Vzhůru na tropický ostrov
| 2. 12. 2024Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje domorodce nebo zažívá ozbrojené napadení při vědecké expedici. A někdo prostě hledá dobrodružství.
Vegetarián a nudista z Norimberku August Engelhardt (1875–1919) odplul roku 1902 se svojí knihovnou, čítající 1200 svazků, na desetihektarový ostrůvek Kabakon v Bismarckově souostroví, aby tam založil osadu nahých milovníků slunce, živících se výhradně kokosovými ořechy.
Hledání cesty k přírodě
V Německu se mladý Engelhardt inspiroval knihou Gustava Schlickeysena Ovoce a chleba: stravujeme se vědecky, propagující dietu sestávající výhradně ze syrového ovoce, neboť pojídání masa podporuje válkychtivost. Engelhardt se ve své frutariánské filozofii radikalizoval až k závěru, že člověk by měl získávat energii jen z kokosových ořechů a slunečního svitu. Přidal se k společnosti Fontána mládí, propagující návrat k přírodě, zejména prostřednictvím vegetariánství, léčivé hlíny a nudismu. V sanatoriu společnosti pobýval měsíc i Franz Kafka, nicméně celý podnik byl soudem nakonec rozpuštěn pro propagaci nudismu. Jedna jeho část, firma Luvos, přežívá a nadále prodává léčivý jíl. Engelhardtovy názory na výlučné postavení kokosu byly ale příliš excentrické i pro Fontánu mládí, a nastal tedy čas k expedici na Novou Guineu, tehdy německou kolonii.
Engelhardtova sekta založená na kokosových ořeších, slunci, nudismu a absenci žen vzbudila jisté podivení mezi domorodci z Kabakonu. V Německu o ni nebyl velký zájem, a to navzdory příznivému společenskému podhoubí vytvořenému tehdy velmi populárními snahami o návrat k přírodnímu životu. Engelhardt neměl na Kabakonu nikdy více než 15 následovníků. Ti ovšem postupně umírali na malárii, léčenou výhradně pojídáním kokosových ořechů, další přišli o život utonutím a v jednom případě i úderem padajícího kokosového ořechu. Nakonec se správa kolonie, jejíž starostí byl hlavně provoz kokosových plantáží a vývoz kopry do Německa, rozhodla podivíny mířící na Kabakon zastavit a ponechala tam pouze Engelhardta. Ten po 17 letech, v roce neúrodném na kokosové ořechy, zemřel na tamější pláži na podvýživu.1)
Hledání nové země zaslíbené
Čtvrt století před vyloděním Engelhardta byl sousední ostrov, dnešní Nové Irsko, svědkem mnohem grandióznější expedice. Zchudlý francouzský šlechtic Charles Marie Bonaventure du Breil, markýz de Rays (1832–1893) se roku 1877 prohlásil za „Karla, krále Nové Francie“, území zahrnujícího dosud nekolonizované ostrovy Tichomoří. Zájemcům o nový život v Nové Francii nasliboval ráj na Zemi ve velmi propracované, ale zcela lživé kampani, již vedl v pařížských novinách vydávaných vlastním nákladem. I přes varování vlády se našlo osm set osadníků, kteří se po zaplacení tučného zápisného nalodili na čtyři zaoceánské lodě, aby po strastiplné cestě dorazili do přístavu Breton, hlavního to města Nové Francie. Bohužel města zcela imaginárního.
Ve skutečnosti šlo o pobřeží jižního cípu ostrova, porostlé pralesem, zamořené malárií a obývané ne zcela přátelskými domorodci. Jeden z osadníků, Jean Mouton, si zapsal do deníku dojmy z příjezdu: „náš ráj země zaslíbené se proměnil v peklo, pro některé osadníky to byl takový šok, že plakali zklamáním“. Motivační píseň výpravy „od starých břehů Francie se vydáváme k vycházejícímu slunci do země, kterou jsme milovali, ještě než jsme ji spatřili – Nové Francie, země zlata“ se ukázala býti poněkud optimistickou a neúčinnou proti trudnomyslnosti. Osadníci se přesto pokusili farmařit, ale do dvou let kolonie zanikla. Pětina osadníků zemřela, zejména na malárii, ostatním se podařilo získat azyl v Austrálii, tehdy ještě souboru trestaneckých kolonií. Do kolonie Nový Jižní Wales se tak dostalo 217 italských osadníků, kteří zde položili základ Nové Itálii, dodnes existující italské enklávě. Markýz de Rais své království velmi rozumně nikdy nenavštívil. Nakonec byl za svůj podvod odsouzen k šesti letům vězení.
Nová Francie sice osiřela, alespoň co se Evropanů týče, ale nikoli nadlouho. Francouzský pokus o kolonizaci natolik znervóznil Austrálii, že roku 1883 to už premiér severní kolonie Queensland nevydržel a Novou Guineu bez souhlasu Londýna anektoval. Tento akt byl obratem anulován, ale o pět let později byla Britská Nová Guinea na jihu ostrova oficiálně vyhlášena jako odpověď na zřízení Německé Nové Guineje na severu. Nová Francie se v ní stala Novým Meklenburskem, než byla přejmenována na Nové Irsko poté, co Německo ztratilo své kolonie ve prospěch Británie po první světové válce.
Hledání zlata a nehledaný kontakt s novou civilizací
Michael J. Leahy (1901–1979) nepatří mezi všeobecně známé cestovatele, a to zcela neprávem. Dne 26. května 1930 se vypravil s australským kolegou Michaelem Dwyerem a patnácti domorodými nosiči na jednu z nejdůležitějších expedic uplynulého století, ne-li moderní historie. Muži vystoupali do strmých hor tvořících páteř ostrova Nová Guinea, kde očekávali rozeklaný, pralesem porostlý a neobydlený terén. Našli tam ale široká kultivovaná údolí, v nichž žil více než milion lidí ve vesnicích s pokročilým zemědělstvím, jež si sami před sedmi tisíci lety vynalezli. Technologie novoguinejských horalů byla stěží neolitická, s ohněm a kamennými nástroji, ale bez hrnčířství. Doba bronzová či železná tam nikdy neproběhla. Přesto si Novoguinejci zformovali svoji krajinu kamennými nástroji do stejně příjemné podoby jako středověká Evropa, s mozaikou polí, luk, vesnic a remízků. Hlavní plodinou bylo domácí taro a sladké brambory, které se tam dostaly složitými cestičkami v posledních třech stoletích z postkolumbovské Ameriky. Hlavním platidlem byly mořské škeble, aniž by horalé o existenci moře věděli. Cestování domorodců bylo tehdy nemožné vzhledem k nepřátelským vztahům mezi sousedními kmeny, takže se pohybovaly pouze obchodované předměty z ruky do ruky.
Setkání dvou bílých cestovatelů vybavených puškami, dalekohledy, fotoaparáty, oblečením, zapalovači a masovými konzervami a stovek domorodců bylo pro obě strany naprostým šokem a senzací. Šlo o poslední první kontakt mezi dvěma velkými civilizacemi v lidské historii, tedy pokud se nedostaneme do kontaktu s mimozemšťany anebo se naše globální civilizace opět nerozpadne na vzájemně izolovaná společenstva. Novoguinejští horalé velmi pružně a nadšeně přijali civilizační novinky, aniž by ztratili vlastní kulturu. V místě prvního přistání letadla na novoguinejské Vysočině stojí dnes největší město Mt. Hagen. Domorodci tehdy pod vedením členů expedice postavili přistávací dráhu a letadlo pak přivezlo celé bedny vzácných škeblí k nákupu potravin a nosičů, a tím způsobilo první inflační vlnu v historii Vysočiny.
První kontakt s Vysočinou se odehrál ve všeobecně přátelském duchu vzájemné fascinace a snahy o pochopení, a tedy s minimem obětí na životech. To je vzhledem k rozdílnosti obou civilizací pozoruhodné. Měli jsme štěstí, že Michael Leahy sice hledal zlato, ale byl zároveň velmi osvíceným cestovatelem, jenž potenciálně nebezpečný kontakt zvládl. A dokonce historický moment zdokumentoval podrobným deníkem, fotografiemi a filmem.2)
Hledání a poznávání vědecké
Do pralesů na svazích Mt. Wilhelm, nejvyšší hory Papui Nové Guineje, se roku 2010 vypravila Kateřina Tvardíková (*1984), tehdy doktorandka Jihočeské univerzity. Chtěla studovat, jak se pralesní společenstva ptáků mění s rostoucí nadmořskou výškou. Příležitostí, kde se neporušený prales rozkládá od nížiny až po hranici lesa v 3700 metrech nad mořem, není v tropech mnoho.
Expedice vyrazila terénními vozy Land Cruisery z naší výzkumné stanice v Madangu, aby se na svazích hory přeměnila na výpravu pěší, s nosiči přenášejícími vybavení a zásoby jídla každý týden o pět set výškových metrů dále po svahu, k dalším studijním plochám. Na těch ornitologové ptáky pozorují a zejména jim naslouchají, neboť v pralese je ptáky spíše slyšet než vidět. Kromě Kateřiny byli členy týmu i čtyři asistenti, včetně zkušených ornitologů Bonnyho a Samuela, které si sama vyškolila.
