Čich opomíjený a podceňovaný

Ve „velké pětce“ smyslů stavíme čich obvykle na třetí či čtvrté místo. O tom, jak obtížný a nepříjemný je život bez tohoto smyslu, se přesvědčily miliony lidí, kteří o něj během covidové pandemie přišli. Podle některých studií trpělo tzv. anosmií přes 60 % covid-pozitivních pacientů. [1]. Důležitost čichu je patrná i v běžné řeči. Pro schopnost správně předvídat používáme rčení „má na to čich“. A když se nám něco nelíbí, tak nám to „nevoní“ popřípadě nám to „nejde pod nos“. Podezřelé situace „zavánějí“ nebo dokonce „smrdí“ a my „větříme“ problémy. Jde o dědictví z dob, kdy čich varoval člověka před smrtelnými riziky. Pach kouře upozornil na blížící se požár, odér rozkladu signalizoval nebezpečí otravy zkaženou potravou. Pozměněným tělesným pachem se prozradí některé infekční choroby. Tuberkulózu mízních uzlin provází pach podobný odéru piva. Pacienti s břišním tyfem jsou cítit po pečeném chlebu a žlutá zimnice dává lidskému tělu pach připomínající ovzduší v řeznictví. [2] Detekce těchto pachů pomáhala lidem snížit riziko nákazy „společenským odstupem“. Změnu tělesného pachu zřejmě vyvolá i strach. [3]

Člověk (Homo sapiens) nemá tak špatný čich, jak se často tvrdí. Naši neandertálští bratranci měli větší nosy, ale to byla nejspíš adaptace na vdechování ledového vzduchu. Homo sapiens však vládl o poznání většími čichovými laloky mozku [4] a čich mu pomáhal při hledání potravy nebo identifikaci pokrevně příbuzných. Možná i díky tomu jsme nakonec měli nad neandertálci navrch. Citlivější nosy mohly přispět k rozšíření tepelné úpravy potravy, protože pečené maso uvolňuje do ovzduší mnohonásobně více pachových látek než maso syrové. Voňavá pečínka nepřinášela jen příjemné podněty čichovým buňkám, ale byla stravitelnější a výživnější a v neposlední řadě také bezpečnější, protože vysoké teploty zničily původce infekčních onemocnění. [5]

Homo sapiens trumfl neandertálce a denisovany také ve variabilitě genů kódujících čichové receptory. [6] Našim předkům se široké spektrum variant „čichových“ genů hodilo při putování světem. Snáze se mezi nimi našli jedinci, jejichž čich odhalil vůně a pachy důležité pro přežití v nově osidlovaných oblastech, kde vládly úplně jiné podmínky než v africké domovině Homo sapiens.

Kresba Ivan Steiger

Na význam čichu pro naše předky můžeme usuzovat třeba ze života Ongiů z Andamanských ostrovů (viz také s. 402). Ti věří, že osobnost člověka je uložena v jeho tělesném pachu, a kdo o něj přijde, ten zemře. Ztrátu pachu mají na svědomí duchové, kteří sami tělesný pach postrádají, ale prahnou po něm a nepropásnou příležitost ho člověku ukrást. Kalendář Ongiů vychází z vůní typických pro danou roční dobu. [7]

Z moderního světa se podobné nazírání na vůně a pachy nezadržitelně vytrácí. Tělesný odér jsme dali na index a téměř jsme jej vyhladili deodoranty a antiperspiranty. Přitom dnes běžná představa, že pach těla prozrazuje zanedbanou osobní hygienu, je stará jen něco málo přes sto let. Ofenzivní reklamní kampaní ji nasadila lidem do hlavy americká producentka antiperspirantů Edna Murphyová ve spolupráci s reklamním agentem Jamesem Youngem. [8] Nedávný výzkum švédských vědců vidí v našem strachu z tělesných pachů kořeny „pračkománie“, jež nás nutí prohánět oblečení pračkou ve stále kratších intervalech, a to bez ohledu na zátěž životního prostředí, jež je s tím zákonitě spojena. [9]

Prázdninové číslo Vesmíru věnované čichu nabízí podněty převážně zrakové, i když čtenář si samozřejmě může přivonět k jeho čerstvě potištěnému papíru. Téma vůní a pachů přináší prázdninové dvojčíslo v pravý čas, protože léto patří k čichově nejbohatším ročním obdobím. Užijte si ho i po téhle stránce. Vůni hřibů, rozkvetlých lip nebo táboráků a opečených špekáčků vám žádná parfumerie nenabídne.