Nejstrašnější pán lidstva

„Všichni musíme zemřít, ale já jako lékař musím člověka zachránit ode dní utrpení, a to cítím jako velký a věčný můj přednostní úkol. Bolest je nejstrašnější pán lidstva, který sám o sobě zabíjí.“ Albert Schweitzer.

Léčbu bolesti znala už starověká Čína. Zmínky o léčení bolesti jsou přítomny i na babylonských hliněných destičkách, egyptských papyrech a v záznamech ze starověké Persie a Troje. Ve starověkém Egyptě lékaři používali k léčbě elektrické nilské ryby, což byl vlastně první příklad transkutánní elektroneurostimulace. Hinduisté věřili, že centrum bolesti je v lidském srdci. Řečtí filosofové počínaje Hippokratem prosazovali, že sídlem citu a rozumu je mozek.

Starověk nám přinesl i zajímavé názory filosofů Platóna a Aristotela. Vynikající řecký lékař Galenos již ovládal neuroanatomii. Středověký Paracelsus jmenoval prvních pět klasických známek zánětu – tumor, rubor, kalor, dolor a functio laesa, bolest – dolor již byla mezi nimi.

Základ vědeckého bádání v novověku položil francouzský filosof, matematik, fyzik a biolog René Descartes. Stal se zakladatelem karteziánské anatomie a fyziologie člověka. Jako první popsal reflexní oblouk (v roce 1644).

Velký rozvoj poznání bolesti nastal koncem 18. a v 19. století. Lékař Wiliam Thomas Green Morton poprvé použil éteru pro celkovou anestezii člověka (v roce 1846 v americkém Bostonu). Zajímavé je, že éterovou narkózu vyzkoušel o rok později také německý lékař Celestýn Opitz v nemocnici v Praze Na Františku.

Profesor porodnictví v Edinburghu James Simpson pomáhal při porodech královny Viktorie v letech 1853–1857 poprvé i s novým anestetikem chloroformem, pro své vedlejší účinky se však od této látky upustilo (viz také článek Antonína Pařízka Bolest při porodu člověka na s. 283).

Revoluce ve studiu bolesti

První základní koncept nocicepce, tedy vnímání bolesti, existence receptorů bolesti, proces jejich podráždění zánětem, poraněním tkáně či nádorem publikoval v roce 1898 Charles Scott Scherington. Velkou revoluci do studia bolesti přinesl objev vrátkové teorie. Přišel s ní Patrick Wall z University College v Londýně a Ronald Melzack z McGill University v Montrealu v Kanadě. Popisoval dráhy bolestivých vzruchů a podíl afektivní složky na vnímání bolesti. Tento model je již překonán, ale od té doby nastal velký rozvoj vědeckého bádání o bolesti.¹⁾