i

Aktuální číslo:

2017/11

Téma měsíce:

Propaganda

Hitler toužil po svatém grálu

Archeologie ve službách politiky
 |  6. 11. 2017
 |  Vesmír 96, 626, 2017/11
 |  Téma: Propaganda

Děti v předškolním věku mají dojem, že mohou libovolně měnit fakta podle vlastního přání. Je to jev natolik typický, že danému myšlení psychologové říkají „magické“. I propagandisté potřebují magické schopnosti. Nejsou-li jich sami schopni, hodí se blízkost respektovaných osobností, anebo návrat k mýtům a ohýbání historie do podoby, která politickému směřování příslušného režimu konvenuje. V takové situaci se nejlépe hodí věda založená na interpretaci „němých“ pozůstatků minulosti – archeologie.

Ze školní výuky dějepisu člověk snadno nabude dojmu, že výklad historie je něčím objektivním a nepochybným. Lze se shodnout na tom, že zvláště pro novější dějiny jsou „jistotou“ data událostí, to je ale asi vše, co lze považovat za opravdu objektivní údaj. Ostatní vyprávění jsou vždy výsledkem historické interpretace.

Pokud by se historik bez dalších zdrojů snažil rekonstruovat vývoj druhé světové války na základě informací uveřejňovaných v nacistických novinách Völkischer Beobachter, musel by zákonitě dospět k překvapivému závěru, že i přes „šest let vítězného tažení Evropou“, řady „vítězných bitev a taktických přeskupení vojsk“ dospěla třetí říše v dubnu 1945 k obraně samotného centra Berlína.

„Pátrání po ostatcích svatého Klimenta podnikli nám dobře známí misionáři Konstantin a Metoděj. Při tom dokonce použili základní archeologické postupy.“

Platí jistě, že historii píše vítěz a vítězství je třeba propagandisticky dobře „prodat“. Nejsou to ale jen historické texty, které oslavují vítěze. Ještě účinnější je vytvoření artefaktu, pomníku nebo ikonického obrazu, který si budou všichni připomínat a spojovat s vítězstvím a hrdinstvím dobyvatelů. Při dobývání Berlína Rudou armádou vznikla právě taková ikonická fotografie. Pořídil ji válečný fotograf Jevgenij Chalděj a jsou na ní vojáci vztyčující sovětskou vlajku na střeše dobytého Reichstagu. Tento snímek ale vznikl až 2. května, tedy celé tři dny po dobytí budovy. První vlajku na střeše říšského sněmu vztyčil už 30. dubna kolem 8 hodiny večer rotmistr Michail Minin (který byl nucen po zbytek života své prvenství tajit a zemřel v naprostém zapomnění) společně s dalšími čtyřmi vojáky. Protože k akci došlo po setmění a s improvizovanou rudou vlajkou, bylo nutno vše zopakovat a vyfotografovat. I tak bylo třeba fotografii upravit. Autor snímku především vyretušoval vícero náramkových hodinek na zápěstí jednoho z vojáků (sovětští vojáci přeci nerabovali) a přidal na nebe více dýmu, protože 2. května již Berlín dostatečně nehořel.

Podobně ikonický výjev je zachycen na snímku Joea Rosenthala, kde americká námořní pěchota vztyčuje vlajku na horu Suribači v bitvě na ostrově Iwodžima 23. února 1945. Podle této fotografie bylo ve Washingtonu vytvořeno pamětní sousoší. Je příznačné, že se výjev stal také předlohou pro íránský propagandistický billboard, na kterém ve stejné pozici američtí vojáci vztyčují zkrvavenou vlajku USA na hromadě povražděných muslimů.

Propaganda je zjevná i z adjektiv, která totalitní režimy připojovaly ke jménům svých nepřátel, aby lidé od počátku věděli, jak mají osobu hodnotit. V komunistické rétorice se tak objevují: renegát Kautský, separatista Tshombe (Čombe), diktátor Pinochet nebo přímo osoby s označením politické příslušnosti, jako eserka Kaplanová; byli tady ale i vrazi z Wall Streetu. Podobné přídomky se objevují i v naší historiografii. Boleslav I. je pro vraždu bratra sv. Václava označován jako Ukrutný, zatímco jeho syn Boleslav II. je jmenován Zbožný, ač měl na svědomí skoro celý rod Slavníkovců. Dnešní demokratická společnost se naštěstí k podobným přídomkům neuchyluje, měli bychom tak možná označení typu pravdoláskař Havel, narcista Klaus a podobně.

