Bolest

Neumíme ji měřit. Nemáme na ni žádný teploměr ani biochemické testy. Máme dotazníky a různé škály a necháváme pacienty zaškrtávat políčka, ale ona sama je natolik subjektivní, že je nesdělitelná. Její velikost nemá žádné jednotky, a proto ji věda, tradičně zaujata daty, má tendenci nebrat vážně, zvláště pokud je jen emocionální nebo sociální nebo spirituální. Těžko ji vtěsnat do světa objektivní lékařské zprávy. Ale přesto je zde.

Bolest říká: Pokud chceš někoho učit, musíš si nejprve získat studentovu pozornost. To já umím znamenitě.

Jsem hluboká. Kdyby ses mě nebál, byl bys hluboký jako já.

Přicházím ze středu. Mým znamením je bod. Bodnutí uštědřuji kosmickým ostnem.

Kdyby ses mě nebál, žil bys v každém okamžiku stejně hluboce, jako mě zakoušíš.

Jsem velká očišťovatelka. Pouze to podstatné dokáže moje působení vydržet. Vše ostatní je spáleno. Jsem tím, kdo stanovuje hodnoty. Všechny hodnoty pocházejí ode mne a od mého partnera, od Smrti.

Jsem bránou k mystériím. Tvoje nejvyšší idea posvátna je mým obrazem. Jsem nejčistším výrazem Nyní.

Autorem tohoto textu je pacient trpící ledvinovou kolikou. Bolest škodí, ano, ale může i učit.

I když je za zakladatele etiky všeobecně považován Aristotelés, jeho starší současník Aristippos z Kyreny (435–355?) nadhazuje první možný etický systém, první pokus o odpověď na otázku – co mám dělat, abych prožil zdařilý život? Aristippova odpověď je přímočaře prostá: zažívej si co nejvíce libostí a minimalizuj bolesti, žij tak, aby ti ve zlomku libosti/nelibosti vyšlo co nejvyšší číslo. Život je co nejkomfortnější čekání na smrt, nic víc nečekej.

Zatímco většina kritiky si všímá především první části Aristippova výroku a ptá se, zda je možno jen tak a neproblematicky říct, že život není než čekárna na smrt a že zadáním člověka je čekárnu vybavit co nejluxusněji a nic než to, my si můžeme všimnout té druhé části. Bolest je pro Aristippa vždycky špatná, je to vždy a za všech okolností něco, čemu je třeba se vyhnout, v jakési absolutní hodnotě rovných závorek, vždycky, pro každého a v jakékoli situaci.

I když platí pravidlo, že tlumení bolesti je pro lékaře imperativem, a pokud by tak neučinil, není pro něj omluvy, a i když již dnes můžeme konstatovat, že pacient trpící zároveň krutými a zároveň déle trvajícími bolestmi je pacient, který je nesprávně léčen, nám jde o cosi jiného, přesně o to, čeho se dotkl pacient v úvodní básni. Přes veškerou hrůzu nám může bolest leccos sdělit. A často to tak instinktivně o lidech říkáme, o těch, co si zažili úmrtí partnera, zhoubnou chorobu, dlouhá léta v gulagu, že vidí nyní věci z jiné perspektivy, z určitého nadhledu, který nám doposud chybí. Nikomu bychom tu zkušenost nepřáli, když ale člověk již prošel výhní, možná vidí věci jinou optikou.

Voják bitvy u Waterloo (18. června 1815), jemuž exploze dělostřeleckého granátu utrhla levou ruku. Měl více štěstí, než jiní spolubojovníci s podobným zraněním, neboť mu vojenský chirurg podvázal otevřenou tepnu (patrně) ještě na bojišti. Voják má v pravé ruce lano, které mu pomáhá manévrovat tělem. 

Autorem akvarelu je skotský anatom a chirurg Charles Bell (1774–1842), který se v červnu 1815 vydal z Londýna do Bruselu, aby pomáhal při léčbě raněných. Množství scénzaznamenaných do skicáku překreslil po návratu do vlasti do akvarelů a používal při výuce. Z pozdějších zpráv zaslaných Bellovi víme, že se vyobrazený pacient ze zranění dobře zotavil.

Kresba Charles Bell, CC BY

Dodejme s Viktorem Franklem (1905–1997), že krom fyzické bolesti (to je ta, která zajímá lékaře a biology), si mohu stejně tak zažít neméně silnou bolest emocionální, po rozchodu s partnerkou či úmrtí blízkého, nebo bolest sociální, která je dnes hodně diskutována v souvislosti s žádostmi o eutanázie, pocit osamělosti, kdy rodina mě již nenavštěvuje, nebo je rozbitá, nebo nikdy nebyla, nejsou již ani kolegové z práce, ani dávní spolužáci. Nikdo ji nepopsal lépe než Saint-Exupéry na začátku roku 1944, kdy píše o kamarádech letcích, které vyjmenovává jednoho po druhém a kteří jsou všichni mrtví, o ztroskotaném manželství a o tom, jak moc nerozumí současné době a současným lidem, kteří již vyhlížejí konec války; „Budoucí mraveniště mě děsí,“ píše ráno 31. července 1944, v den, kdy se nevrátí z posledního letu. Podobně si stěžuje k závěru života Hans Jonas († 1993), jak mu již nic neříká současné umění a současná hudba a současná doba a jak moc jim nerozumí.

Poslední bolestí je bolest spirituální, pro Frankla klíčová. Uvědomuje si totiž rozdíl mezi bolestí a utrpením – někdy je velká bolest doprovázena jen malým utrpením, třeba při porodu, neboť rodička ví, že její bolest má smysl. Naopak u hypochondra obávajícího se rakoviny může i malá bolest způsobit velké utrpení – když pociťuje slabé píchání a ptá se, už to přišlo? Frankl proto buduje dnes slavnou logoterapii, léčbu smyslem. Ještě je zde úkol, který můžete udělat jen vy, dokončit knihu, něco důležitého říct vnukům, zadání ještě čekající na dokončení. „Úspěšný člověk,“ píše Frankl, „zná jen dvě kategorie a myslí jen v nich: úspěch a neúspěch. Mezi těmito dvěma póly se pohybuje na lince etiky úspěchu. Jinak to má Homo patiens. Jeho kategorie už dávno nejsou úspěch a neúspěch; daleko více se pohybuje mezi kategoriemi naplnění a beznaděj.“ Zbývá zdůraznit, že zkušenost fyzické bolesti v sobě zahrnuje mnohem víc než jen fyzické pocity a otázky po neurotransmiterech a akčních potenciálech: bolest zpomaluje náš čas a nutí nás tázat se po smyslu utrpení. Ať chceme nebo ne, ona je vpravdě bránou k mystériím.