Se štírem na štíru

Člověk každý rok zabije kolem 80 milionů žraloků. Za stejnou dobu žraloci napadnou 80 lidí. Z tohoto srovnání je zřejmé, kdo by se měl koho bát, přesto jsme to my lidé, kdo ve žralokovi vidí důvod ke strachu. A jak se my lidé něčeho začneme bát, nedáme pokoj, dokud to ze své blízkosti nevypudíme. Tak jsme od počátku sedmdesátých let celosvětovou žraločí populaci zdecimovali o 71 procent. Náš strach ze zvířat má ovšem mnohem více podob.

Zvířata představovala pro člověka vždycky významný podnět. Buď byl příjemný a žádoucí (sem bychom mohli řadit například kořist, domácí nebo užitková zvířata), nebo nepříjemný a nežádoucí (predátoři, obecně nebezpečná zvířata nebo domácí škůdci). Nejrůznější druhy tak v lidech vzbuzují množství emocí od radosti a obdivu až k zlosti a odporu. Jednou z prvních emocí, kterou moderní psychologická věda systematičtěji zkoumala, byl strach.

Sociální psycholog Gareth Davey se svými kolegy nechal respondenty ze Spojených států, Evropy, Indie, Koreje, Japonska a Hong‑kongu ohodnotit seznam 51 druhů zvířat a zjistili, že žralok, lev, tygr, medvěd, vlk, hroch a had vyvolávají vysoký strach napříč zkoumanými kulturami. Již v devadesátých letech minulého století se tak ukázalo, že lidé z různých kontinentů se v tomto ohledu poměrně dobře shodují. V posledních letech věda věnuje strachu ze zvířat opět značnou pozornost. Poruchy regulace strachu totiž vedou ke vzniku specifických fobií ze zvířat, které představují jedno z nejběžnějších psychických onemocnění. Kromě toho strach často přispívá k rozvoji negativních postojů ke zvířatům, což může komplikovat jejich ochranu. V našem prostředí tento fenomén známe s medvědy, vlky či zubry.

Podobně jako respondenti v Daveyově práci také Češi se nejvíc bojí žraloků, krokodýlů, hadů, pavouků, štírů, velkých šelem a velkých býložravců (kupř. hrochů či nosorožců). Přestože už tak získáváme poměrně dobrou představu o tom, která zvířata vyvolávají největší strach u lidí v mnoha různých částech světa, jde téměř výhradně o populace označované akronymem WEIRD (western, educated, industrial, rich, democratic, česky tedy západní, vzdělané, industriální, bohaté a demokratické). Doslovný význam anglického slova weird je „nepřirozený“ či „podivný“. To nám naznačuje, že v psychologickém a antropologickém zkoumání bychom se rozhodně neměli omezovat jen na euroamerické, popřípadě východoasijské prostředí. Tyto kultury jsou totiž vystaveny naprosto odlišným výzvám, než bylo po většinu historie lidstva běžné. Navíc evropská příroda nemá s původním prostředím, kde náš druh vznikl, téměř nic společného. Je tedy potřeba vrátit se do kolébky lidstva.

Lidé se vyvinuli na africkém kontinentu. Zprvu obývali lesní prostředí, podobně jako dnešní šimpanzi, bonobové či gorily. Posledních několik milionů let však žili na savanách. Tam se setkávali se zvířaty, z nichž mnohá najdeme na afrických savanách i dnes. Jaká zvířata tedy vyvolávají strach u současných obyvatel Afriky? Sami jsme se zaměřili na dva regiony – západní tropickou Afriku a savany Afrického rohu. Začněme nejprve s Pygmeji z etnika Baka v biosférické rezervaci Dja v jižním Kamerunu¹⁾ a jejich sousedy z bantuského etnika Badwe‘e. Zatímco Pygmejové jsou tradiční lovci a sběrači žijící v pralesním prostředí, dosud bez vlivu televize a internetu, Bantuové, kteří obývají sousední vesnice, se živí zemědělstvím a už mají jistý přístup k moderním technologiím. Navzdory tomu byly výsledky výzkumu u obou etnik velmi podobné. Strach zde opět vyvolávají především šelmy (levhart), velcí savci (slon, buvol pralesní) a hadi (krajta písmenková, zmije gabunská).

