Vesmír nad hlavou

Jako malíř a biolog jsem před 32 lety, po vzoru výprav z Darwinových časů, doplnil tým českých a místních odborníků, kteří zkoumali ve Venezuele vybrané ekosystémy se zvláštním zaměřením na ichtyofaunu a její parazity.¹⁾ Setkání s primární neotropickou přírodou mne zasáhlo naprosto osudově a v Amazonii, horských pralesích či savanách a mokřadech jsem s malířským skicářem po ruce nakonec prožil několik let.

O to hůř nesu prudce se zrychlující devastaci míst, která ještě ne tak dávno byla rájem, kde jsem dlouhé týdny pobýval jen se svými indiánskými přáteli na zemi, s chápany či tukany v korunách stromů a s vesmírem vysoko nad hlavou. Jen neúspěšně bojuji s pocitem bolesti, když opouštím svá tábořiště, která jsem vybudoval a po celá desetiletí udržoval na březích amazonských řek a jejichž polohu jsem znal jen já a pár indiánů, kteří se tak hluboko do „corazón de la selva“ (srdce pralesa) poprvé dostali právě se mnou. Je obtížné něco takového byť jen vyslovit, ale obávám se, že my a naše děti jsme poslední generace, které něco tak nepopsatelně fascinujícího, jako je setkání s monumentální primární přírodou, ještě tu a tam mohou prožít.

Nedávno měl televizní premiéru třídílný filmový dokument Ohrožená Amazonie (ČT 2, 2024), v němž jsme se spolu s mou ženou Radanou Dungelovou a kameramanem Mariánem Polákem pokusili ukázat nejen strhující krásu divoké neotropické přírody, ale také odvrácenou tvář její destrukce a postupujícího zániku. Jistou inspirací nám byly nedostižně úžasné dokumenty o přírodě zejména z dílny BBC, National Geographic a dalších, které často a s velkým potěšením sleduji. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že mnohé z nich připomínají dokonale barevné titulní strany časopisů typu Vogue, kde se zvířata, i ta nejvzácnější, producírují jedno za druhým. Z vlastní zkušenosti už vím, že skutečnost je často až tragicky jiná. Proto jsme se pokusili poukázat na současnou realitu a také na nezměrné úsilí některých nevládních organizací i jednotlivců, kteří ochraně přírody zasvětili svůj život. Radana naše společné úsilí vyjádřila mottem: Krása, utrpení, naděje.

Malování v pralese

Kresby Jan Dungel

Svou prací malíře, knihami, filmovými dokumenty či pořady v televizi a rozhlase se snažím aspoň trochu přispět k ochraně mizejících lesů i řek nejen v Jižní Americe. Nevyhýbám se rybám, savcům či rostlinám, ale naprostou většinu času věnuji především portrétování místní ornitofauny. Mnohému jsem se o ekologii pralesa i jeho obyvatel naučil, zajisté mi pomáhá také biologické vzdělání, nicméně bez zkušenosti svých indiánských přátel se neobejdu. Přestože se snažím své kresby ve skicáři formátu A3 vytvořit přímo in situ, vzhledem k nelehkým podmínkám jsem nucen řadu z nich dokončit až doma ve svém studiu. Přiznávám, používám také fotografie, především mé ženy, která mne na cestách často doprovází. Naprosto nutnou podmínkou mé práce je však především „osobní“ setkání s místními živočichy v jejich přirozeném prostředí, doslova „u nich doma“. Musím na vlastní oči sledovat jejich chování, vidět, na které větvi nejraději sedí, kde hnízdí, jaké prostředí preferují. Pro jejich správné zobrazení je také důležité vědět, které fenotypické znaky jsou pro jejich podobu podstatné, a vyvarovat se těch, které jsou třeba jen přechodné či z jakéhokoliv jiného důvodu méně důležité. To mi nenapoví žádná fotografie, ani ta sebelepší, a dokonce ani odborná literatura, kde stále nacházím řadu nepřesností.

Menší ptáky do velikosti sojky tyrkysové (Cyanolyca turcosa) či rybaříka obojkového (Megaceryle torquata) lovím do ornitologické sítě, ty větší pozoruji dalekohledem. Jindy celé hodiny i dny sedím v krytu pod větví, kde třeba zrovna hnízdí kolibřík. Někdy mi k zachycení určitého ptačího druhu stačí pár dnů, jindy jsou to týdny a na některé, jako třeba na arassariho řasnatého (Pteroglossus beauharnaesii; obr. 1) v Bolívii, jsem trpělivě čekal celé roky. Již dávno jsem pochopil, že jsem to já, kdo se musí přizpůsobit pralesnímu prostředí, pokorně a bez výhrad přijmout také zvyky pralesních indiánů, včetně jejich přírodní kuchyně. Občas mi k zachycení detailů třeba hlavy divokého kura hoka nebo kresby na křídle velkého ary poslouží pohled na připravovaný pokrm nad plameny večerního ohně. To vše je stručný výčet možností, díky nimž jsem již zachytil stovky druhů, občas i těch nejvzácnějších.

