Do srdce temnoty

Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od jiných prostředí. Jaký význam měly pro lidskou minulost například rozsáhlé severoafrické savany, které kdysi pokrývaly až 80 procent celkové rozlohy subkontinentu? Na podobnou otázku donedávna neexistovala kloudná odpověď. Této gigantické slepé skvrně africké prehistorie jsme se proto pokusili dát konkrétní obsah. Výsledkem je dosti radikální změna perspektivy, kterou pohlížíme na africkou minulost.

Byla prehistorická Afrika opravdu poloprázdný kontinent, jak se to jeví při pohledu do stávajících archeologických map? Do jaké míry jsou (pre)historické narativy o Africe věrohodné, jestliže jsou systematicky zkresleny dominantním zaměřením výzkumu na lokality a prostředí s největším množstvím ikonických nálezů vyspělé materiální kultury? Je příběh Afriky skutečně především příběhem specializovaných společností usazených v nejpříhodnějších místech a směřujících (tu rychle – jako v případě starého Egypta, tam pomaleji – jako v případě Velkého Zimbabwe či Timbuktu) k rozvinutým městským civilizacím? Nejde také o jiné, méně spektakulární, ale v posledku stejně důležité příběhy?

Výhled z okraje plató Šakadúd západní směrem. Dole na ploše, která je součástí hlavní lokality, stojí expediční tábor. Balvany, na kterých sedí badatelé, jsou pokryty pravěkými rytinami žiraf, jejichž kosterní pozůstatky jsme nalezli při archeologickém výzkumu níže pod svahem.

Snímek Petr Pokorný

Na tyto otázky jsme se rozhodli hledat odpověď ve východním Sahelu, kde se potkává severní poušť s jižním pásmem rovníkových savan a lesů. Jako u každého rozhraní (arabské slovo sáhil označuje cosi jako „břeh“, zde ve smyslu „břeh pouště“) jde o prostředí nesmírně dynamické, které citlivě reaguje na jakékoliv změny, v daném případě hlavně na změny klimatické.

Naše expedice do centrálního Súdánu se zaměřila na výzkum adaptačních a rezilienčních strategií severoafrických společností, které v holocénu (během posledních asi 12 tisíc let) obývaly rozsáhlé severoafrické hinterlandy (viz rámeček dole). Otevřené a trvalé vodní plochy, které v těchto nedozírných krajinách chybějí, byly donedávna považovány za rozhodující pro trvalou přítomnost a růst pravěkých a starověkých společností v saharo-sahelském regionu, protože poskytovaly hojné vodní zdroje – pitnou vodu, ryby a další vodní (mega)faunu i vysoce produktivní mokřadní vegetaci. Náš mezioborový tým ale začal nahlížet na vztah mezi společnostmi a aridním prostředím ze zcela jiné, dosud prakticky neprobádané perspektivy. Do centra naší pozornosti se dostaly skupiny, které po dlouhá tisíciletí ve zmíněných hinterlandech žily. Tito lidé se nemohli opřít o koncentrované a relativně dobře předvídatelné zdroje pocházející z řek, jezer a moří či oceánů. Byli odkázáni na monzunové srážky s jejich těžko předvídatelnými meziročními i delšími variacemi. Jakým způsobem se adaptovali na tyto drsné, neustále se proměňující podmínky? Jaké důsledky to mělo pro jejich kulturní evoluci? A jakým způsobem to poznamenalo prehistorický vývoj celého kontinentu?