Poznáním proti strachu
| 4. 11. 2024Strach je emoce, kterou v různých podobách čas od času (a kdesi hluboko pod povrchem vědomí nejspíš neustále) prožívá každý z nás. Není to nic příjemného. Kéž bychom se ho dokázali úplně zbavit!
Opravdu? Bez ochoty překonávat strach by dítě nikdy nevyrostlo v sebevědomého člověka, zastavil by se vědecký pokrok, nepronikli bychom do neznáma, utlačovaní by se nepostavili tyranům… Ale vše má svou míru. Svět zcela osvobozený od strachu by nejspíš byl dost nebezpečným místem k životu. Děti by se nebály pohladit dobrmana vrčícího za plotem, předvádějící se teenageři by se vrhali ze skal a do neznámých vod ještě odvážněji než nyní, dospělí by lehkomyslněji šlapali na plynový pedál, rozpínaví autoritáři by méně váhali při vymýšlení práce pro své armády… Strach nás dovede trápit a paralyzovat, ale zároveň je to ochranný mechanismus bránící tomu, aby se situace vymkla kontrole.
Úlek, obava, úzkost, hrůza, panika, fobie… Strach má mnoho podob, od fyziologických po patologické, od akutních po chronické, od nenápadných po zničující. Je to komplexní emoce (viz článek Evy Landové, s. 612), kterou napájí bezpočet pramenů. Některé sahají hluboko do naší evoluční minulosti a jsou pevně zakódovány do našich genů. Takový pradávný strach může v měnících se podmínkách nabývat nových podob. Strach z cizího funguje jinak v malé lovecko- -sběračské tlupě kdesi v savaně a jinak ve velkoměstě globalizovaného světa. A jak ukazují Daniel Frynta a Iveta Štolhoferová, evolučně podmíněný strach z šelem dnes ve středoevropských podmínkách komplikuje jejich ochranu (s. 606).
Jiné strachy se předávají kulturně z generace na generaci a časem se vytrácejí (například obavy ze stoleté vody ovlivňující ochotu postavit si dům v záplavové zóně, Vesmír 99, 51, 2020/1). Ono vytrácení je někdy ke škodě, ale často je ozdravné. Jinak bychom se ze starých strachů nikdy nevzpamatovali a zatěžovaly by nás i v úplně jiné situaci (viz odlišné generační vnímání česko-německého soužití).
Ale pokroky epigenetiky ukazují, že i relativně nedávná, z generace na generaci předávaná traumata mohou mít fyziologický podklad uložený do molekulárně biologických procesů probíhajících v našich buňkách (Vesmír 93, 140, 2014/3; 100, 102, 2021/2).
Individuální strachy se promítají do celospolečenských obav, které mohu být jak jejich prostým odrazem, tak umocněním. Mnohdy se bojíme něčeho, co nás příliš neohrožuje, a naopak nás nechávají klidnými hrozby, jichž bychom se obávat měli. Důležitou roli v posilování (ale jindy i v tlumení) strachu hrají média a poslední dobou čím dál více sociální sítě. Strach se z reakce na dění stává samostatným faktorem, který ovlivňuje politické a ekonomické rozhodování, důvěru v instituce i sociální soudržnost (článek Jana Červenky, s. 616). Populističtí politici strach podněcují a zneužívají (kam se podělo Masarykovo „nebát se a nekrást“?), svou roli hraje i v mezinárodních vztazích – stačí sledovat, jak Rusko varováními před eskalací úspěšně přiškrcuje naši pomoc Ukrajině.
Strachem reagujeme na nebezpečí nebo na něco, co neznáme a nebezpečné by to být mohlo. Čím méně toho o zdroji svého strachu víme, tím nepříjemnější pocity máme, protože se není čeho chytit. Ne nadarmo jsou nejděsivější ty horory, jejichž antihrdina nemá podobu bestie s krvavými drápy, ale pouze naznačeného, tušeného, leč ve svých projevech zjevně přítomného zla.
Poznání je lékem proti strachu – umožňuje minimalizovat rizika a dodává sebejistotu. Obava z požáru má racionální základ, ale bránit se kvůli tomu dřevostavbám není nutné, jak ukazují autoři článku na s. 620. Série článků o onkologickém výzkumu, kterou jsme připravili ve spolupráci s Národním ústavem pro výzkum rakoviny (s. 634–643), snad přispěje k lepšímu uchopení strachu, který nádorová onemocnění vyvolávají. Články ukazují, jak postupující poznání zlepšuje možnosti prevence, diagnostiky i terapie. Tajemný a strašidelný zabiják ztrácí jedno své tajemství za druhým. Vystupuje z temnoty. A poznání nepřítele je prvním krokem k jeho porážce.
Proto beze strachu otočte na další stránky…
Ke stažení
- článek ve formátu pdf [315,96 kB]
O autorovi
Ondřej Vrtiška
Původním vzděláním biolog se specializací na hydrobiologii (PřF UK), utekl z oborů žurnalistika a kulturní antropologie (obojí FSV UK). Od r. 2001 pracoval jako vědecký novinář (ABC, Český rozhlas, TÝDEN, iHNed.cz), na téma „věda v médiích“ přednáší pro vědce i pro laickou veřejnost. Věnuje se popularizaci vědy, spolupracuje s Učenou společností České republiky. Z úžasu nevycházející pozorovatel memetické vichřice. Občas napíná plachty, občas staví větrolam.