Občas se mne lidé ptají, jak své cesty do Jižní Ameriky financuji. Jednoduše. Především svému bláznovství musím přizpůsobit celý svůj život. Cestovní náklady a vše ostatní platím ze svých honorářů, prodeje obrazů a v posledních letech i kreseb jihoamerických ptáků, což ovšem činím s jistou bolestí, ale snažím se být věcný. Pouze jednou, v roce 2017, můj projekt výzkumu primáta uakariho neblinského ve spolupráci se Salfordskou univerzitou v Manchesteru finančně podpořila nadace Neuron, zaměřující se na českou vědu.

Uakari neblinský (Cacajao hosomi). V popisku kresby vlevo je nesprávný název Cacajao melanocephalus, protože jsem ji vytvořil v roce 2004, kdy druh C. hosomi nebyl ještě znám. Považoval jsem ho za druh popsaný von Humboldtem jako Simia melanocephalus (1811). Zřejmě tedy jde o vůbec první dokumentaci tohoto druhu, který později popsal Jean Boubli (2008).

Kresby Jan Dungel

Rozvětvení řeky

Na počátku nového milénia jsem se pokoušel ze severu proniknout k pohoří Macizo de la Neblina na hranicích Venezuely a Brazílie. Tamní pralesy nikdy nebyly osídleny lidmi a dosud patří k posledním „bílým místům“ na mapě zeměkoule. Již dlouho předtím mne inspirovalo seznámení s malířkou venezuelských ptáků Kathleen Deery de Phelps, členkou vůbec první a na dlouho jediné úspěšné expedice na Neblinu po řece Yatúa v roce 1953, kterou tehdy organizovali američtí botanikové Basset Maguire, John Wurdack a ornitolog William H. Phelps, manžel Kathy.

V roce 1984 publikoval časopis Vesmír (Vesmír 63, 251, 1984/8) informaci o začátku dalšího vědeckého průzkumu stále takřka neznámého pohoří. O dva roky později článek o pokračování tohoto přelomového vědeckého projektu uveřejnil také Zdeněk V. Špinar (Vesmír 65, 378, 1986/7). Výzkumníci převážně z Venezuely a USA (tři českého původu) se tam tehdy přepravovali helikoptérou. O výzkumu Nebliny jsem hovořil s jednou z výzkumnic, bioložkou Bohumilou Bechyně, kterou jsem v roce 1992 navštívil v jejím bytě v městečku Limón ve Venezuele. V té době jsem se již znal s prezidentem FUDECI Franciskem Carillo Batallou a o pár let později také s ministrem sportu a mládeže Charlesem Brewer‑Caríasem, kteří onu „megaexpedici“ vskutku přelomového významu na úpatí i vrcholovém plateau Nebliny organizovali. Brewer-Carías již tehdy patřil k nejproslulejším průzkumníkům neznámých koutů Venezuely a dodnes občas bývá nazýván Humboldtem 20. století.

Všichni tito lidé mne přesvědčovali, že se nelze jednoduše přiblížit ke stolovým horám po „zemi“ ze severu po řece Baria, která tam pramení, přes zcela neznámé území rozsáhlých pralesů. První pokus jsme zahájili v roce 2004 a zopakovali ještě dvakrát, až jsme konečně v roce 2007 uspěli – možná jako první, o kom to bylo známo. Byli jsme však určitě první, komu se tam podařilo objevit a s pomocí GPS přesně zaměřit tzv. bifurkaci Baria-Maturacá (obr.), tedy propojení povodí řek Orinoko a Amazonka, které spolu tvoří největší říční systém na Zemi o rozloze asi osmi milionů kilometrů čtverečních. Objev jsem zaregistroval v Royal Geographical Society v Londýně.

Od brazilských indiánů o tomto zvláštním hydrologickém jevu věděl již Alexander von Humboldt, který počátkem 19. století popsal jinou, i když v té době již známou bifurkaci Orinoko-Amazonka přírodním kanálem Brazo Cassiquiare. Kvůli vzdálenosti, odlehlosti místa a extrémně těžkým podmínkám se však von Humboldt k řece Baria nezkoušel vůbec přiblížit. Ostatně nikdo z jeho družiny nejspíš ani netušil, kde tuto řeku hledat. V osmdesátých letech 20. století se bifurkaci zmíněnou von Humboldtem pokoušelo neúspěšně nalézt několik mezinárodních i venezuelských expedic, z nichž přinejmenším jedna (venezuelská) podle vyprávění Brewer-Caríase skončila tragicky.

Zcela neznámý uakari

Bifurkace (rozdvojení) řeky Maturaca.

