Není uhlí jako uhlí

Asi před 325 miliony let, počátkem karbonu, vyrostly na území dnešní Evropy, Asie a Severní Ameriky mohutné tropické deštné pralesy složené převážně ze stromovitých plavuní a přesliček. Později z jejich pozůstatků vzniknou nesmírně mohutné zásoby černého uhlí. Tato bujná karbonská vegetace vyprodukovala tak velké množství kyslíku, že jej tehdejší atmosféra planety obsahovala téměř dvakrát více než dnes (35 % vůči dnešním 21 %). Šlo o učiněné požehnání pro tehdejší hmyz, jemuž větší množství kyslíku umožnilo „udýchat“ i zátěž mohutnějšího těla. V důsledku zvýšené koncentrace životodárného plynu však vzrostl počet lesních požárů, a ty jsou – za určitých okolností – požehnáním pro paleontology.

Svědek dávných požárů – fusinit

Uhelná hmota vzniklá rozkladem a přeměnou rostlinné hmoty postrádá tvar jednotlivých rostlinných částí. Mikroskopicky však můžeme rozlišit útržky rostlinných pletiv s lépe či hůře rozpoznatelnou buněčnou stavbou v různém stadiu rozkladu. Nejlépe zachovaná rostlinná pletiva vznikla nedokonalým spálením rostlinné hmoty při požárech rašeliništní vegetace a představují zbytky fosilního dřevěného uhlí označované petrografickým termínem fusinit. Dřevěné uhlí je vysokým obsahem uhlíku chemicky blízké „minerálnímu“ uhlí, a proto se v průběhu prouhelňovacího procesu prakticky nemění. Fusinit a jemu blízký semifusinit nacházíme téměř v každém uhlí, jejich množství však v zuhelnatělé organické hmotě různého stáří výrazně kolísá.