Kde bydlí strach

Pro schopnost živých organismů čelit nebezpečí má strach zcela zásadní funkci. Ovlivňuje chování v život ohrožující situaci, které vede v ideálním případě k překonání situace a přežití. Tento evolučně starý nástroj je ale nezvykle komplikovaný. Co se v nás děje, když se bojíme, zatím chápeme jen omezeně.

Život člověka, stejně jako jeho předků, i život jiných savců a dalších zvířat je plný hrozeb. Jde jednak o hrozby vnějšího prostředí, jakými jsou z pohledu přežívání hrozba predace či nepřízeň prostředí, jednak hrozby od jiných jedinců téhož druhu. Zvířata i lidé se během svého života musejí s těmito hrozbami vypořádat, aby mohli předat geny další generaci. Pokud celou věc zjednodušíme, jedinci se snaží vyhnout predaci a udržet si dostatečný přísun energie, aby mohli na hrozby prostředí reagovat, vyrůst a posléze se rozmnožit. Predace je tedy jedním z nejdůležitějších selekčních faktorů evoluce savců, člověka nevyjímaje. Není proto divu, že uspořádání mozku této situaci odpovídá – pomáhá aktuální hrozby včas zjistit, zhodnotit jejich závažnost a zvolit odpovídající reakci.

Neurální okruhy spojené s predačním a antipredačním chováním (dříve nazývané okruhy strachu;¹⁾ angl. fear circuits) dnes u zvířat a někdy i lidí souhrnně nazýváme okruh přežití (angl. survival circuit). Pod tímto pojmem rozumíme hned několik paralelně probíhajících procesů, při nichž někdy blokuje jeden druhého (například antipredační odpověď blokuje pocit bolesti), jindy působí společně. Přední odborníci přesto vedou živou diskusi, co je strach u zvířat a u člověka a jak ke studiu takto komplexního fenoménu přistupovat.

Různé oblasti podílející se na řízení okruhu přežití u hlodavců. Vlevo oblasti podílející se na spuštění vrozeného chování či na obranných reakcích naučených klasickým podmiňováním. Vpravo obranné reakce na bezprostřední nebezpečí, kdy zvíře posuzuje přímý účinek svého chování (instrumentální podmiňování). Vysvětlivky zkratek: ABA – přídatné bazální jádro amygdaly; BA – bazální amygdala; CeA – centrální amygdala; itc – interkalární (vmezeřená) jádra amygdaly; LA – laterální amygdala; MA – mediální amygdala; PAG – část šedé hmoty nad kanálkem aquaeductus mesencephali ve středním mozku; VMH – ventromediální hypothalamus.

Schéma upraveno podle LeDoux J. a Daw N. D., 2018 [3]

Strach a zvířata

Strach je jednou ze základních emocí definovaných v rámci lidské psychologie a vztahuje se k intenzivnímu vnitřně prožívanému negativnímu stavu. To, jestli tento subjektivně vnímaný vědomý pocit mohou stejně prožívat i zvířata, je obtížné říci jen na základě fungování nervového systému, jak opatrně podotýká většina srovnávacích neurobiologů, kteří se otázkou emocí u zvířat zabývali, jako např. Jaak Panksepp, Josef E. LeDoux, David J. Anderson či Ralph Adolphs. Co ovšem zkoumat u zvířat můžeme, jsou mechanismy detekce a zpracování hrozby, výsledného chování a také proces učení a zapamatování určitých typů hrozeb i úspěšných akcí, jak takovýmto hrozbám čelit.

U některých živočichů existují doklady, že obranná reakce vůči predátorům či zjednodušeným stimulům odkazujícím na predátora může být částečně vrozená. Takové doklady máme u gekončíků, ale i u některých ptáků a savců. Současně máme i četné důkazy o roli učení ve smyslu klasického i instrumentálního (operantního) podmiňování. Přijde-li život ohrožující hrozba, její zpracování zajišťují neurální okruhy spojené s rozpoznáním a následnou reakcí. Zajímavé je, že se tu zpracovávají nejen reakce naučené po zkušenostech z průběhu života, ale reakce vrozené. Na ně navazují další okruhy, určené pro hodnocení důsledků vlastního chování, předvídání hrozeb a účinnosti vlastního chování. Celkově tento systém zajišťuje jak rychlou reakci na vybrané hrozby, tak jistou přizpůsobivost v rozpoznávání podnětu a reakci na něj. Systém přitom počítá s tím, že některé hrozby jsou stálé či se pravidelně opakují. Zvíře si ale také může osvojit novou strategii vůči novým potenciálním hrozbám či predátorům, případně se jim dopředu na základě volby bezpečného chování úplně vyhnout.