Personalizovaná propaganda?

Při zvažování, zda téma propaganda ještě patří do záběru časopisu hlásícího se k popularizaci vědy, nakonec převážily argumenty pro. Pro mluvily úvahy, nakolik technické prostředky posledních let změnily či nezměnily techniky propagandy známé z minulosti. Mám na mysli nejen sociální sítě, ale především počítače a tzv. „big data“. Proti pak mluvilo to, že šíři tématu se můžeme věnovat jen fragmentárně a že se budeme potýkat s jistou mlhavostí.

Slovník spisovného jazyka českého pod heslem propaganda uvádí „veřejné šíření, objasňování, doporučování něj. myšlenek, názorů apod. s cílem získat přívržence: revoluční mírová p.; boj s reakční válečnou p-ou; tisková p.; p. letáky; oddělení p-y a agitace, šeptaná p.“

Z veřejných úvah o propagandě se téměř vytratilo, že propagovat lze také chvályhodné věci. Jenže shodneme se na tom, co je chvályhodné? Na seznam, co by bylo chvályhodné, jsem na první místo napsal vzdělání. Po chvilce uvažování mám i o něm pochybnost, že bychom se shodli. Kolik lidí zastává názor, že vyučovat by se měly jen praktické věci, znalosti, které v budoucnu uplatníme. O kolika povoláních se dnes uvažuje, že v příštích desetiletích zaniknou? Další v pořadí bylo očkování proti chřipce. Asi není nutné pokračovat. Omezme se tedy na propagandu jako nástroj v rukách někoho, kdo má na mysli především vlastní prospěch, nebo prosazování svých ideologických nebo geopolitických zájmů, jak ji vymezuje ve svém textu na s. 630 Josef Šlerka.

Zatímco tzv. tvrdé vědy mají svá pevná fakta a většinou jednoznačně definované pojmy, v oblasti společenské se můžeme setkat s nejasnostmi. Přitom tato oblast je ve své popularizované podobě laikům zdánlivě přístupnější, každý máme na společenské jevy „jasný“ názor. V poslední době se mluví o alternativních faktech. A jelikož fakt a alternativní fakt se navzájem vylučují, výsledkem jsou pochybnosti nebo přímo nevíra v instituce. Propaganda se téměř výhradně zaměřuje na ty, kdo danou věc neznají, nebo jejichž znalost je jen částečná. To je bohužel situace většiny z nás, neboť stejně jako existuje dělba práce, existuje nutně i společenské rozdělení vědomostí. Naprostou většinu toho, co o světě víme, přebíráme od jiných lidí (od učitelů, z přímých svědectví, z encyklopedií, z učebnic…). Jen se zlomkem znalostí máme přímou zkušenost. Na jakém základě některým zdrojům důvěřujeme, zatímco jiné pokládáme za nedůvěryhodné?

Manipulace s lidmi jistě není vynález posledních let. V porovnání s dobou, kdy například Démosthenés na athénském městském sněmu pronášel své slavné řeči, se však dnešní doba velmi podstatně liší počtem lidí, které lze ovlivňovat propagandou, jež má k dispozici kromě tradičních médií internet a sociální sítě. A k tomu ještě počítače zpracovávající ohromná kvanta osobních dat, která o sobě lidé poskytují víceméně dobrovolně v domnění, že ta data přece nemají pro nikoho žádnou cenu. Data pak umožňují stanovit jejich osobní profil, agregovat je do jednotlivých cílových skupin a propagandu personalizovat na tyto skupiny. Experti se neshodují, zda tyto techniky již byly využity (např. v posledních amerických volbách). Tvrdí však, že „technický vývoj zahrnující big data a analytické postupy krmené sociálními sítěmi a online technikami shromažďování dat rychle rozvíjejí možnost narativů, připravených na zakázku, které mohou efektivně manipulovat politické chování jednotlivců. A pokud to ještě není k dispozici, brzy bude.“¹⁾

V těchto souvislostech nemusí být promýšlení problémů s ochranou osobních dat až tak ztraceným časem a téma propagandy zbytečným. Optimisté mezi námi se spoléhají na kritické myšlení a edukaci. Postačí to?