Dědičný strach

Redakční poznámka: O práci K. Resslera a B. Diase vyšla krátká noticka Jana Kollára v únorovém čísle (Vesmír 93, 115, 2014/2). V tomto čísle se experimentem podrobně zabývá prof. Jaroslav Petr a částečně také článek RNDr. Jany Švorcové (Vesmír 93, 172, 2014/3).

V Pavlovových stopách

Kerry Ressler a Brian Dias z Emory University School of Medicine v americké Atlantě kráčeli v prvních fázích svého experimentu ve šlépějích objevitele podmíněného reflexu ruského fyziologa Ivana Petroviče Pavlova. Nechali laboratorní myši čichat acetofenon a zároveň uštědřovali zvířatům slabé elektrické šoky do tlapek. Myši si rychle vyvinuly reflexivní strach z vůně chemikálie připomínající třešně a mandle. Po krátkém tréninku tuhly strachem, jen acetofenon ucítily, i když přitom žádné elektrické šoky nedostávaly.

Tím ale experiment neskončil. Resslera a Diase zajímalo chování potomků myší s vypěstovaným strachem z acetofenonu. Kupodivu i ti se vůně acetofenonu obávali a tuhli, když látku ucítili. Jiných pachů se tyto myšky nebály. Zdědily uměle vypěstovanou „fobii“ od rodičů. Ustrašená reakce na acetofenon byla patrná dokonce i ve třetí generaci myší – tedy u vnuků a vnuček myší, u kterých vědci strach vypěstovali elektrickými šoky. O tom, že strach přechází na další pokolení skutečně pohlavními buňkami, se vědci přesvědčili poté, co odebrali vajíčka a spermie vystrašeným myším a další myší generaci počali oplozením ve zkumavce. Také tato zvířata se bála acetofenonu.

Dias a Ressler prokázali, že strach z acetofenonu změnil myším mozek. Zvířata měla více neuronů, které jsou vybaveny molekulami pro zachycení vůně acetofenonu. Posílily se jim i části mozku, které zpracovávají signál o zachycení pachu této látky a posílají jej do jiných částí mozku, např. do centra, kde se rodí strach. Stejné změny v mozku byly patrné i u generací myší, které si strach z acetofenonu nevypěstovaly, ale zdědily jej po rodičích či prarodičích.

Epigenetická dědičnost