Politická rétorika komunistického režimu si dávala záležet i na zpochybnění opozičních organizací, psalo se o takzvané Solidaritě a tzv. Chartě 77. Pejorativní konotace mělo i označení NATO jako Severoatlantický pakt, zatímco socialistické státy měly Varšavskou smlouvu. Podobnou rétoriku užívají i současná média, například ustáleným označením samozvaný Islámský stát.

Častým jevem je také propagandistické vkládání adjektiv do názvů států. Na rozdíl od Spolkové republiky Německo žili východní Němci v Německé demokratické republice. My jsme žili v Československé socialistické republice, Maďaři v lidové republice a severní Korejci a Číňané v lidových státech stále žijí. Taková pokrytecká označení jsou většinou užívána právě režimy, které mají nedostatek demokracie, jako bývalý Zaire, dnes Demokratická republika Kongo.

Jak se ale ve státní a nacionální propagandě uplatňuje archeologie? Archeologie, jako věda studující hmotné prameny, které člověk minulosti užíval a jimiž formoval svůj svět a společenské vztahy, se může někomu jevit jako apolitický obor. Opak je pravdou. Nacionální a ideologičtí propagandisté archeologii od jejího počátku využívali.

Křesťanská a pohanská minulost

Jeden z nejstarších příkladů uplatnění archeologie v náboženské propagandě se datuje do 9. století, tedy do doby, kdy archeologie jako obor ještě neexistovala. Šlo spíše o pátrání po ostatcích svatého Klimenta a nepodnikl ho nikdo menší než nám dobře známí misionáři Konstantin a Metoděj. Dokonce při tom použili základní archeologické postupy. Na základě „odborné“ liturgické literatury vytipovali místo Klimentova skonu a v rámci misie (roku 861) vypravili do Chersonu k Chazarům v severním Černomoří expedici, kde hrob skutečně objevili. Že jde opravdu o hrob papeže Klimenta (pontifikát nastoupil v roce 90), rozpoznali soluňští bratři podle nálezu atributu kotvy, se kterou byl mučedník utopen. Doklady to byly z dnešního pohledu samozřejmě nedostatečné, ale jistota objevu byla zaručena vírou. Ideologické zadání bylo jasné a bratři nelenili s propagandistickým využitím svého nálezu. Ostatky odvezli do Říma a položili tak základy pro šíření kultu sv. Klimenta po celé Evropě.

Preference křesťanských památek byla charakteristická pro celý středověk a mnohé sochy římských císařů se dochovaly jen proto, že byly mylně označeny za zobrazení křesťanských císařů. Striktní dělení na památky křesťanské a pohanské vydrželo až do první poloviny 19. století. V prvním katalogu archeologické sbírky Musea Království českého (dnes Národního muzea) jsou artefakty jasně rozdělené na starožitnosti pohanské a křesťanské.

Obrozenecký patos

19. století je doba etablování identity moderních evropských národů. Společnou identitu tak přibližně ve stejné době hledali jak Češi jako potomci Slovanů, tak také Němci pátrající po svém původu u germánských předků. Výsledky archeologického výzkumu se uplatňují v národní propagandě. Umění využívalo tytéž artefakty, například meče z doby bronzové jako rekvizity jednou provázející mytické hrdiny starých Slovanů, jindy zase dávných Germánů. Ani svastika (hákový kříž) nebyla čistě germánským symbolem, ale jako znak štěstí byla využívána mnoha civilizacemi starého světa. V německých obrozeneckých publikacích byla ale spojována výhradně s germánským etnikem a celý proces nacifikace svastiky završil Adolf Hitler, který si ji vybral za oficiální znak strany a později i celé třetí říše.

