i

Aktuální číslo:

2018/9

Téma měsíce:

Zde domov můj

Krutá historie pokusů na zvířatech

 |  3. 5. 2018
 |  Téma: Bolest

Poznání vykoupené bolestí. Zvídavost proti soucitu. Kde by byla věda bez pokusů na zvířatech?

Asi nejvlivnější antický lékař Galenos ve 2. století vedle pitev prováděl i vivisekce zvířat, především prasat a opic, občas i slonů. A to nejen za účelem poznávacím. Během působení v Římě rád předváděl následující pokus: Praseti postupně přeřezával nervy na krku. Zvíře kvičelo bolestí, ale když došlo na jeden z nervů hrtanu, ovládajících i hlasivky, k úžasu diváctva ztichlo, jako když utne. Popsaná produkce ovšem měla cíl ryze obchodní – získat lékaři pověst a přilákat pacienty.

Podle tehdejších představ zvířata disponovala pouze duší nižší kategorie (ne rozumnou jako člověk), avšak bolest cítila. Doba však byla tvrdá i k utrpení lidí, natož zvířat…

Tento postoj přetrvával i v počátcích novověku, ale něco se přece změnilo – zvědavost rázu spíše příležitostného (takříkajíc pavlačová) se pozvolna měnila ve zvědavost či spíše už zvídavost systematickou (vědeckou). A to především v rodící se fyziologii.

Počátkem 17. století začíná v Londýně působit mladý anglický lékař William Harvey, krátce předtím promovaný na prestižní univerzitě v Padově. Vyzbrojen odtamtud vědeckou metodou i fyzikálními znalostmi, si z objemu srdce a počtu jeho stahů vypočítal, že játra by musela vyrobit každou minutu přes čtyři litry krve, což je holá nemožnost. A tak logicky vyvodil, že krev prostě musí v těle cirkulovat. Aby tuto existenci krevního oběhu potvrdil, prozkoumal – převážně zaživa – takřka devadesát různých živočišných druhů.

„Až když jsem se dlouhý čas cvičil v přesnosti a pečlivosti, až když jsem prohlédl mnohá různá živá zvířata a z jejich pitev shromáždil četná pozorování, mohl jsem si přiznat, že jsem přišel věci na stopu, našel správnou cestu z labyrintu a naučil se znát pohyby i účel srdce a cév.“

Do posledního dechu

Ani šedesát let po Harveyovi si jeho vědečtí následovníci na Ostrovech nebrali ve vztahu ke zvířatům servítky. Kupříkladu fyzik Robert Hooke a chemik Robert Boyle si takto hráli s čerstvě zkonstruovanou vývěvou a do ní umístěným živáčkem:

Vrabec začíná projevovat neklid. Trhaně obrací svou drobnou hlavičku ze strany na stranu a jeho poplašený pohled jako by se ptal: copak je to? Potom zřejmě uhodl, že nebezpečí je blízké, a začíná se netrpělivě točit na místě. Rychleji, rychleji... Zmatek roste. Pokouší se uniknout pohromě, nebo něco hledá?

Záhy je zřejmé, co vlastně pták hledá. Trhané dýchání a žádostivě se rozevírající zobáček nezanechávají o tom pochyby. Vrabec se zmítá. Jeho pohyby jsou neuspořádané, nožky se podlamují. Vysílen klesá na podstavec. Hlavička se zvrátila. Jen křečovité škubání hrudi a trhané rozevírání zobáčku mluví o tom, že ještě doutná život v jeho utrmáceném tělíčku.

Boyle a Hooke hledí jako okouzleni na umírajícího ptáčka...

Potom do vyčerpaného prostoru pustili vzduch a vrabčák ožil.

Několikrát opakovali Boyle a Hooke tento pozoruhodný pokus...

(Ukázka pochází ze sovětské popularizační knížky Jak přišli na to co je vzduch z roku 1945.)

Tento „pozoruhodný pokus“ podnítil Hookea k výzkumu dýchání. V roce 1664 zhotovil řádku měchů s dlouhým rákosem na konci. Psovi otevřel průdušnici tak, aby do ní mohl zavést rákos. Mačkal pak měchy a tím vháněl do plic zvířete vzduch. Přitom mu otevřel hrudník, aby viděl, co se děje uvnitř. Po dobu, kdy pumpoval, se plíce rozpínaly a stahovaly a srdce bilo pravidelně. Tak Hooke udržoval psa při životě celou hodinu. Když pumpovat přestal, plíce zplihly vinou pneumotoraxu a srdce psa začalo fibrilovat, až se zastavilo.

