Xenobiotika

Jed je látka, která je schopná poškodit živý organismus, způsobit nemoc nebo smrt, pokud je pozřena, vdechnuta nebo vstřebána kůží. Ale jak nás poučil již Paracelsus, o tom, zda je látka jedem nebo lékem, rozhoduje dávka. Proto jsou si také blízké dvě disciplíny – toxikologie a farmakologie. Ta první se zabývá škodlivými účinky chemických látek na živé organismy, ta druhá se zabývá účinky prospěšnými (ne vždy týchž látek). Škodlivé účinky nespočívají jen v akutní či chronické otravě, jedy mohou také působit snížení imunity, vyvolávat alergie, způsobovat rakovinné bujení, mohou poškozovat lidský plod… Prospěch může spočívat v prevenci nemoci, v jejím léčení, případně v její diagnóze. Chemické látky – ať už přírodní nebo syntetizované – tak vystupují v dvojí roli, proto pro ně ve vztahu k živáčkům používáme raději termín xenobiotika. S jedy se lidstvo setkávalo odjakživa. Jedy se na Zemi vyskytly dokonce mnohem dříve, než člověk. V jedné skupině jednobuněčných organismů vznikla fotosyntéza, jejímž odpadním produktem byl kyslík, pro tehdejší organismy jedovatý (viz článek Josefa Lhotského Vesmír 96, 85, 2017/2). Situace často se opakující: To, co jednomu prospívá, druhého omezuje, ohrožuje nebo zabíjí.

Proč? Doc. Markéta Martínková z Přírodovědecké fakulty UK na tuto otázku odpovídá: „Nejdříve je však nutné se zamyslet, proč vlastně mikroorganismy, houby, plísně a rostliny produkují tolik různorodých látek, které jsou často pro jiné organismy včetně člověka toxické. Odpověď je překvapivá, ale zcela logická. Tyto živé organismy se, na rozdíl od živočichů, nemohou bránit útokům na svou existenci útěkem a jedinou jejich obranou je tedy útok – a to přímo útok chemický. V tomto kontextu se tedy není možné dívat na přírodu jako na idylické místo, ale naopak jako na bojovou zónu, kde zuří neúprosná ,chemická válka‘. Díky produkci toxinů se mikroorganismy, houby, plísně a rostliny brání tomu, aby byly konzumovány jinými organismy. Princip spočívá v tom, že toxin není nebezpečný pro organismus, který ho tvoří, ale je škodlivý pro takový organismus, který by původní organismus atakoval (typicky se takto brání některé rostliny před konzumací hmyzem). […] Samozřejmě výše popsaný chemický útok namířený proti konzumentům (především živočichům) nezůstal z jejich strany bez odezvy. Během evoluce si živočichové vyvinuli enzymový aparát s cílem bránit se možným toxinům z prostředí a eliminovat jejich nežádoucí důsledky.“¹⁾ Kdoví, zda všežravost člověka nebyla také jednou z jeho evolučních výhod.

Už pradávní lidé nahromadili empiricky mnoho znalostí o přírodních jedech (o přírodních lécích samozřejmě také). Netřeba připomínat, že znalosti byly vykoupeny řadou obětí. Ostatně před rozvojem analytické chemie byly neznámé látky často zkoušeny také ochutnáváním. Lidé začali jedy využívat nejen pro zvýšení účinků zbraní (např. šípy nebo šipky s otráveným hrotem…), ale i jako prostředek k řešení osobní situace, či k dosažení politických cílů. Historie takových travičských příkladů poskytuje bezpočet.²⁾

Lidé dokonce nalezli zálibu v dobrovolné intoxikaci (alkoholem, tabákem, halucinogeny…). To je však dlouhá kapitola sama pro sebe a k této tématice se ještě budeme vracet. V tomto čísle se otravami z intoxikace metanolem věnuje článek Marka Janáče Padělky na zabití (Vesmír 96, 90, 2017/2).

S rozvojem průmyslu se do životního prostředí dostalo a dostává mnoho nově syntetizovaných chemických látek. Některé záměrně (hnojiva, pesticidy), jiné jako nechtěný vedlejší produkt výroby (nejrůznější odpady). Případem herbicidu glyfosátu se zabývá doc. Miloslav Pouzar (s. 92). Analytická chemie je dnes schopna měřit nesmírně nízké koncentrace chemických látek. A tak stopy nejrůznějších xenobiotik nalézáme v pitné vodě, v potravinách ap. Potraviny jsou poměrně přísně regulovány, avšak např. potravinové doplňky nejsou kontrolovány vůbec (viz rozhovor s prof. Hajšlovou Vesmír 96, 88, 2017/2). U těch, kdo z principu nedůvěřují regulatorním institucím, taková zjištění vyvolávají obavu z potenciálních zdravotních rizik, pochyby o limitech i o kontrole. Být ve střehu, ale nepanikařit nad každou zprávou médií, je určitě rozumné. Laikům však zůstává vážný problém: Vznikne-li kontroverze, komu věřit, jsou-li na obou stranách – z laikova pohledu – odborníci.