Nacionální zaujetí pro výzkum minulosti mělo ale i nesporný vědecký přínos. Josef Ladislav Píč se na přelomu 19. a 20. století pustil do kolosálního díla Starožitnosti země České (1899–1909), které ve třech částech shrnuje archeologické nálezy od počátků pravěku až po raný středověk. Byla to jen první část jeho práce, která měla být předstupněm dalšího díla o historii starých Čechů, založeného především na Rukopisech královédvorském a zelenohorském. Když se však v roce 1911 potvrdilo, že jsou Rukopisy palimpsestním podvrhem, spáchal Píč sebevraždu.

Zrození nacistické ideologie

Společně se vznikem Německé říše v roce 1871 se prohluboval i pruský nacionalismus a militarismus. V nové říši bylo třeba upevnit pocit německé identity a sounáležitosti. Archeologie a antropologie se v té době začaly profilovat jako výrazně nacionální disciplíny. Významný lékař, patolog a antropolog Rudolf Virchow (1821–1902) se po trojském dobrodružství s Heinrichem Schliemannem v roce 1891 sám vypravil na Kavkaz, aby zde pátral po pravlasti Germánů. Propagandistická argumentace zastánců pangermánské ideje se stávala stále agresivnější.

V roce 1883 uveřejnil antropolog Otto Ammon (1842–1916) svou studii Přirozený výběr mezi lidmi, v níž zdůrazňoval nadřazenost a germánský původ většiny evropské šlechty. Do propagandistického slovníku uvedl pojem Arierdämmerung (cosi jako soumrak Árijců). Varoval před spiknutím Slovanů a románských národů proti nadřazené, ale velmi zranitelné árijské rase.

Mezi archeology se prosadil především Gustaf Kossina, který přes svůj nesporný přínos k vývoji oboru přispěl i k šíření rasové nenávisti v rámci své „sídelní“ archeologie, v níž definoval kulturní okruhy, a přispěl tím k formulaci nacistického požadavku návratu životního prostoru, o který Němci jako potomci dávných Germánů v minulosti přišli. Zdůrazňoval nadřazenost dlouholebých árijských Germánů nad krátkolebými zástupci východní rasy Slovanů a Židů. Jeho teorie o někdejším rozsahu teritoria ovládaného germánským etnikem, která byla založena čistě na studiu rozšíření hmotné kultury spojované s Germány (nikoliv tedy samotného etnika), se stala jedním z podkladů pozdějších územních nároků rozpínající se třetí říše. Jeho argumentace o německých vazbách na východní Evropu tak nepřímo vedla i k nárokování pobaltského území, což se stalo jedním z důvodů rozkolu ve spojenectví mezi národním a bolševickým socialismem, a ve svém důsledku i ke konečné porážce nacismu. Toho se již Kossina nedožil, zemřel ještě před nástupem Adolfa Hitlera k moci, ale jeho kniha Die deutsche Vorgeschichte (Německý pravěk) se od roku 1912 vydávala v mnoha reedicích téměř až do konce druhé světové války.

„Himmler během 30. a 40. let začal stavebně upravovat hrad Wewelsburg na jakési mystické duchovní centrum jednotek SS, jakýsi nový nacistický Kamelot.“

Nacistická rasová propaganda založená na historických, archeologických, jazykovědných a antropologických výzkumech vedla Němce k obdivu starogermánského světa, kterému dávala přednost před světem antickým, a zdůrazňovala falešnost „lži o barbarství“.

Pozoruhodná je též vášeň Hitlera a některých dalších nacistických pohlavárů pro okultní vědy a propagandisticky využitelné relikvie. Hitler skutečně toužil po bájné arše úmluvy a kopí svatého Longina a nechal po nich pátrat. Na jeho pokyn Heinrich Himmler vyslal Otto Rahna (1904–1939) hledat svatý grál. Rahn si vytipoval hrad Montségur ve francouzských Pyrenejích, kde měl být ve středověku podle pověsti grál ukryt heretickými katary. Pátral v tajných chodbách pod hradem i v jeho okolí, ale grál nenašel.

Některé z příběhů Spielbergova Indiany Jonese, kde zápolí s německými protivníky v „poslední křížové výpravě“, nejsou jen úplnou fikcí. [1] Himmler totiž během třicátých a čtyřicátých let začal stavebně upravovat hrad Wewelsburg na jakési mystické duchovní centrum jednotek SS, jakýsi nový nacistický Kamelot. Jedna z rekonstruovaných studijních místností se jmenovala Grál, jiná Král Artuš. Pro předpoklad, že po případném nálezu tu měl být grál uchováván, aby posílil ducha příslušníků SS jako strážců „pohanského tajemství“, však neexistují přesvědčivé důkazy.