Jakkoli vědecky přínosný, experiment Hooka zhnusil. Londýnská Royal Society naléhala, aby ho zopakoval a rozvinul, však badatel odmítl s tím, že „nebude zvíře mučit“. Výčitky svědomí z mučení psů mu vydržely tři roky.

Potom pokračoval s lékařem Richardem Lowerem (průkopníkem transfuze krve). Při pumpování do plic odřízli kousek plíce a uviděli, jak krev proudí jemnými plicními cévami. Tak dokázali, že podmínkou života není mechanický proud vzduchu do plic, ale kontakt vzduchu s krví.

V následujícím pokusu pes musel znovu a znovu vdechovat stejný vzduch. Během několika minut se začal zoufale zmítat. Během osmi minut téměř zahynul, ale čerstvý vzduch ho přivedl zpátky k životu.

V dalším Lower otevřel psovi hrudník, vypreparoval mu průdušnici a ucpal ji zátkou, takže zvíře nemohlo dýchat. Zároveň mu proťal krkavici a sledoval, jak světlá krev postupně tmavne... Jakmile ji však nalil krev do misky, takže se dostala do styku se vzduchem, krev opět zesvětlala.

Vrzání živého kola

V polovině 17. století do vědy razantně vstoupil René Descartes. Jeho doménou byla vedle matematiky hlavně filosofie, skrze kterou vyryl brázdu i do pole fyziologie a lékařství. Sice nepřímo, leč o to hlouběji. Vymyslel totiž ideu dualismu duše a těla. Podle ní je člověk kromě duše „pouhým uspořádáním orgánů, nic více a nic méně než jako u pohybů stroje“. Smrt a odchod duše na věčnost zbavují lidské tělo posvátnosti, takže kupříkladu nic nebrání jeho libovolnému zkoumání. Tato filosofická legalizace pitvy otevřela cestu ke zrodu skutečně exaktní vědy o lidském těle, dala vzniknout vědecké medicíně.

Druhým pro počátky věd o životě podstatným důsledkem karteziánského dualismu byla degradace zvířat na jakési živoucí stroje. Zvířata, jelikož nemají duši, rozum, city, netrpí o nic víc než neživé mechanismy. Jejich nářek při týrání není víc, než „vrzání kola“.

To se vědě náramně hodilo a někteří badatelé jako by se utrhli z řetězu. Výlupkem všech vědců s tvrdým srdcem byl Descartesův krajan François Magendie, profesor na College de France. Jeho pokusy byly nejednou neskutečně kruté. Se sebezapřením tu uvedu ten „nejslavnější“: Přitloukl chrta za uši a packy k desce stolu, otevřel mu lebku, rozřezal obličej včetně očí, rozřízl páteř a obnažil svazky nervů a zkoumal jejich funkci. A když pro ten den skončil, nechal zvíře tak, jak bylo, ležet přes noc, aby mohl nazítří v bádání pokračovat.

Tehdy už se výsledky výzkumů začaly publikovat a měla k nim přístup i vzdělaná část veřejnosti. Objevily se první protesty.

Magendieho nejslavnější žák a zřejmě nejvýznamnější fyziolog 19. století Claude Bernard pracoval velmi usilovně a jeho zkoumavou péčí prošly stovky, spíše však tisíce všemožných živáčků. Bernard, člověk všestranně přemýšlivý, který velmi dobře dokázal oddělovat rozum a cit, se k vivisekci vyjádřil mnohokrát. Podle očekávání ji považoval za nezbytnou: „Lékař, který chce být hoden toho jména ve vědeckém smyslu, musí se z nemocnice uchýlit přímo do laboratoře, a tam se bude pokusy na zvířatech snažit o zkoumání toho, co pozoroval na svých nemocných.“ A také za morálně přijatelnou: „Máme se dát po tom všem rozlítostňovat sentimentálním pokřikem lidí ze společnosti nebo námitkami osob, jimž je vědecké myšlení cizí? ... Máme právo konat pokusy a provádět vivisekce na zvířatech? Pokud se mne týče, myslím, že ano, a to právo úplné a bez výhrady. Bylo by opravdu nadmíru podivné přiznat člověku právo používat zvířat pro všechny potřeby životní, pro domácí služby i jako potravu a zakázat mu používat jich pro poučení ve vědách, jež nejvíce slouží lidskosti. Zde nelze váhat; věda o životě se nerozvine jinak, než použije-li pokusů, a živé bytosti nelze zachránit před smrtí jinak než obětováním jiných živých tvorů.“

Takže shrnuto: „Vivisekce, zdokonalená a rozumem zdůvodněná, se stala jedním ze základních způsobů vědeckého bádání a jevech života.“

(Ironií je, že Bernardova manželka ve stejné době patřila k předním bojovnicím proti týrání zvířat.)