Kresby Jan Dungel

Hned při prvním pokusu o dobytí Nebliny v roce 2004 ulovili indiáni na řece Baria k večeři primáta s krátkým ocasem, černou hřívou kolem ramen a rudými zády. Předtím než se na ohni proměnil ve večeři, jsem jej namaloval, vyfotil, změřil, zkrátka zdokumentoval. Totéž jsem zopakoval s dalšími úlovky příští rok i léta následující. Věděl jsem, že jde o docela vzácnou opici rodu Cacajao, ale spokojil jsem se s přesvědčením, že mám v rukou druh C. melanocephalus, který popsal Alexander von Humboldt (jako Simia melanocephalus, 1811). Vůbec jsem netušil, že dokumentuji primáta, který byl v té době pro vědu neznámý. Teprve v roce 2008 natrefil na stejnou opici v indiánské vesnici na brazilské straně pohoří Neblina primatolog Jean Boubli a popsal ji jako Cacajao hosomi (uakari neblinský; kresba a snímek). Jsme s mojí ženou v odborné obci patrně jediní, kteří tohoto primáta zahlédli v přírodě živého a pravidelně jej pozorují již dvacet let.

Stále neexistují žádné mapy oblasti severně od Nebliny, střechou korunového patra nepronikne ani satelitní snímkování a z mnoha dalších důvodů se do tamních pralesů dosud žádná vědecká instituce neodvážila. S profesorem Boublim a Salfordskou univerzitou v Manchesteru však nadále spolupracuji a podařilo se mi do tamní laboratoře dodat pár biologických vzorků – srst s folikuly – k analýze DNA.

V roce 2017 se nám na výpravě, kterou podpořila nadace Neuron, podařilo na řekách Baria a Yatúa pozorovat celkem šestnáct skupin uakariů, popsat některé projevy chování, například komunikaci krátkým ocasem. Dle mého názoru jeho zvláštní tvar zformovala evoluce do podoby působivého komunikačního signálu, a nikoliv chápavé „páté“ končetiny, jak je to běžné u mnoha jiných neotropických primátů. Uakari tvoří početné tlupy až o padesáti členech, zpravidla se zdržují v nejvyšším korunovém patře s takřka neprostupnou stěnou vegetace a neustálým komíháním ocasu zřejmě udržují vzájemný kontakt i soudržnost skupiny. Dalším výrazným komunikačním signálem, tentokráte akustickým, je jejich mimořádně hlučné „ptačí“ hvízdání, které vždy zesílí, když nás dole spatří. Po mnoha neúspěšných pokusech se Radaně vůbec poprvé podařilo uakarie neblinské vyfotit, znovu v roce 2024. S hrdostí dodávám, že její fotografie jsou stále jediné, které uakarie zachycují v jejich přirozeném prostředí. Kvůli jen těžko popsatelným podmínkám to byl úkol nad jiné obtížný, při mnoha misích původně neúspěšný, frustrující.

Vzhledem k jistému nedorozumění s venezuelskou stranou, které se však letos podařilo vyřešit, byly záběry uakariů publikovány v odborném tisku poprvé teprve letos (Princeton University Press) a další publikování v zahraničním médiu je právě v přípravě.

Proč příroda?

Mou hlavní motivací k návratům do jihoamerického tropického pralesa je však příroda sama. Popsané úspěchy, pokud to tak vůbec mohu nazvat, jsou pro mne ve srovnání s její velkolepostí a významem pro dar života celkem okrajové. Je to především příroda, nejen ta jihoamerická, která pro mne byla vždy důležitou a nenahraditelnou duchovní hodnotou a která mně samotnému dává stejný smysl jako opětovaná láska či přátelství. Poznal jsem při svých cestách také dnes již jen velmi vzácně se vyskytující indiánské komunity v hloubi pralesa, jejichž jen stěží popsatelná kultura, jednoduchý a šťastný způsob života hluboce zasáhly mou duši a do určité míry poznamenaly mé přemýšlení o smyslu života vůbec.

Občas si ovšem kladu nepříliš snadnou otázku, zda má moje práce v Jižní Americe a její výsledky nějaký smysl také ve vztahu k veřejnosti, a pokud ano, jaký? Již jsem zmínil svou spolupráci na řadě filmových dokumentů o přírodě Jižní Ameriky. Své kresby jsem vystavoval v ČR i v zahraničí a publikoval v několika knihách (např. Ptáci, barvy pralesa). Několikrát ročně přijímám pozvání k přednáškám s tématy jako „Co to znamená malovat ptáky v pralese?“, kdy v přímém kontaktu s lidmi, včetně školáků a mladé generace, mám aspoň občas pocit, že se lidé o přírodu zajímají, což mne naplňuje jistou nadějí. Zúčastňuji se také řady televizních i rozhlasových diskusí a pořadů, kde se pokouším v posluchačích vzbudit obdiv a možná i pozitivní vztah k přírodě a její ochraně. V souladu s evolučními psychology i mnoha biology jsem totiž přesvědčen, že adaptačně pozitivní vztah k přírodnímu prostředí je součástí naší dědičné duševní výbavy, pouze naše kulturní nadstavba na to občas zapomíná. Vysvětluji příčiny probíhající destrukce přírody a životního prostředí lidmi a proč jsou celosvětově velmi podobné. Třeba proč vlivem neodpovědné zemědělské politiky na obloze pomalu nezahlédneme vlaštovku. Co tento zdánlivě podružný fakt díky nesmírně důmyslným ekologickým vztahům, kterých jsme my lidé součástí, pro dobrý život nás všech může znamenat a jak se může projevit již v blízké budoucnosti.