Jedovatá slova, otrávené činy

Žijeme uprostřed válečného konfliktu. Nehřmí v něm děla ani nekvílejí sirény střemhlavých bombardérů jako ve druhé světové válce. Je to však konflikt vytrvalý, který v relativní tichosti mění politickou mapu světa. Jde o informační válku – propagandu.

Propaganda vždy útočí na důvěru v základní intersubjektivní fenomény, jako je stát, náboženství, právní systém, nebo na důvěru ke konkrétním lidem, jejichž pozice v hierarchii té které společnosti je činí vhodným cílem pro propagandu. Fenomény, které lidé vnímají a hodnotí stejně, vyžadují, aby v jejich existenci věřilo dostatečné množství lidí. Přestane-li skupina obyvatel věřit v jednu státní instituci, nic hrozného se nestane. Přestane-li věřit v existenci právního řádu, stát proti takové části obyvatel zakročí jako monopolní organizátor násilí. Co se stane, když podstatná část obyvatel přestane věřit státu? Vzniká situace, kdy stát není plně nebo částečně schopen bez donucení naplňovat svůj základní účel, jímž je organizace obyvatelstva v určitém geografickém prostoru.

Propaganda pak útočí na samu podstatu státnosti, a tou je víra občanů v státní zřízení a jeho legitimitu. Sekundárními cíli propagandy jsou často vůle se bránit, etnická či náboženská soudržnost nebo podpora obyvatelstva bezpečnostní a zahraniční politiky státu. Propaganda je klíčovou součástí dnes často používaného termínu „hybridní způsob vedení konfliktu“. V něm je pro útočníka, který zpochybňuje vládní a v některých případech i územní legitimitu své oběti (např. Ukrajina) a zároveň se snaží zabránit vnímání sebe samého jako nepřítele, ideálním výsledkem dosažení cíle bez užití kinetické síly a nepřekročení prahu přímé vojenské konfrontace. Podstatu hybridního vedení konfliktu můžeme spatřovat v utajení nepřátelských aktivit, které útočník postupně zesiluje dle odolnosti státu, na který cílí.