Pocta pro nejlepšího přítele

Jak známo, v našich končinách je nejoblíbenějším zvířetem pes a paradoxně právě tento „nejlepší přítel člověka“ se stal nejčastějším nástrojem pokusů. Dokonce byla vyšlechtěna speciální plemena vhodná pro laboratorní pokusy, například u nás český strakáč (původně Horákův laboratorní pes). Světově nejznámějším laboratorním plemenem je bígl, který doplatil na to, že je hodný a nechá si toho spoustu líbit.

Mezi nejslavnější experimenty na zvířatech patří ty, které vedly k objevu inzulinu. Jejich autor Frederick Banting vzpomínal, že psů, kterým odebral slinivku nebo podvázal její vývody, byly „stovky a stovky“, přičemž mnoho jich zahynulo jen proto, že jim dali příliš silnou narkózu nebo nedokázali zastavit krvácení nebo nechtěně infikovali ránu... (Pokud si někdo myslí, že psy kradl jenom Švejk, je na omylu. Kradli je i páni profesoři a nobelovští laureáti.)

A tak badatelé psy všelijak rozřezávali, mrzačili, pálili, mrazili, leptali, trávili, dusili, topili, pouštěli do nich elektrický proud, mořili je hlady a žízní či přecpávali a přelévali k prasknutí – a někdy jim k tomu vyhrávali, aby zjistili, jaký vliv má hudba na fyziologické funkce... Někteří psům preventivně prořízli hlasivky nebo nervy hrtanu, aby je při experimentech nerušili nářkem. Pokusná zvířata bývala ve větším počtu pohromadě, takže mohla slyšet, cítit i vidět, jak ostatní trpí, jak umírají. Útlocitnější z účastníků popisovali, jak se psi vzpouzeli, jak kvíleli a žadonili očima, když je do té vědecké mučírny vlekli... (V této souvislosti jako balzám působí zásada britského fyziologa Johna Haldanea: „Nikdy nepoužívám zvíře, když se mohu spokojit s člověkem.“)

Z pokusů marných, spíš vychloubačných, mi tane „úspěch“ moskevského chirurga Děmichova, který v roce 1959 připojil hlavu štěněte na oběh dospělého psa a potom nechal vyfotit, jak obě hlavy svorně lížou mléko z misek.

Zhruba ze stejné doby pochází vzpomínka biologa a básníka Miroslava Holuba z návštěvy ústavu pro lékařský výzkum v sovětském Suchumi: Vzpomínám na jednu docela malou opičku, která měla v mozku zavedené elektrody, a tak s tou obnaženou hlavičkou bez kosti a bez kůže seděla bez hnutí, upjata ve zvláštním držáku. Tuto opičku každého rána vyndavali před laboratoř, a tlupy propocených návštěvníků ji okukovaly se zbožným zanícením, tak to je teda ta věda. A opice přikovaná víc než Prométheus ke skále je sledovala černýma nenávistnýma očima, jednoho po druhém, jednoho po druhém.

To nebyl dobrý pokus. Pokus na efekt není dobrý pokus.

Posledním z příkladů vědeckého týrání zde budiž příběh prvního tvora ve vesmíru. Toulavá fenka Kudrjavka, uměleckým jménem Lajka, prodělala výcvik spočívající v tom, že ji nadlouho zavírali do těsné krabice, aby si zvykla na omezený pohyb. Přednost před psy dostala proto, že ve vymezené „kabině“ nebylo místo ani na zvednutí nožičky. Do vesmíru vzlétla počátkem listopadu 1957 s tím, že se nevrátí; vlastně šlo o to, kolik stresu během letu dokáže snést. Podle původních plánů měla vydržet živá deset dní. Pak měla být usmrcena jedem. Jenže od počátku trpěla mnohem víc, než se čekalo. Prostor v kabince se brzy ohřál na čtyřicet stupňů, takže kříženec polárního plemene husky přežil jen několik hodin.