Ani výsledky z oblasti Afrického rohu, zejména Somalilandu²⁾ [1] a východní Etiopie, vnímavého čtenáře již jistě nepřekvapí. Studenti univerzit a místní pastevci, Somálci, Oromové, Amharové, či příslušníci dalších etnik se ve svých odpovědích opět výrazněji neliší. Všichni mají strach z hadů, krokodýlů, štírů a velkých, zejména kočkovitých šelem. Teprve po nich následují ostatní ještěři a pavouci. Skupiny zvířat vyvolávajících subjektivní strach v Evropě, USA, západní i východní Africe i východní Asii jsou stále stejné. Uvážíme-li obrovské kulturní rozdíly mezi srovnávanými kontinenty, je tato shoda přinejmenším nesamozřejmá. Naskýtá se možné vysvětlení, že tento strach jsme získali již během evoluční historie v Africe, kde naše předky pomáhal ochránit před nebezpečím.

Nesmíme však podlehnout představě, že současní obyvatelé Afriky mohou být přímým zdrojem informací o tom, čeho se báli naši předkové. Evoluční a migrační historie populací moderního člověka na africkém kontinentu byla spletitá, a navíc docházelo i ke zpětné migraci do Afriky z Arabského poloostrova a možná i ze Středomoří. Všechny lidské populace tak za sebou mají přesně stejně dlouhou unikátní historii, která je od našeho společného předka odděluje. Nicméně například právě dnešní Somálci žijí v obdobném prostředí jako naši předkové před desítkami tisíc let, a jsou tedy vystaveni obdobným výzvám ze strany místní fauny. Jejich výpovědi tedy jistý vhled do minulosti poskytovat mohou.

Strach z hadů

Mezi zvířaty vyvolávajícími strach zaujímají výlučné postavení hadi. Výzkumy opakovaně prokazují, že tito plazi přitahují naši pozornost. Jsme vybaveni schopností hada rozpoznat i za velmi ztížených podmínek, třeba částečně zakrytého listím. Vizuální podněty zahrnující hada zpracovává náš mozek přednostně pomocí podkorové (subkortikální) dráhy vedoucí do amygdaly (viz s. 612). Navíc se reakce na hadí podněty objevuje v lidské ontogenezi velmi záhy. Na hady prokazatelně reagují již děti ve věku pouhých pěti měsíců. Strach vyvolaný hady je pochopitelný, neboť v tropických oblastech jsou jedovatí hadi dosud významným zdrojem lidské úmrtnosti. Podle posledních statistických údajů ročně umírá na celém světě v důsledku uštknutí asi 125 000 lidí. Skutečná čísla jsou však nejspíše podstatně vyšší, protože mnoho případů nikdy nikdo neohlásí.

Strach a negativní postoje k hadům nacházíme napříč lidskými populacemi i tam, kde žádné reálné nebezpečí nepředstavují. Najdeme je také u mnoha dalších primátů. Madagaskarští makiové trpasličí (Microcebus murinus) se vyhýbají pachu hroznýšů Dumérilových (Acrantophis dumerili), jihoamerické malpy kapucínské (Cebus capucinus) silně reagují na setkání s hroznýši, asijští makakové zase na modely zmijí a chřestýšovců a šimpanzi projevují strach a varují ostatní členy skupiny při setkání s atrapou zmije gabunské (Bitis gabonica) či krajty písmenkové (Python sebae). Vypadá to tedy, že strach z hadů mohl vzniknout již u našich společných předků s těmito primáty. Nejstarší z nich však žili v době, kdy moderní jedovatí hadi dosud nevznikli. Primáti byli tehdy poměrně malými tvory ohroženými škrtiči typu dnešních krajt či hroznýšů. První setkání našich předků se zmijovitými a korálovcovitými hady proběhlo patrně před 23 až 33 miliony lety, v oligocénu. Od té doby zmije, kobry a další skupiny jedovatých hadů (např. zemězmijovití či některé užovky jako bojga africká) doprovázely naše předky po celou evoluci člověka na africkém kontinentu. Na tento selekční tlak ze strany jedovatých hadů odpověděli primáti dvěma způsoby. Prvním bylo zvýšení odolnosti vůči hadím jedům, a to právě v těch liniích primátů, které byly přítomnosti jedovatých hadů dlouhodobě vystaveny, tedy například i u lidoopů a člověka. Druhou cestou byla adaptace našeho chování. Vznikla schopnost včas odhalit přítomnost hada, přednostně zpracovat tuto informaci a vyhnout se nežádoucím důsledkům setkání s hadem právě prostřednictvím silně navázané emoce strachu. [2]

Kterých hadů se bojíme nejvíce

Přímo se nabízí otázka, co dělá z hada strach vzbuzující podnět? Zprvu se uvažovalo, že hada náš mozek rozpoznává na základě toho, že je to vlnitý či stočený lineární objekt. Tkanička od bot, zahradní hadice nebo červ však podobnou reakci nevyvolávají. Strach nevyvolávají dokonce ani úplně všichni hadi. Slepáci (Typhlopidae) a další podzemní formy, často připomínající více žížalu, vyvolávají v lidech spíše emoci znechucení než strachu. Dnes v literatuře nejzmiňovanějšími znaky umožňujícími rozpoznání hada a vyvolání strachu jsou výrazné šupiny a opakující se vzory.

Pro náš výzkum na toto téma jsme využili přirozeně existující diverzity hadů i skutečnosti, že subjektivní strach vyvolaný živým hadem lze dobře odhadnout na základě strachu vyvolaného jeho fotografií. Nejdříve jsme Somálcům i Čechům v sérii experimentů předkládali fotografie hadů žijících v oblasti Afrického rohu, později záměrně i těch z jiných částí světa. [3] Podle očekávání vyvolávaly vysoký strach prudce jedovaté zmije útočné (Bitis arietans) a zmije pyramidové (Echis pyramidum), které v prostředí savany představují významnou hrozbu. Ukázalo se však, že strach není vázán přímo na určité druhy, ale spíše na skupiny hadů. Suverénně nejvíce strachu vyvolávaly všechny zmije, které jsou pro nás zřejmě jakýmsi prototypem jedovatého hada. Jak pro Somálce, tak i pro Čechy. Abychom omezili vliv šupin a vzorů, nahradili jsme barevné obrázky hadů jejich siluetami. Odpovědi se však téměř nezměnily – i mezi siluetami hadů vyvolávaly největší strach zmije, které jsou poměrně dobře rozpoznatelné podle tlustého, krátkého těla se zřetelnou trojúhelníkovou hlavou.

Zmije však nejsou jedinými smrtelně jedovatými hady Afriky. Očekávali bychom, že stejně dobře budou Afričané rozpoznávat druhou skupinu smrtelně jedovatých hadů obývajících jejich kontinent, tedy korálovcovité, zahrnující v Africe kobry, mamby a kobříky. K našemu překvapení se tito hadi včetně černé mamby zařadili mezi hady vyvolávající jen málo strachu.

Pro vysvětlení tohoto paradoxu se vraťme k východiskům studia strachu z hadů. Had představuje pro člověka skryté nebezpečí. Před ním nás může ochránit jen schopnost hada včas najít, rozpoznat a na jeho přítomnost ihned zareagovat. Většina studií se proto soustřeďuje na schopnost člověka a dalších primátů zpracovávat obraz hada přednostně před jinými podněty. Tyto schopnosti se v evoluci vyvinuly u primátů v důsledku jejich ohrožení ze strany hadů. Ale vztah primátů a hadů není jednostranný. Lidé po celém světě hady velmi často zabíjejí. Podobně se chovají i další savci, především promyky (Herpestidae), které jsou navíc značně odolné vůči hadím jedům. Sami hadi mají proto zájem se setkání s člověkem vyhnout. Vyvinuli proto řadu varovných signálů, kterými se snaží své predátory a další nepřátele varovat a zastrašit.

Právě u korálovcovitých hadů vznikl snad nejvýraznější z těchto signálů – vztyčení přední části těla včetně hlavy s výrazně roztaženým krkem. Známe je od valné většiny kober, mamb i kobříků. Tato pozice je velmi nápadná a skutečně spolehlivě přitahuje lidskou pozornost, jak se ukázalo ve výzkumu sledování očních pohybů (eye-tracking). [4] Vyvolává také zvýšený strach, a to dokonce tak velký, že hrozící kobry se staly obávanějšími než hrozící i nehrozící zmije. Zatímco kobru v klidu je podle tvaru těla velmi obtížné odlišit od nejedovatých hadů, hrozící kobru si splést nelze. Proto nepřekvapí, že na kobru v klidu lidé příliš nereagují, zatímco stejný had v hrozící pozici vyvolává velký strach. Jako ve většině studií o strachu z hadů i zde byly výsledky získané v Africe a Evropě velmi podobné.

Pavouci a další bezobratlí

Případ pavouků v mnoha ohledech připomíná hady. Strach z nich je u nás také velmi rozšířený, a podobně jako u hadů i mezi pavouky se v tropických oblastech vyskytují jedovaté druhy, nebezpečné i pro člověka. Při bližším zkoumání však srovnání mezi hady a pavouky neobstojí. Přestože v Evropě a USA se lidé pavouků obávají, ve většině kultur je vztah k pavoukům spíše mírně pozitivní. A co se oněch nebezpečných druhů týče, ty se vyskytují zejména v Jižní Americe a Austrálii, tedy v oblastech velmi vzdálených od té, kde se moderní člověk vyvinul.

Shoda na tom, kterých bezobratlých je potřeba se obávat, není v různých částech světa příliš velká. Už zmiňovaní Pygmejové Baka se například nejvíc obávají mnohonožek. Ty sice mohou vylučovat nechutné či jedovaté látky (např. kyanidy), ale i tak jsou pro člověka v podstatě neškodné. Mezi Ázerbájdžánci je zase poměrně rozšířený strach z krabů, přestože ani ti nejsou nebezpeční. Ve všech dosud zmiňovaných případech jde tedy pravděpodobně o specifika podmíněná místní kulturou.

Zajímavé však je vrátit se k tomu, čeho se nejvíc obávají lidé v kolébce lidstva, tedy v Africkém rohu. Zde totiž z bezobratlých vyvolávají nejvyšší strach štíři, kteří se dokonce umísťují hned za hady a velkými kočkovitými šelmami, a tedy před velkými býložravci nebo právě pavouky. Emoce, které vzbuzují štíři v jiných částech světa, dosud nebyly podrobně zkoumány, přesto však víme, že také Češi a Američané se jich obávají stejně, a někdy dokonce více než pavouků. [5] Zajímavou, dosud však nedostatečně prověřenou hypotézou je, že původně adaptivní strach asociovaný se štíry se mohl v nepřítomnosti původního stimulu generalizovat také na jiné bezobratlé podobného tvaru těla, tedy právě na ony pavouky či kraby.

Proč neztrácíme strach v nepřítomnosti nebezpečí

Široká mezikulturní shoda v případě hadů jasně ukazuje, že strach z nich je do jisté míry vrozený. Nezmizel ani v prostředí, kde je nebezpečí uštknutí zanedbatelné, například u nás ve střední Evropě. Vysvětlením by mohlo být to, že dnešní lidé opustili africký kontinent poměrně nedávno, teprve před několika desítkami tisíc let, a na adaptivní ztrátu strachu tedy ještě nebylo dostatek času. Navíc ztráta strachu ze zvířete, které již nepředstavuje hrozbu, přináší jen malou výhodu ve srovnání s tou, která strach v přítomnosti nebezpečí udržovala. Situace je tedy asymetrická a selekční tlak zvýhodňující ztrátu strachu je zanedbatelný. Je proto pravděpodobné, že se strachem ze zvířat bude muset lidstvo žít ještě dlouho.

Část prezentovaných výsledků vznikla v rámci grantu GAČR 20-21608S.