Jak zmanipulovat vzpomínku

Bránit se vlivu propagandy může být podobně těžké jako odmítat působení optického klamu. Zkuste si obrázek s čarami o kousek níže. Jde o známou optickou iluzi, vynalezenou roku 1889 německým sociologem Franzem Carlem Müllerlyerem. S propagandou to někdy funguje velmi podobně.

Ve chvíli, kdy píšu tento text, mám na mysli několik věcí. Samozřejmě je tu obsah, cosi, co chci sdělit. V tomto případě chci psát o propagandě a s ní spojených fenoménech. Při psaní však mám na mysli i další věci. Text píšu z nějakých důvodů, mám záměry, které svým psaním sděluji. Některé z nich jsou důležitější než jiné, ale všechny se na výsledném textu podílejí. Pak tu jsou čtenáři, kteří článek čtou a o kterých mám matnou představu. Přestavuji si je především jako bílé vzdělané muže, kteří mají otevřenou hlavu a snaží se neustále sledovat, co nového přináší věda. Abych se svým psaním uspěl, musím sladit to, co chci sdělit, s tím, komu to chci sdělit, abych dosáhl svého cíle. Potud je to stále poněkud banální situace z teorie komunikace.

Během psaní mohu používat celou řadu postupů a triků. Velkou část z nich popisuje věda zvaná rétorika, která v sobě kondenzuje staletí poznání o tom, jak vést řeč tak, aby byla účinná. Některá pravidla jsou tu s námi dlouho. Neměli bychom třeba střídat první osobu jednotného a množného čísla. Posluchače to zbytečně mate a musí se víc soustředit, a tím i vydat víc energie na samotné čtení, což snižuje šanci, že si všimne jiných věcí, a podobně. Zkrátka píšeme po srsti.

Jak si naladit čtenáře tak, abych nemusel všechno doříct? Zahrajme si malou hru. Představte si náměstí v Praze, ale zvolte takové, o němž si myslíte, že si ho vyberou i ostatní! Nečtěte dál! Představte si ho! Přibližně polovina z vás si vybere Václavské, druhá pak Staroměstské. Můžeme pokračovat? Představte si teď nějaký most přes řeku, který se nachází v Praze! Opět si máte vybrat takový, o kterém jste přesvědčení, že si ho vyberou všichni. Pozor, teď! Byl to Karlův most, že? Ve skutečnosti si ho při experimentech, které dělávám na svých přednáškách, vybere tak 80 procent lidí. Jedeme dál. Představte si řeku v České republice, kterou si teď snaží vybrat ostatní čtenáři! Teď! Byla to Vltava? Tady už bývá publikum sladěné. Takže přijde čas na větu: Tak tohle bylo snadné, ale teď jmenujte českého skladatele! Není třeba dodávat, že Smetana zazní jednohlasně.

Změním vzpomínku

Pokud se ale rozhodnu, mohu být ve svém komunikování podlejší. Kupříkladu volbou emotivně laděných slov se mohu snažit změnit vaše vzpomínky. Ukazuje to kupříkladu často replikovaný experiment z roku 1974, [1] v němž šlo zjednodušeně o to, jak si zapamatujeme průběh události. Účastníkům byla promítnuta dopravní nehoda a poté jim byl předložen dotazník. Obsahoval mimo jiné i otázku: „Jak rychle jela obě auta, než se srazila?“ V textu otázky se ovšem měnila slovesa užitá k vyjádření kolize obou vozů. Ti, kteří měli v dotazníku sloveso třískla (smashed), si jejich rychlost „pamatovali“ jako mnohem vyšší než ti, kdo byli tázáni slovesem setkala (contacted). Mimochodem tento experiment v USA vedl ke změně policejní a soudní praxe, protože ukázal, jak mohou otázky při vyšetřování ovlivňovat výpověď svědka.