Lidství na misce vah

Pokusy na zvířatech, zejména ty spojené s bolestí a utrpením, jsou nádherným příkladem nejednoznačnosti lidského myšlení, chování, hodnocení. Proto mohl být Magendie na jedné straně veleben jako zakladatel experimentální biologie a na druhé ostouzen coby morální vřed společnosti. Obě strany měly svou část pravdy.

Dnes ohledně vědeckého trápení zvířat převládá kompromisní názor, který počátkem 20. století na svou obranu formuloval slavný fyziolog Ivan Petrovič Pavlov, nobelista, který na psech studoval procesy trávení a přitom objevil podmíněné reflexy, v podstatě princip nevědomého učení. Když zažívám zkušenost spojenou na konci pokusu se smrtí zvířete, cítím hluboký smutný pocit, že přeruším veselý život, že jsem katem živé bytosti. Když jsem řezal a zničil živou bytost, slyšel jsem v sobě hněvivou výčitku, že krutou nevědomou rukou porušuji nevýslovně umělecký mechanismus. Ale snáším to v zájmu pravdy, ve prospěch lidí...

Pokusy Bantingovy, samozřejmě Pasteurovy a dalších stály život stovek, tisíců zvířat. Ale mnohonásobně více lidem zachránily život. A co třeba objev pneumatizace ptačí kostry a její propojení s plícemi pomocí vzdušných vaků, k němuž Hieronymus Fabricius před čtyřmi staletími dospěl z toho, že kuřata a jestřábi s useknutými křídly a podvázanou průdušnicí mohou dýchat pomocí křídelních pahýlů? Stojí zrovna toto poznání za usekávání křidýlek zaživa? (V extrému to připomíná vousatý vtip: Vědátor utrhne mouše křídla, aby mu neuletěla, a postupně jí trhá jednu nožičku po druhé. Přitom na ni po každém zákroku tleskne. Moucha sebou vždycky trhne. Až zcela beznohá sebou ani nehne. Závěr: Když moucha přijde o všechny končetiny, ohluchne.)

Jsou však i pokusy, které nesloužily k poznání, ale k výuce; například skotský anatom Andrew Fyfe, ceněný jako vynikající přednašeč, před dvěma sty let psy se svázanou tlamou přivazoval provázkem provlečeným skrze nozdry na stůl a potom jim rozparoval hrudník a břicho, aby mohl studentům ukazovat, jak vypadají vnitřnosti...

Je tohle ještě přijatelné? Nebo kdysi módní veřejné přednášky či spíš pseudopoznávací tyjátry sloužící za vstupné ke kratochvíli diváků? A co testování kosmetiky, kuřiva, pracích prášků, „éček“ do potravin, nebo dokonce zbraní, i tam „přínos“ převažuje nad „ztrátou“?

Být občas nerozumní

Pokusy na zvířatech jsou svého druhu testem vztahu rozumu a citu, moci a svědomí, civilizovanosti a barbarství, poživačnosti a sebezapření. Ano, rozum nám říká, že odůvodněné a maximálně šetrné pokusy na zvířatech jsou k užitku a že z našeho pohledu je pořád menší zlo, když namísto člověka trpí a umírá zvíře. A přesto nám pokusy na zvířatech vadí, pohled na týrané zvíře nás neovladatelně dráždí a dojímá.

Psychologie má pro tyto typy vnitřního nesouladu název kognitivní disonance. To je zjednodušeně řečeno rozpor mezi vnějším chováním (zavedenou praxí, tím, co je přijímáno jako prospěšné) a vnitřním postojem (ideálem, tím, co je přijímáno jako správné). Tento rozpor většinou bývá pociťován jako nepříjemný, což vyvolává snahu ho odstranit. Pokud ho odstranit nelze, nastupují různé ochranné mechanismy lidské psychiky, které nesoulad ignorují, zlehčují, maskují, odůvodňují atd.

Ohledně pokusů na zvířatech nám rozum bez citu říká, že s živáčky můžeme experimentovat bez omezení, pokud nám to přinese prospěch. Na druhé straně emoce bez rozumu považují zvíře ve věci experimentování za rovné člověku a stejně tak nedotknutelné.

Mezi těmito mlýnskými kameny se přemílá spousta „ale“: Pokusy ano, ale musí být maximálně šetrné; nenahraditelné jiným způsobem výzkumu; jejich výsledky musejí být přenositelné na člověka. Pokusy ano, ale ne ke kompenzaci následků přejídání, pití alkoholu, kouření, pohodlnosti a dalších zdravímorných neřestí. Pokusy ano, vždyť i v přírodě je bolesti spousta; vždyť zvíře si svoje postavení neuvědomuje. Až po licoměrné: Pokusy ne, ale když je budu potřebovat já nebo moji blízcí, lze učinit výjimku.

