Vážení ďáblovi pacholci

Význam dřevěného uhlí, a nad jiné i význam jeho výrobců – uhlířů, byl však mnohem širší. Z hledisek kulturně-historických a historickou-etnologických můžeme vnímat uhlíře jako svébytnou sociální skupinu, která se do určité míry vždy vymykala obecně známým standardům fungování dobové společnosti.

Technologie výroby dřevěného uhlí

Výroba dřevěného uhlí (nesprávně ale zažitě označovaná jako „pálení“) je od pravěkých počátků založena na principu pyrolýzy dřeva tzv. suchou destilací a spočívá v zahřívání dřeva za silně omezeného přístupu vzduchu v redukční atmosféře. Výsledným produktem je lehká uhlíkatá hmota (i přes 90 % C) s extrémně vysokou výhřevností (cca 27 MJ/kg). Jednoduché pravěké formy pálení dřevěného uhlí v jamách a na zahloubených ohništích, které byly po zahoření vsázky zakrývány a zasypávány zeminou byly na našem území ve středověku vystřídány vyspělou technologií pálení ve stojatých milířích přibližného tvaru parabolického kužele. V milířích bylo dřevo vyskládáno promyšleným způsobem, pokryto těsnící vrstvou zabraňující přístupu vzduchu a pálení tak mohlo být mnohem snadněji kontrolováno a regulováno. Tato zásadní inovace byla součástí tzv. středověkého technologického balíčku a došlo k ní nejpozději ve 13. století, jakkoliv i mnohem později se archaické uhlířské jámy občas používaly.

Uhlířské pracoviště se stojatými milíři provozované rodinou Forchtsamových poblíž pily v Březinách u Poličky (okr. Svitavy). 30. léta 20. století.Snímek ze soukromé sbírky R. Urbánka

Technologie milířování se v základních rysech v dalších staletích prakticky neměnila, nabyla však obrovského množství regionálních forem a dílčích modifikací. Ke zvědečťování v principu stále velmi primitivní výroby docházelo až od 2. poloviny 18. století s nástupem industrializace, přibližně o sto let později byly zaváděny i první formy poloprůmyslové výroby dřevěného uhlí. Tradiční technologie však u nás zůstala v některých regionech užívána až do definitivního zániku rukodělného uhlířství v 50. letech 20. století.

Základní surovinou k výrobě dřevěného uhlí bylo dřevo, za nejvhodnější se považovalo dříví listnatých stromů, neplavené, netrouchnivé, poražené v zimě. S postupným zostřováním dohledu nad mírou a způsoby exploatace lesů se ale uhlíři museli spokojit (na úkor kvality produkce) prakticky s jakýmkoliv dřevem. K pokrývání milířů se dle dostupnosti užíval mech, listí, chvojí, sláma, drny a hlína; povrch milíře se nicméně vždy pohazoval tzv. mourem – uhelným prachem smíšeným s hlínou a popelem. Nejen kvůli zásobám dříví, ale i těsnícího materiálu a upravenému podkladu se uhlí opakovaně pálilo na stejném místě, které se v česky psaných pramenech označuje jako plac, uhliště či milířiště. Tam v časech intenzivní výroby stály vždy minimálně tři milíře vedle sebe (jeden se stavěl, druhý pálil, třetí rozebíral), což zaručovalo optimální využití pracovní síly a času, zároveň to však vyžadovalo trvalou přítomnost uhlíře, jeho pomocníků a nezřídka rodiny přímo na místě výroby.