzdát se svobody množit se. Naznačuje přitom, že na odpovědnost jednotlivců se nesmíme spoléhat: „Ve snaze vyhnout se tvrdým rozhodnutím je dnes mnoho z nás v pokušení apelovat na svědomí a na zodpovědné rodičovství. Tomuto pokušení musíme odolat.“ Tento eugenikou zavánějící pohled působí půl století po publikování eseje jako… Inu, jako pohled z doby před padesáti (nebo spíš více) lety.

Od roku 1968 ekonomové problematiku veřejných statků v mnohém rozpracovali. Elinor Ostromová například v knize Governing the Commons (1990) ukázala, že lokální společenství se o své „obecní pastviny“ dovedou za určitých okolností postarat udržitelným způsobem. Za svůj výzkum získala v roce 2009 Nobelovu cenu v oboru ekonomie.

E-shop Alibaba v akci Singles Day (11. 11. 2019) utržil za 24 hodin 38 miliard dolarů. To je více než polovina ročního rozpočtu ČR. Organizace Greenpeace odhaduje, že obaly ze zásilek tohoto jediného dne váží přes 250 tisíc tun. Nehrozí, že se utopíme v odpadech? Módním slovem se stává oběhové hospodářství (cirkulární ekonomika), které by nejen mělo snížit množství odpadu, ale i sloužit jako zdroj surovin.

Optimisté věří, že lidstvo postupně spěje k cirkulární ekonomice, v níž je odpad jednoho surovinou (a obchodní příležitostí) pro druhého – podobně, jako je tomu v přírodě (viz Exkrement – téma Vesmíru 2018/1).

Abychom se takovému cyklení alespoň přiblížili, je třeba nejen vyvíjet nové technologie, ale také budovat společenské a ekonomické podmínky k tomu, aby se o řešení (ekonomické či jiné) zajímali všichni zúčastnění. Je otázka, do jaké míry mohou zjištění Elinor Ostromové pomoci při hledání cest pro globální ekonomiku, jejíž mechanismy jsou od fungování malých společenství v mnohém odlišné a o poznání komplikovanější, čehož si ona sama byla dobře vědoma.