Čich ptáků

„Čich je u ptáků vyvinut jen slabě.“ Toto tvrzení najdeme i ve vysokoškolských učebnicích živočišné fyziologie. Nic ale nemůže být dál od pravdy, a tak i v tomto případě nezbývá než opakovat moudrost starých Římanů: „Noli iurare in verba magistri“ (nepřísahej na slova učitelova).

O ptačím čichu neměli vědci valné mínění. Odvolávali se přitom na klasiky ornitologie, jako byl americký přírodovědec a ilustrátor John James Audubon. Ten v roce 1826 publikoval výsledky experimentů, které měly prokázat mizerný čich opeřenců. Audubon přikázal svým otrokům, aby zabili prase, nechali je ležet několik dní na slunečním žáru a následně páchnoucí mršinu ukryli na odlehlém místě. Zatímco Audubonovi psi mršinu našli, kondoři krocanovití ji ignorovali. Audubon z toho usoudil, že se ptáci orientují zrakem a pach mršiny necítí. Ve skutečnosti prokázal pravý opak. Kondoři krocanovití ztrácejí o silně zapáchající mršiny zájem a čich jim spolehlivě prozradil, že u Audubonovy návnady už zašel rozklad příliš daleko. Síla Audubonovy autority udržuje omyl v obecném povědomí dodnes a není snadné ho vyvrátit. Studie demonstrující orientaci kondorů krocanovitých čichem vyšla třeba ještě v roce 2019 [2] a evoluční bioložka Danielle Whittakerová věnovala v roce 2022 obhajobě ptačího čichu celou knihu. [3]

Čich kondora krocanovitého (Cathartes aura) je skvěle vyvinut. Nasvědčují tomu i mohutné nozdry (vlevo), za nimiž se skrývá výrazná dutina, v níž je uloženo čichové ústrojí.

Snímky Dobe, iStock (vlevo) a Profimedia (vpravo)

Dobrým čichem zdaleka nevládnou jen opeření mrchožrouti. Přesvědčil se o tom například tým vedený Martinem Wikelským z Ústavu Maxe Plancka pro chování zvířat v německé Mohuči. Na besedě se školáky dostali vědci zapeklitou otázku: „Jak poznají čápi, že se někde seče louka?“ Čápi bílí se na čerstvě posečené louky slétají v hojných počtech, protože tam snáze uloví drobné živočichy. Přilétají i z míst, kde nemohli senoseč vidět nebo slyšet. Wikelski a jeho spolupracovníci zjistili, že čápi posečenou louku vyčenichají. Z rostlinných pletiv porušených kosením se uvolňují do ovzduší těkavé látky, jako je hexenal, hexenol nebo hexenylacetát. Čápi, kteří se nacházejí po větru, zachytí tuto vůni čichem a vydají se za ní. Ti, kteří jsou zrovna proti větru, mají smůlu. O prostřeném stolu pokosené louky se nedozvědí.

Čichová výbava ptáků

Základním předpokladem pro funkční čich je nosní sliznice, vybavená čichovými receptory, na které se vážou pachové látky a kde se generují nervové vzruchy, které putují ke zpracování do mozku. Genetické studie prokázaly, že ptáci jsou receptory k vnímání pachů a vůní celkem solidně vybaveni. Počtem genů pro tvorbu těchto receptorů sice zaostávají za savci s velmi dobře vyvinutým čichem, ale na druhé straně příliš neztrácejí na čichovou výbavu člověka, který má kolem 400 genů pro čichové receptory a s čichem na tom není tak zle, jak se často tvrdí. Pravda, potkan má kolem 1000 genů pro čichové receptory, a slon dokonce dvakrát tolik, ale pes jich má „jen“ kolem 800. Mezi ptáky vládne bohatou výbavou kur domácí s 350 geny pro čichové receptory. O mnoho za ním nezaostává emu hnědý s 300 geny. Nejbohatší výbavu ale mají noční novozélandští ptáci. Nelétavý papoušek kakapo soví a kiviové vlastní kolem 600 genů pro čichové receptory, které využívají k hledání potravy. Na zrak ve tmě spoléhat nemohou a mnozí kiviové jsou téměř slepí.