Většina případů kognitivní disonance začíná u našich pudů a emocí. Do genů vrytý imperativ vítězit a užívat si nás nutí chovat se jako zvěř a nesoulad vzniká, když se to rozum snaží brzdit. Disonance z pokusů na zvířatech je zvláštní v tom, že funguje v opačném gardu. Přivádí nás k ní rozum, když nám našeptává: Když něco umíš a hodí se ti to, proč to nedělat! Proti se naopak staví naše emoce, nejčastěji v podobě soucitu nebo výčitek svědomí.

Kdybychom se řídili výhradně rozumem a šli jenom za maximálním osobním prospěchem, tak není důvod šetřit zvířata před bolestí, ale třeba ani udržovat hřbitovy, vlastně není důvod nelhat, milovat, soucítit, utěšovat, pomáhat – to všechno je kontraproduktivní změkčilost. Přesto to děláme.

Rozum je krásná věc, ale někdy nás před ním musí zachránit špetka citu.

TÉMA MĚSÍCE: Bolest
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Fyziologie, Historie vědy

O autorovi

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3), Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5) či zatím poslední Od pluhu do senátu a zpátky (s Josefem Římanem).
Houdek František

Další články k tématu

Antropologie bolesti

Bolest má krom jiných hledisek i svůj antropologický rozměr. Z mezikulturního srovnání v historii i v současnosti je evidentní, že bolest je v...

Bolest

Neumíme ji měřit. Nemáme na ni žádný teploměr ani biochemické testy. Máme dotazníky a různé škály a necháváme pacienty zaškrtávat políčka, ale ona...

Nejstrašnější pán lidstvauzamčeno

„Všichni musíme zemřít, ale já jako lékař musím člověka zachránit ode dní utrpení, a to cítím jako velký a věčný můj přednostní úkol. Bolest je...

Bolest při porodu člověkauzamčeno

Porod člověka představuje konfliktní situaci. Ženě přináší pocity štěstí a radosti z narození dítěte, zároveň, v případě porodu přirozenými...

Účinný pomocník v léčbě chronické bolesti: Neurostimulační metody

Při léčbě velmi silných chronických bolestí, na které neplatí žádné léky, se s úspěchem používají neurostimulační metody. Jejich škála se rozrůstá...

Psychika, mocná čarodějka

Bolest je často poptávaným cílem farmakologické léčby, ale velmi na ni zabírá i placebo. Proč? Jakými drahami se v lidském těle šíří bolest a jak...

Keď tma ustupuje svetlu

Čo je úlohou psychoterapeuta? Nájsť nový príbeh, v ktorom sa pretína prítomnosť s minulosťou, a práve preto môže byť pilierom novej osobnosti....

Bolest u hospodářských zvířat

V případě hospodářských zvířat rozhodujeme o podmínkách jejich života, včetně toho, kolik bolesti budou prožívat, my lidé.

Koka nápomocná

Bolivijský léčitel – currandero – rozhazuje lístky koky a zlehka je kropí alkoholem. Bystrýma očima pozoruje klienta, který by rád znal svou...

Nanočástice nejen v léčbě bolestiuzamčeno

Spotřeba léků na bolest ve světě raketově roste. Souběžně s tím přibývá případů závislosti či předávkování. Nové lékové formy by mohly přinést řešení.

Doporučujeme

Člověk býložravcem

Člověk býložravcem uzamčeno

František Vyskočil  |  3. 9. 2018
Z dvaceti aminokyselin, které naše tělo potřebuje k vytváření životně důležitých bílkovin, si asi osm neumí vyprodukovat samo. Ještě pár vitaminů...
„Archetyp“ pražské kavárny

„Archetyp“ pražské kavárny

Pavel Janoušek  |  3. 9. 2018
Krásnou literaturu lze číst z mnoha důvodů: ze školní povinnosti, pro zábavu i z potřeby vstoupit při četbě do dialogu s někým, kdo mi může...
Století Československa

Století Československa uzamčeno

Jitka Rychtaříková  |  3. 9. 2018
První světová válka za sebou nechala celosvětovou spoušť, v níž vyhasly miliony životů. Ačkoliv přímé vojenské ztráty v Českých zemích (Čechách,...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné