Až do nejvzdálenějších koutů světa

Jezuitský řád (Tovaryšstvo Ježíšovo) byl založen roku 1534, tedy tři desítky let po triumfálním návratu Kryštofa Kolumba od amerických břehů (1493) a Vasco da Gamy z první úspěšné plavby do Indie (1498). V českém historickém povědomí je obraz jezuity často redukován na fanatického bojovníka s tajnými nekatolíky. I když boj s protestantismem patřil k důležitým úkolům řádu od jeho počátků, nebyl rozhodně jeho jedinou činností.

Krátce poté, co jezuité získali oficiální papežské schválení, zahájili také své misie v zámoří. Do misijní služby se během následujících dvou století zapojily desítky Čechů, Moravanů a Slezanů. Díky dopisům, které zasílali do svých domovských kolejí, se povědomí o mimoevropských prostorech rozšířilo i v českých zemích. Ze zpráv misionářů získali jejich současníci představu o zvycích domorodých obyvatel obou Amerik nebo třeba o tom, jak probíhala audience u dvora čínského císaře. Dověděli se, jak vypadají palmy, kaktusy, žraloci, delfíni, jaguáři; jak chutná banán, avokádo, kokosový ořech nebo krokodýlí vejce; jaké podnebí panuje v tropických vysokohorských oblastech a jaké na břehu Tichého oceánu. Některé listy obsahují trefné rozbory dobového politického dění, jiné barvité vylíčení mořských bouří nebo úvahy misionářů nad údělem, který si zvolili.

Jedna z tištěných verzí mapy Amazonky od Samuela Fritze, 1717.

Snímek volné dílo, CC0

Ve znamení kříže

Hned na začátku je třeba zdůraznit, že zvědavost a radost z poznávání neznámého rozhodně nebyly nebo přinejmenším neměly být hlavní motivací jezuitských výprav. Cestovali za moře jako aktivní účastníci španělské a portugalské koloniální expanze s úkolem šířit na dobytých územích Kristovo poselství. To mělo právě pro misionáře z českých zemí zvláštní význam. Jejich vlast měla v katolické Evropě již od doby husitských válek pověst semeniště herezí, obývaného „barbary“ blízkými spíše zvířatům než lidským bytostem. Španělský jezuita Roderigo Arriaga, jenž od roku 1625 vyučoval v Praze teologii, se o obyvatelích města vyjadřoval víceméně stejnými slovy, jaká se objevují v jezuitských dopisech o domorodém obyvatelstvu Afriky a Asie. [1]¹⁾ Když se pak sami příslušníci české provincie Tovaryšstva Ježíšova (ať už byla jejich původním jazykem čeština, nebo němčina) stali protagonisty dalšího posilování katolického světa, bylo to pro ně významným zadostiučiněním (obr. 4).

Titulní strana díla jezuity Jana Steinhöffera Florilegio medicinal z r. 1712. U autorova jména je poznámka o jeho původu ve Slezsku v českém království.

Snímek volné dílo, CC0

Dostat se do zámoří ale nebylo snadné. Cestě předcházel několikastupňový výběr. Nadřízení adeptů hodnotili jejich zbožnost, jazykové schopnosti i tělesnou zdatnost. Ti, jimž se nakonec dostalo svolení, se na cestu vydávali obvykle uprostřed zimy, aby se stihli dostat do španělských a portugalských přístavů dříve, než z nich vyrazily každoroční obchodní flotily. Sbalili si „drobnosti“, o nichž předpokládali, že je budou v novém světě potřebovat. O obsahu jezuitských zavazadel si můžeme udělat představu na základě jednoho z dopisů Augustina Strobacha, působícího později na Filipínách (obr. 5), jehož v Seville okradli. Strobach v listu do své domovské koleje v Jihlavě pečlivě vypsal ztracený majetek: léky, obrázky na papíru a pergamenu, křížky, medailonky, růžence, peníze od mecenášů Tovaryšstva a několik knih „lepšího čtení“ – co těmito slovy mínil, není zcela jasné. Ale zůstalo mu jen několik svazků duchovní literatury, mezi nimi dopisy sv. Františka Xaverského, misionáře v Indii, jenž byl vzorem a idolem všech svých následovníků. [2]