V pořadí čtvrtý tábor si výprava postavila ve výšce 1700 metrů nad mořem. Druhého dne ráno, když asistenti připravovali lesní plochy k sledování ptáků, tábor přepadli čtyři ozbrojenci s mačetami. Zničili vybavení tábora, rozsekali stany a spálili batohy. Dva asistenty sekli mačetou, naštěstí nikoli vážně, a Kateřinu nechali utéct do pralesa s rukama svázanýma za zády.
Na stanici v Madangu jsme nic netušili až do chvíle, kdy první asistent doběhl do civilizace s mobilním signálem a zavolal. Ihned jsme mobilizovali zaměstnance, nabrali ozbrojenou policii a vyslali vůz Land Cruiser na půl dne trvající jízdu k ústí jediné cesty od tábora vedoucí do nížiny, ven z pralesa. Zároveň jsme vypsali společnosti Pacific Helicopters bianko šek na náklady, naložili zásahovou jednotku policie vyzbrojenou automatickými puškami a neprůstřelnými vestami a vydali se hledat Kateřinu. Té se mezitím podařilo i se svázanýma rukama dorazit přes kilometry pralesního terénu k nejbližší vesnici, kde ji ošetřili. Vyslali běžce do okolních vesnic se zprávou, že bílá žena byla nalezena. A tak jsme nakonec mohli přistát přímo v té správné vesnici, a to na vhodně umístěném kargokultickém helipadu.
Na vysvětlenou, na Nové Guineji, jež se dostala do styku s vyspělou technologií teprve nedávno, kvetly kargo kulty celé 20. století. Vycházejí z předpokladu, že technologii a bohatství rozvinutých zemí lze získat napodobováním rituálů nositelů této technologie. Vznikala tak pralesní letiště, na nichž domorodí dispečeři se sluchátky z kokosových ořechů přivolávali letadla s nákladem. Ve vesnici, kam dorazila Kateřina, se jeden stařík snažil už měsíce přivolat vrtulník prospektorů těžby zlata tím, že na okraji řeky vyklučil helipad a pravidelně ho čistil od zarůstající vegetace. Helipad byl patrný i ze vzduchu, takže magie zafungovala a my jsme na něm skutečně přistáli, vyzvedli k ošetření mírně otřesenou Kateřinu a jednoho asistenta mírně seknutého mačetou, poděkovali vesničanům za pohostinnost a odletěli do Madangu. Mezitím náš tým s terénním vozem nastražil léčku a odchytil jednoho ze zločinců s částí peněz a vybavení ukradených expedici. Po jisté neformální fyzické interakci byl předán policii.
Reakce studenta na takové trauma může být dvojí, buď odjede z Nové Guineje a snaží se na celou zkušenost i zemi zapomenout, nebo se doma zotaví a poté se vrátí zpět. Kateřina zvolila cestu třetí, když se prvního večera na stanici zeptala, kdy bude nejvhodnější doba vydat se na Mt. Wilhelm znovu, neboť její asistenti jsou již připraveni.
Hledání dobrodružství
Benedict Allen (*1960) o sobě prohlašuje, že je rozený cestovatel a „expert na přežívání“. Zjevně by se rád stal objevitelem neznámých zemí a jejich obyvatel, ale k tomu se narodil pozdě nejméně o století. V roce 1986 navštívil novoguinejský kmen v nivě řeky Sepik, prohlásil ho za dosud nekontaktovaný a prošel si tam iniciací. Dnes je ale snaha být objevitelem domorodých kmenů, jejichž mládež je ovšem už dávno na facebooku, poněkud nevděčná. Allen se však přesto rozhodl udělat z opakované návštěvy „svého“ kmene dobrodružství a 11. října 2017 tweetoval selfíčko „Pochoduji na Heathrow. Mohu být pryč delší dobu (nesnažte se mne zachraňovat prosím; tam, kam se na PNG vydávám, byste mne stejně nikdy nenašli, chápejte)“. Jeho komentář byl citací slavných slov kapitána Lawrence Oatese („I may be some time“), s nimiž odkráčel roku 1912 ze stanu do polární bouře, aby svými zraněními nezdržoval postup polární expedice do Nové země. Jak ale ještě uvidíme, když dva říkají totéž, nemusí to být totéž. Allen tedy odkráčel do nitra Nové Guineje, a když se po třech týdnech nedostavil do Hongkongu na předem naplánovanou přednášku o svých dobrodružstvích, začaly v britských novinách vycházet články o ztraceném cestovateli. Allen si totiž z čiré romantiky na své cesty nebere satelitní navigaci ani telefon.
Nakonec, jak to v normálně osídlené kulturní krajině bývá, se soucitní domorodci podivně bloudícího cizince ujali a dovedli ho na nejbližší polní letiště Hewa. Britské tabloidy měly pré s články o čekání na záchranu z „odlehlého letiště“. Je to letiště, jak odlehlé tedy může být? Kromě toho se nachází 50 kilometrů od obřího zlatého dolu Porgera, kde na směny pracuje mnohý z příslušníků „divokých kmenů“ s moderní technologií a po práci odpočívá v pokoji s vysokorychlostním internetem. Deník Daily Mail nakonec zaplatil Allenovi evakuační helikoptéru, což mu umožnilo přijít s titulní stranou „Daily Mail zachránil malarického britského cestovatele uvízlého v pralese mezi válčícími kmeny“. Nakonec vše pokazil pilot vrtulníku, pro něhož šlo o rutinní let, nikoli dramatickou záchrannou misi, prohlášením, že o Allena se postarali domorodci, a žádné zachraňování tedy nepotřeboval. Konkurenční noviny Mail on Sunday to s neskrývanou škodolibostí otiskly. Komickou anabázi až švejkovských rozměrů popsal samotný cestovatel stejným slohem jako bulvární Daily Mail, tedy že ač nemocen malárií, tak se přes kmenové války, bránící mu v postupu, heroicky „nikdy nevzdal“. Byl ovšem poněkud skoupý na detaily ohledně zmíněných válčících kmenů. Zlé jazyky tvrdí, že vše bylo pečlivě plánováno k vyvolání rozruchu v médiích, já nicméně věřím, že jde o romantické snahy cestovatele uvízlého duševně v minulých stoletích.
A nakonec : Co je to expedice Expedice
Expedice je eskalací výletu k vyšší obtížnosti a vznešenějšímu cíli. Obojí je dnes těžší než v minulosti. Cestování po světě ztratilo část tajemství tím, jak lze cestovatele sledovat v reálném čase. Každodenní kontakt s domovem je praktický, ale zároveň expedici poněkud zevšedňuje.
Stejně tak i některé klasické cíle expedic pozbývají smyslu. Objevování nových kontinentů, hor či pramenů řek je jistě věcí minulosti, i výstup na Mt. Everest se mění z expedice na výlet. Ještě významnější změnou je celosvětová provázanost lidských společenství do jednoho internetového lidstva, zatím sice nedokonalá, ale všudypřítomná.
Před třiceti lety jsme po příchodu do pralesních vesnic na Nové Guineji byli při večerním posezení u ohně vždy zpovídáni vesničany hladovými po informacích z dalekého světa. Ptali se, jak se žije v Evropě, a my jsme jim vypravovali pro ně neuvěřitelné příběhy a také opravovali jejich často bizarní představy o životě cizinců. Sami jsme samozřejmě měli podobně nesmyslné představy o životě jejich. Odlehlé vesnice jsou na Nové Guineji dodnes, nicméně mystérium života v jiných krajích je pryč.
Snad jenom vědci mají to štěstí, že cíle a motivace jejich expedic zůstávají nedotčeny již po staletí. Dnešní biolog nemá v tropickém pralese o nic méně práce, než měl Alfred Wallace před 150 lety. Stejně tak odjet do pralesa a založit v něm bizarní kult je možné tak jako dřív, dokonce už k tomu dnes není nutný ani ten prales.
Svět se stává stejnorodějším a průhlednějším, roste počet rostlin, živočichů, jakož i myšlenek a příběhů rozšířených člověkem po celém světě. Nikoliv ale do té míry, aby cestování ztratilo na významu. Představy o tom, jak bychom měli cestování omezit, obvykle v zájmu snížení emisí skleníkových plynů, a nahradit ho videokonferencí po internetu, jsou naivní a nebezpečné. Naštěstí se zatím nenaplňují, jak ukazuje návrat turismu po covidu.
Na planetě se dodnes hovoří sedmi tisíci jazyky. Ty mohly vzniknout jenom díky izolaci jednotlivých lidských společenství a jejich kultur, bez přílišných expedic. Jak se cestování stávalo častějším, lidé si této rozmanitosti stále více všímali a mohli ji začít oceňovat, zároveň ji ale právě tím cestováním také ničili. Dnes se dostáváme do konečných fází tohoto procesu stále intenzivnějšího poznávání světové rozmanitosti, jenž zároveň pracuje na jejím zániku. Většina ze světových jazyků je už ohrožena, jak ztrácejí význam pro komunikaci ve světě, kde se vše důležité projednává v angličtině. Patříme k šťastným generacím posledních pěti set let, které mohly cestovat a stále ještě rozmanitý svět zažít.
Ke stažení
článek ve formátu pdf [948,54 kB]
O autorovi
Vojtěch Novotný
Další články k tématu
Půvab terénních zkušeností
Vesmír nad hlavou
Až do nejvzdálenějších koutů světa
Milionová sloučenina z Velikonočního ostrova
Do srdce temnoty
Věda za hranicemi všedních dnů
Doporučujeme
Do srdce temnoty
Je na obzoru fit pilulka?