Propagandistické angažmá německé vědy v boji za árijskou nadřazenost bylo završeno vznikem Ahnenerbe (výzkumné společnosti německého dědictví předků). Byl to výzkumný ústav SS, jehož hlavním posláním bylo doložit nacistické rasové teorie o původu a nadřazenosti Árijců a o vůdčí úloze nordické rasy. Ústav byl založen 1. července 1935 Heinrichem Himmlerem a Richardem Waltherem Darrém. Ahnenerbe prováděla archeologické, antropologické a historické výzkumy a realizovala řadu vědeckých a pseudovědeckých expedic. Nejznámější je asi Schäferova (zoolog a důstojník SS) expedice do Tibetu v letech 1938–1939.

Rasový etnograf Hans F. K. Günther (1891–1968) předpokládal, že Árijci dobyli kolem roku 2000 před Kristem většinu Asie, útočili i proti Číně a Japonsku a že Buddha byl sám Árijcem nordické rasy. Tuto teorii se v expedici snažil potvrdit především jeho student, tehdy 26letý Bruno Beger (1911– 2009). Ahnenerbe měla dalekosáhlé plány na další expedice s cílem hledat árijské kořeny v Bolívii, Íránu, na Islandu a Kanárských ostrovech. Válečné události však nasměrovaly její aktivity na dobytá území, kde zajišťovala a do Německa odvážela místní kulturní dědictví.

Hrůzostrašné byly také válečné pokusy na vězních koncentračního tábora v Dachau nebo shromažďování srovnávací sbírky židovských koster ve Štrasburku; to vše probíhalo rovněž pod záštitou Ahnenerbe. Po bezpodmínečné kapitulaci Německa ústav zrušili a některé jeho členy soudili. Zmíněný Bruno Beger stanul před soudem teprve o 34 let později, v roce 1971. Za podíl na vraždě 86 židovských vězňů dostal trest tří let vězení, ovšem s velkorysým podmíněným odkladem.

Propaganda v protektorátu a za socialismu

Německá okupace zasáhla české intelektuály zcela zásadním způsobem. Po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 dávaly říšské úřady jasně najevo, že do budoucna není žádoucí školit další českou inteligenci. Vědecké a kulturní instituce přesto existovaly dál. Archeologický výzkum rozvíjel především Archeologický ústav v Praze, který podporoval dokonce i výzkumy lokalit, jako je Levý Hradec, kde jsou památky z doby formování českého státu. Zdá se, že německá propaganda rozuměla nacionálním podnětům archeologických výzkumů. Navíc kult Přemyslovce sv. Václava měl podporu i Národního souručenství (kolaborantského českého sdružení), pro které symbolizoval přátelské vztahy s říší (franckou) a historicky podřízenou roli Čechů vůči Němcům.

Čeští archeologové už nesměli vydávat své české časopisy a jedinou publikační možnost měli v novém německy psaném časopisu Altböhmen und Altmähren. Jak vyplývá z vyprávění pamětníka Václava Spurného, byly poměry v Archeologickém ústavu svobodnější na počátku okupace. Ústav tehdy vedl Lothar Zotz (1899–1967), profesionál, který nebyl členem NSDAP a měl pochopení pro české kolegy. Ten ale musel v roce 1943 narukovat na frontu a jeho místo obsadila Camile Streitová, fanatická nacistka, která měla dlouhodobý plán likvidace české archeologie. Naštěstí vývoj války byl rychlejší.

Muzeum pražského pravěku (dnes součást Muzea hlavního města Prahy) se za okupace jmenovalo Markomanisches Museum a jeho působení směřovalo jednoznačně k uchování a studiu germánských památek a upozadění památek z jiných období.

V poválečném období se vývoj ubíral přesně opačným směrem. Němečtí archeologové byli společně s ostatním německým obyvatelstvem Československa odsunuti. Archeologie v Sudetech začala opět fungovat až v sedmdesátých letech. Politická propaganda podporovala v poválečných letech výhradně výzkum raně středověkých lokalit spojovaných se slovanským etnikem. Vznikla „slovanská archeologie“. Tato propaganda nejen zdůrazňovala slovanský původ Čechů, ale především hledala společné kořeny s Rusy jako doklad nerozborného přátelství se Sovětským svazem, se kterým jsme měli být „na věčné časy“ … „a nikdy jinak!“. Podporu měl také výzkum období starší doby kamenné (paleolitu) a počátků člověka, což bylo zvláště v padesátých letech vyjádřením komunistického odporu k církvi. Po ruské invazi v roce 1968 poněkud ochabl zájem o „slovanské“ památky [2] a začaly se rozvíjet výzkumy lokalit i z jiných období, například z doby laténské, spojované s historickými Kelty, zde však propagandistické důvody nelze hledat.

Archeologie ale neměla být jen nástrojem politické propagandy. Předměty získané při vykopávkách se hodily i svým dosti apolitickým historickým poselstvím. Dodnes máme na bankovkách i mincích poměrně hojně vyobrazeny gombíky, pravěké chrámy, motivy z bronzových ozdob a podobně.

Marxismus jako propaganda

Je pozoruhodné sledovat, jak se v české archeologii uplatňovala oficiální ideologie komunistické strany. Marxismus, respektive marxismus-leninismus byl sice hlavní součástí povinného socialistického světonázoru, ale do archeologického výzkumu nepronikl jako paradigma téměř vůbec. Je to paradox, zvláště ve srovnání s britskou archeologií, do níž vědecký marxismus uvedl Vere Gordon Child (1892–1957) a v tomto interpretačním rámci zavedl pojmy jako „neolitická revoluce“.

V kontextu britské archeologie je třeba marxismus hodnotit jako velmi progresivní paradigma, které narušilo tradici kulturněhistorické archeologie a položilo základ k vývoji dalších moderních paradigmat (procesualismus, postprocesualismus). Česká archeologie zůstala tímto myšlenkovým směrem téměř nezasažena. V myšlení a práci archeologů stále zcela dominovalo kulturněhistorické paradigma se zaměřením na typologii artefaktů a jejich chronologické vztahy. Je zábavné sledovat, jak se někteří českoslovenští badatelé doby komunismu v předmluvě svých knih zaklínali marxismem, třídním bojem a sociálně spravedlivou vyspělou a pokrokovou socialistickou společností, aby pak bez okolků přikročili ke kulturněhistorické archeologické analýze artefaktů založené na tradici archeologie počátku 20. století. Propagandě komunistické strany bylo touto úlitbou učiněno zadost a archeolog se mohl vrátit ke své artefaktuální rutině.

V jedné ze svých studií z padesátých let se významný marxistický historik František Graus pozastavoval nad tím, jak se archeologové v době buržoazní republiky údajně zabývali především doklady bohatých hrobů velmožů a vládnoucí třídy, zatímco opomíjeli dějiny prostého lidu. Nedověděl se však zřejmě, že ještě v době jeho emigrace do západního Německa (1968) takové zájmy v československé archeologii převažovaly, bez ohledu na oficiální ideologii.

Jediným, kdo tento stín starého paradigmatu překročil, je profesor Evžen Neustupný, který ve své studii o počátcích patriarchátu ve střední Evropě [3] využil nezvulgarizovaný marxistický přístup k analýze a interpretaci společenských vztahů v období závěru doby kamenné. Vytvořil tak v české archeologii zcela výjimečný a inspirativní průlom tradičního paradigmatu a přiblížil obor tehdejším moderním myšlenkovým proudům svobodného světa. I přes svůj nesporný vliv byla tato kniha v době normalizace upozaděna, také proto, že v ní autor citoval politicky nepřijatelné zdroje, jako třeba ekonomické statě Oty Šika.

Reflexe současnosti

Politické změny v roce 1989 otevřely i naši archeologii západnímu světu a podobně jako se tehdejší televizní diváci seznamovali najednou s celým průřezem americké seriálové tvorby šedesátých až osmdesátých let, byla i česká archeologie náhle vystavena na západě přirozeně zažitým paradigmatům procesualismu (nová archeologie vznikla v šedesátých letech) i postprocesualismu osmdesátých let.

Postprocesuální archeologie prosazuje myšlenku, že vzhledem k nemožnosti nezávisle experimentálně ověřit „historickou pravdu“ omezují se archeologové na interpretaci v intencích jim nejpřijatelnějšího řešení, které je formováno myšlením a hodnotovým systémem současnosti, a jelikož nemohou být zcela objektivní, jejich závěry budou také vždy ovlivněny osobními předsudky. [4] Takové předsudky (a to nejen v negativním významu) nezbytně ovlivňují samotnou formulaci otázek, které si archeologové kladou, a jejich interpretace logicky odpovídá jejich přesvědčení.

Archeologie se značně rozrůznila do jednotlivých zájmových odvětví, odpovídajících rozličným směrům společenské poptávky. Vznikla archeologie behaviorální (studující lidské chování v různých epochách dějin), rodová (genderová), feministická, a dokonce i queer archeologie (zkoumající homosexualitu v pravěku).

Moderní archeologie je sice značně ovlivněná současnou intelektuální společenskou poptávkou, a chceme-li i ideologií, archeologové si ale otevřeně přiznávají, že jejich věda není apolitická a nadčasová. Toto uvědomění by snad mohlo i v budoucnu být prevencí nešťastných politických angažmá a služby propagandě ideologií a režimů.

Literatura

[1] Arnold B.: ‘Arierdämmerung’: race and archaeology in Nazi Germany, World Archaeology 38(1), 8–31, Tylor & Francis, London 2006.

[2] Neustupný E.: Czech Archaeology Under Communism, in: Ludomir R. Lozny (ed.): Archaeology of the Communist Era. A Political History of Archaeology of the 20th Century, Springer, London 2017, 151–166.

[3] Neustupný E.: K počátkům patriarchátu ve střední Evropě, Academia, Praha 1967.

[4] Trigger B. G.: A History of archaeological thought. Cambridge University Press, Cambridge 1989.

Ke stažení

TÉMA MĚSÍCE: Propaganda
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie

O autorovi

Jan Turek

Mgr. Jan Turek, Ph.D., (*1970) studoval archeologii v Praze, Bratislavě a Sheffieldu. Zabývá se především rekonstrukcí společenských vztahů v pravěku, archeologií pohřbívání a obdobím eneolitu. Přednášel na mnoha univerzitách všech kontinentů, v roce 1997 např. o době bronzové na Cambridge University. Je autorem významných syntéz českého pravěku a šéfredaktorem časopisu Světového archeologického kongresu (WAC) Archaeologies.
Turek Jan

Další články k tématu

Budete se smát, když budeme chtítuzamčeno

Jedním z nejnaléhavějších problémů, jimž čelíme, je kolaps důvěryhodných zdrojů informací. Na pravdu již nemají patent úřady, přesunula se kamsi...

Jak zmanipulovat vzpomínkuuzamčeno

Bránit se vlivu propagandy může být podobně těžké jako odmítat působení optického klamu. Zkuste si obrázek s čarami o kousek níže. Jde o známou...

Jedovatá slova, otrávené činyuzamčeno

Žijeme uprostřed válečného konfliktu. Nehřmí v něm děla ani nekvílejí sirény střemhlavých bombardérů jako ve druhé světové válce. Je to však...

Personalizovaná propaganda?

Manipulace s lidmi jistě není vynález posledních let. V porovnání s dobou, kdy například Démosthenés na athénském městském sněmu pronášel své...

Doporučujeme

Vesmir.cz v novém

Vesmir.cz v novém

redakce  |  7. 11. 2017
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, navštěvujete-li web časopisu Vesmír pravidelně, jste dnes možná trochu překvapeni. Nebojte, jste tu správně, to...
Stejně, stejně, a přece jinak

Stejně, stejně, a přece jinak

Tomáš Grim  |  6. 11. 2017
Bádáme-li experimentálně, předpokládáme, že se tím dozvídáme něco o reálném světě – a ne pouze o tom, jakou metodu jsme použili. A pokud nás...
Na hrdinský příběh zapomeňte

Na hrdinský příběh zapomeňte

Ondřej Vrtiška  |  6. 11. 2017
Americký neurovědec Stuart Firestein studuje čich, ale v rozhovoru na to vůbec nepřišla řeč. Proč jsme si s ním tedy povídali? S chlapíkem, který...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné