i

Aktuální číslo:

2018/11

Téma měsíce:

Psychosomatika

Antropologie bolesti

 |  2. 5. 2018
 |  Vesmír 97, 290, 2018/5
 |  Téma: Bolest

Bolest má krom jiných hledisek i svůj antropologický rozměr. Z mezikulturního srovnání v historii i v současnosti je evidentní, že bolest je v různých částech světa vnímána a využívána odlišným a mnohdy velmi originálním způsobem.

Některé společnosti se bolesti vyhýbají, jiné ji vyhledávají. K prvním dnes rozhodně patří ta naše, jak naznačuje stále rostoucí spotřeba léků a prostředků tlumících bolest i moderní směr medicíny, zabývající se léčbou bolesti. Západní postoj k bolesti (ať už duševní, či tělesné) však nebyl vždy záporný. Ještě nedávno některé křesťanské sekty považovaly bolest za nezbytnou součást zbožnosti, například středověké asketické hnutí flagelantů.

Pak můžeme narazit na kultury, kde je bolest ještě dnes považována v určitém ohledu za žádoucí. Můžeme mezi nimi rozlišovat společnosti zaměřené na způsobování bolesti nebo na způsobování si bolesti. Necháme-li stranou bolest jako formu trestu, důvody k způsobování (si) bolesti jsou nejčastěji náboženské a estetické.

Předpoklad dospělosti

Zkušenost bolesti mnohé společnosti pokládaly za nezbytný předpoklad dosažení dospělosti. Kupříkladu v iniciačních rituálech baktamanské novoguinejské společnosti byli novicové biti, pouštěla se jim krev z nosu, mučili je hladem a žízní. I v mnoha dalších kulturách se lidé podrobovali velmi bolestivým zásahům do organismu při rituálech přechodu do dospělosti, kdy jejich tělo nabývalo vzhledu očekávaného u dospělého jedince.

Jeden z nejbolestivějších rituálů známe z brazilské etnické skupiny Sateré-Mawe, kde iniciované chlapce vystavovali mravencům druhu Paraponera clavata, jehož kousnutí prý připomíná postřelení kulkou, a bolest přetrvává desítky hodin. Chlapci aspirující na status válečníka opakovaně čelili bolesti způsobené desítkami těchto mravenců.

Můžeme si položit otázku, proč vlastně iniciační rituály tak často zahrnovaly bolestivé praktiky. Jednu z teorií předložil Harvey Whitehouse. Tvrdí, že za bolestivostí rituálů stojí záblesková paměť, tedy velmi živé a podrobné vzpomínky na událost, kdy byl jedinec vystaven stresu, extrémní bolesti či traumatické události. Whitehouse se domníval, že bolestiplné obřady zajišťují mezigenerační transmisi znalostí důležitých pro chod společnosti.

Způsobovat bolest

Některé kulturní praktiky spočívaly ve způsobování bolesti lidem z jiných skupin, například při mučení zajatců či zabíjení nepřátel. Renato Rosaldo uskutečnil výzkum u komunity Ilongotů obývající ostrov Luzon (Filipíny), nechvalně známých lovců lebek. Jak zjistil, motivace k lovu lebek nebyla rituální, jednalo se o reakci na skon blízké osoby, tedy „vztek zrozený ze smutku“.

Způsobování bolesti druhým se mnohdy pojilo s válečnictvím. Bojovníci měli zabít své nepřátele, ale zároveň si měli brát jejich tělesné trofeje jako doklad úspěchu a navíc tím působili bolesti pozůstalým. Jedním z nejznámějších příkladů této praktiky je skalpování. Známe je od severoamerických indiánů, ale prováděli je i v dalších regionech ve střední Asii, Mezoamerice a jinde.

Skalpování se možná praktikovalo již v paleolitu, jak naznačuje paleoantropologický nález lebky příslušníka druhu Homo heidelbergensis. Má na čele zářezy provedené kamenným nástrojem a Ian Tattersall jako jednu z možných interpretací uvádí skalpování. V takovém případě by to byl 600 tisíc let starý doklad této drsné praktiky.

Bojovníci odebírali zabitým nepřátelům i jiné trofeje, uši, nosy, pohlavní orgány, ale nejčastějším cílem byly lidské hlavy. Z těch si následně válečníci vyráběli zvláštní předměty. Například Šuárové z Ekvádoru je po vyjmutí lebky speciálním postupem zmenšovali. Hlavy (nazývané tsantsa) si zachovávaly individuální rysy a nezřídka se vyznačovaly bohatou kšticí (obr. 5).

Maorové jsou zase dobře známí pro své tetování v obličeji (tai moko), jež bylo individualizované a občas sloužilo i jako podpis. Tetovalo se velmi bolestivým způsobem, dlátkem se postupně vytloukal vzor do obličeje. Vzniklé drážky se zajizvily, a tak vzniklo plastické tetování.

Maorové ale rovněž mumifikovali hlavy (metodou zvanou mokomokai). Pokud zemřel významný náčelník, jeho hlava se mumifikovala a pietně uchovávala. Totéž se dělo, pokud se podařilo získat hlavu nepřátelského náčelníka padlého v boji. Takovou válečnou trofej Maorové ale vystavovali v místě sociálního setkávání komunity (marae) a zesměšňovali ji.

Násilí na druhých se spojovalo i s iniciačními systémy. Podrobné informace máme z Nové Guineje ze skupin Asmat a Marind Anim. V obou případech museli mladíci čekající na iniciaci získat při nájezdu lidskou hlavu a jméno dotyčného člověka. V navazujícím iniciačním rituálu mladíci jméno přijali, a tak vstoupili do dospělého stavu.

Asmatové se za lovem lebek vydávali pouze na vlastní území, proto pro ně nebylo tak složité zjistit jméno zabíjeného nepřítele, rozuměli jazyku napadených. Zato Marind Animové putovali do značně vzdálených míst, za lidmi, jejichž jazyk neznali. Proto prý Marind Animové občas nosili zvláštní jména. Stačilo si totiž při nájezdu zapamatovat jakákoli slova, jež oběť pronesla (ač mohla znamenat cokoli). Dlouhá cesta domů (i stovky kilometrů) také pozměnila zacházení s trofejí. Ostatky by v tropickém klimatu rychle podlehly zkáze, mladíci proto hlavu stáhli z kůže, tu vysušili a následně opět navlékli zpátky a rekonstruovali některé obličejové části, zvláště nos.

Způsobovat si bolest

Proč lidé dobrovolně podstupují bolest? Kromě rituálních obřadů k tomu vedou i důvody estetické. Dobře známým příkladem esteticky motivované tělesné a velmi bolestivé (a zde rodiči vnucené) dobrovolné modifikace je lotosová noha u čínských holčiček. Těm se lámaly kosti nártu tak, aby mohly být prsty zavinuty pod chodidlo. Muži považovali dívky s malou nožkou za velmi atraktivní, a proto rodiče zvyšovali tímto drastickým postupem jejich „krásu“. Zvyk se datuje přinejmenším do 10. století, jeho původ je možná ještě mnohem starší. K jeho zákazu v Číně došlo až v roce 1911, ale i poté byl běžně porušován.

V historii najdeme i jiné a neméně drastické a bolestiplné zvyky. Třeba dajáčtí muži vešli ve známost díky amapallangům – nařezávali si a propichovali pyje a vzniklým otvorem si protahovali holubí péro. Obdoby tohoto podivuhodného zvyku etnografové popsali i jinde, například muži na Celebesu si vkládali pod kůži pyje oblázky, aby svým partnerkám zvýšili rozkoš při sexuálním styku.

Velmi rozšířenou rituální a nevratnou tělesnou modifikací byla skarifikace, zdokumentovaná například v afrických a melanéských společnostech. V řadě afrických společností se zajizvovaly tváře, hrudník či oblast břicha. Důvodem nebyly primárně náboženské rituály, cikatrizace byla znakem sociální identity. Jednotlivé skupiny nebo dokonce i rodové linie měly vlastní repertoár vzorů, podle jizev šlo tudíž snadno určit etnickou příslušnost.

V pánvi řeky Sepik protékající Novou Guineou se mladíkům prováděla skarifikace na kůži zad. Po stovkách drobných zářezů při velmi bolestivém rituálu mladíkům zůstaly výrazné jizvy. Cílem bylo dosáhnout vzhledu připomínajícího krokodýlí kůži. Krokodýl byl významné kultovní zvíře a jeho zpodobení nacházíme na mnoha předmětech v této oblasti (obr. 4).

Krokodýl se dokonce stal důležitým symbolem samostatného státu Papua-Nová Guinea; najdeme jej na minci v nominální hodnotě 1 kina. Na

Nové Guineji se ostatně skarifikace provádí i dnes, ale nemusí být nutně spojena s krokodýlem (obr. 1).

V souvislosti s rituály nebyly výjimečné ani mutilace končetin. Častou praktikou bylo usekávání článků prstů na znamení smutku ze ztráty blízké osoby. Etnografové tento zvyk zaznamenali v Austrálii, na Fidži, Nové Guineji, v Tongu i v Jižní a Severní Americe. V kulturách Nové Guineje v centrálním horském pásmu zaznamenal tento zvyk jako první zlatokop Michael Leahy. Při své výpravě v roce 1930 si povšiml, že tamější lidé měli často uťaté články prstů, některým chyběla i celá paže. Zjistil, že jde o součást pohřebních rituálů. Podrobnosti o tomto zvyku máme kupříkladu ze skupiny Dani, kde amputovali články prstů tří- až šestiletým děvčátkům, jejichž blízký příbuzný zemřel ve válce (obr. na titulní straně). Dívenky při smutečních obřadech přicházely zpravidla jen o jeden článek prstu, výjimečně o více, ušetřeny byly pouze dcery prominentních mužů.

Amputace probíhala jednoduše. Kamenný sekáč se přiložil do kloubu mezi dvěma články prstu, klepnutím do brňavky se na krátkou chvíli umrtvila ruka a v ten okamžik došlo jediným úderem kamene do sekáče k oddělení článku. Tímto činem se měl usmířit duch zemřelého rozzuřený násilnou smrtí. Uťatý článek pověsili v domě, kde jej duch očekával. Po skončení pohřebních rituálů byly části prstů spáleny a jejich popel rozprášen.

Na znamení smutku ze ztráty blízké osoby přicházeli dobrovolně o články prstů i muži, někdy si také uřezali vrchní část ušního boltce.

Mužská menstruace

Způsobování bolesti nemuselo nutně zahrnovat nevratné změny organismu (ztráta končetiny, skarifikace). Dokladem takové praxe je mužská menstruace, kterou popsal na malém novoguinejském vulkanickém ostrůvku Wogeo Ian Hogbin. Obyvatelé ostrova věřili, že kontakt mezi oběma pohlavími vede k nárůstu nečistoty v organismu (rekareky). Ženy jsou vybavené přirozeným způsobem, jak se zbavit této nečistoty způsobující nemoc a v extrémním případě smrt – menstruací. Muži museli najít adekvátní náhradu. Jakmile dosáhla rekareka nežádoucí úrovně, odebírali se na mořský břeh. Když jim voda sahala po kolena a oni dosáhli erekce, nařezávali si žalud krabím klepetem. Krev musela stékat rovnou do mořské vody. Jakmile se zbavili zlé krve, odcházeli do menstruační chýše, kde strávili několik následujících dní, pak se mohli vrátit do běžného života. Mladým chlapcům po začátku iniciace se obdobně nařezával jazyk, jelikož nečistota se do těla chlapců dostávala kojením.

Moderní primitivové

Výše popsané praktiky tvořily realitu u mimoevropských společností neznalých písma, dnes jsou již většinou následkem kolonialismu, misionářského šíření křesťanských hodnot v bývalých koloniích i globalizačních procesů minulostí. Ve zvycích zaznamenaných etnografy však dnes nacházejí inspiraci příslušníci západních subkultur, zejména hnutí moderních primitivů. Hlásí se k odkazu „primitivních společností“ a inspirují se jejich iniciačními rituály. Podstupují tetování, skarifikaci, piercing, provádějí amputace prstů či třeba bradavek, zavěšují se na ocelové háky.

Za ideového otce hnutí moderních primitivů se pokládá Roland Loomis, známý pod jménem Fakir Musafar. České scéně vévodí zejména pražské studio Hell. Pořádá nepravidelně Hell Party, která ve scénicky perfektně promyšlených představeních publiku dopřává podívanou na neobvyklé tělesné praktiky.

Jedním z charakteristických prvků hnutí moderních primitivů je zavěšování na háky (obr. 3). Inspiruje se zvykem prérijních indiánů, konkrétně siouxských kmenů. Rituál spojený s tancem Slunce vrcholil zavěšením účastníků za kůži nad bradavkami. Nařízli na dvou místech kůži a protáhli jí dřevěné kolíky, na něž zachytili kožené řemeny připevněné ke kůlu. Muži připoutaní ke kůlu se měli vlastní silou a vahou odtrhnout od kůlu – což lze jen při přetržení kůže. Moderní primitivové se „jen“ zavěšují na háky.

Lidé ze západních společností se vyhýbají bolesti a nechtějí trpět. Ale ne všichni. Moderní primitivové, tak jako jejich předchůdci ze vzdálených etnik, bolest neodmítají, naopak ji cíleně vyhledávají.

Etymologie slova bolest

Původ českého jazykového výra zu bolest není zcela jasný. Slovo může být odvozeno z gótského balwjan (trápit), starohornoněmeckého slova balo (neštěstí či zlá událost) či starokornského výrazu bal (nemoc). V každém případě bolest odkazuje k neblahým událostem, utrpení či nemoci.

Zajímavým vodítkem pro porozumění pojetí bolesti v západních společnostech je anglický výraz a pain. Je odvozen z latinského slova poena, které má význam trest či odškodnění. Je zde naznačena souvislost s trestním právem a tělesným trestem jako formou nápravy za porušení zákona. Způsobování bolesti bylo běžnou součástí trestního práva, výkony trestu na tělech odsouzenců byly kruté. Nejen v Evropě bylo běžné, že se utínaly údy, řezaly uši či nosy, lámalo se tělo v kole. Ostatně již jeden z nejstarších zákoníků, Chammurapiho zákoník, zahrnuje tělesné tresty. Příslovečným se stalo jedno z jeho ustanovení nařizující trest „oko za oko, zub za zub“.

Jak doložil Foucault ve své práci Dohlížet a trestat (1975), v novověku ustoupilo tělesné trestání viníků uvězněním jejich duše. Souvislost s nástupem kapitalistické ekonomiky je více než zřejmá, trestem zmrzačené tělo by se stalo nezpůsobilé k nástupu na pracovní směnu například ve Fordově závodu.

Ke stažení

TÉMA MĚSÍCE: Bolest
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Antropologie

O autorovi

Martin Soukup

Doc. PhDr. Martin Soukup, Ph.D., (*1977) vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Působí na katedře sociologie, andragogiky a kulturní antropologie Filozofi cké fakulty UP a v Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd UK.
Soukup Martin

Další články k tématu

Bolest

Neumíme ji měřit. Nemáme na ni žádný teploměr ani biochemické testy. Máme dotazníky a různé škály a necháváme pacienty zaškrtávat políčka, ale ona...

Nejstrašnější pán lidstvauzamčeno

„Všichni musíme zemřít, ale já jako lékař musím člověka zachránit ode dní utrpení, a to cítím jako velký a věčný můj přednostní úkol. Bolest je...

Bolest při porodu člověkauzamčeno

Porod člověka představuje konfliktní situaci. Ženě přináší pocity štěstí a radosti z narození dítěte, zároveň, v případě porodu přirozenými...

Účinný pomocník v léčbě chronické bolesti: Neurostimulační metody

Při léčbě velmi silných chronických bolestí, na které neplatí žádné léky, se s úspěchem používají neurostimulační metody. Jejich škála se rozrůstá...

Psychika, mocná čarodějka

Bolest je často poptávaným cílem farmakologické léčby, ale velmi na ni zabírá i placebo. Proč? Jakými drahami se v lidském těle šíří bolest a jak...

Krutá historie pokusů na zvířatech

Poznání vykoupené bolestí. Zvídavost proti soucitu. Kde by byla věda bez pokusů na zvířatech? Asi nejvlivnější antický lékař Galenos ve 2. století...

Keď tma ustupuje svetlu

Čo je úlohou psychoterapeuta? Nájsť nový príbeh, v ktorom sa pretína prítomnosť s minulosťou, a práve preto môže byť pilierom novej osobnosti....

Bolest u hospodářských zvířat

V případě hospodářských zvířat rozhodujeme o podmínkách jejich života, včetně toho, kolik bolesti budou prožívat, my lidé.

Koka nápomocná

Bolivijský léčitel – currandero – rozhazuje lístky koky a zlehka je kropí alkoholem. Bystrýma očima pozoruje klienta, který by rád znal svou...

Nanočástice nejen v léčbě bolestiuzamčeno

Spotřeba léků na bolest ve světě raketově roste. Souběžně s tím přibývá případů závislosti či předávkování. Nové lékové formy by mohly přinést řešení.

Doporučujeme

Závan kance

Závan kance

Oldřich Lapčík  |  5. 11. 2018
Možná jste to už také zažili. Maso máte od osvědčeného řezníka, vypadalo dobře, určitě bylo čerstvé. Tak proč, u všech všudy, přes vložené...
Je psychosomatika obchod s deštěm?

Je psychosomatika obchod s deštěm?

Vladislav Chvála  |  5. 11. 2018
Nedávné kauzy pochybných léčebných praktik, které zveřejnila Česká televize, rozbouřila odbornou i laickou veřejnost. Jsou všechny ty pokusy...
Hlubokomořské pytlíky vody

Hlubokomořské pytlíky vody uzamčeno

Adam Petrusek, Zuzana Musilová  |  5. 11. 2018
Jak jsou některé rostliny, ryby, žraloci a korýši schopni přežít několik kilometrů pod hladinou oceánů – v hloubce, kde je teplota vody velmi...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné