i

Aktuální číslo:

2020/2

Téma měsíce:

Houby

Jsme schopni se poučit z historie? Spíš ne

 |  6. 1. 2020
 |  Vesmír 99, 51, 2020/1

Říká se, že naši předci si byli schopni z generace na generaci předávat zkušenosti o přírodním prostředí (vždyť přece „žili v souladu s přírodou“), a tak se dokázali vyhnout negativním vlivům přírodních katastrof. Dnes pyšně předpokládáme, že se jako moderní lidé 21. věku dokážeme poučit z chyb minulosti ještě lépe. Jak mnoho odborných prací, tak i naše každodenní zkušenosti ale tuto myšlenku rozporují. A nejnovější výzkum historického osídlení na březích českých řek ji nechal úplně v troskách.

Jsme schopni se poučit z historie? Dokážeme si předávat z generace na generaci různá varování? Jednotlivci si pamatují události až desítky let staré, a to někdy i do pozoruhodných detailů [1]. Informace o těchto událostech by se tak mohly různými kanály předávat mladším generacím. Na druhou stranu výzkumy zabývající se „poučením z historie“ poskytují rozporuplné výsledky. Spíše se tedy ukazuje, že celý problém nebude zdaleka tak jednoduchý.

Prvním, kdo se tématem učení a zapomínání vážněji zabýval, byl německý učenec Hermann Ebbinghaus, který ve své práci publikované roku 1885 popsal, že křivka zapomínání má přibližně tvar hyperboly – čím více času uplynulo od vjemu, tím méně si pamatujeme [2]. Chceme-li tedy nějakou informaci dlouhodobě udržet v paměti, neobejdeme se bez opakování. Psychologové věnovali značné úsilí studiu krátkodobé paměti a jejího trvání, ale problematika dlouhodobé paměti (která by nás z hlediska historického poučení zajímala více) je bohužel probádána mnohem méně. Jednou ze zajímavých výjimek je práce Williama Hirsta a jeho kolegů [3], kteří zjistili, že i vzpomínky na tak traumatickou událost, jakou byly útoky 11. září, se během několika málo let staly nekonzistentními. Tento závěr potvrzují i další psychologické studie, které naznačují, že již po několika letech od vjemu lidé značnou část informací zapomínají a zůstává jen matná vzpomínka. Výjimku tvoří pouze vjemy spojené s velkými emocemi, které se v paměti fixují silněji [4].

Otázka poučení z historie je však mnohem komplexnější, neboť v sobě ukrývá dvě nutné podmínky: 1. předchozí katastrofu si musíme pamatovat a 2. zároveň musí mít tato vzpomínka vliv na reálné rozhodování v životě. Do hry navíc vstupuje i další faktor: mnohdy může mít významnější vliv nikoli paměť jednotlivce, ale paměť a zvyklosti celého společenství. V našem týmu na Fakultě životního prostředí ČZU jsme se společně s Petrem Skleničkou a Miroslavem Šálkem rozhodli studovat tuto otázku na modelu zakládání sídel po velkých povodních v minulosti [5].

Paměť jedné generace

Protože vodní toky byly v minulosti nejen zdrojem záplav, ale i každodenním zdrojem vody či dopravní tepnou, dá se očekávat, že lidé byli motivováni zakládat svá sídla v blízkosti řek. Různé výzkumy ale ukazují, že povodně mohly s touto motivací docela zamávat. Jak bylo ukázáno na příkladech archeologicky zkoumaných lokalit z celého světa, po povodních (či při zhoršení klimatu obecně) se lidé stěhovali do výše položených míst [např. 6-8]. Jiní autoři ale varují, že ona „povodňová paměť“ má jen krátké trvání [9]. Takže – jak to tedy bylo? Byla sídla po velkých povodních zakládána v bezpečnějších místech? A pokud ano, jak dlouho to lidem vydrželo? Dokázali navíc varování před povodněmi předat mladším generacím?

V našem výzkumu jsme navázali na dlouholetou práci badatelů Rudolfa Brázdila a Libora Elledera, kteří na základě dochovaných zpráv sestavili velmi podrobné seznamy historických povodní v Praze i v dalších městech České republiky [10, 11]. Z mnoha desítek až stovek povodní jsme pro naši analýzu vybrali ty nejničivější: 1118, 1342, 1432, 1501, 1655, 1784 a 1845. Poté jsme sledovali převýšení nad vodním tokem u měst a vesnic, které byly zakládány před těmito povodněmi, a u těch, které byly založeny po povodních. Protože historické písemné záznamy jsou v datování sídel pro období středověku značně nespolehlivé, zahrnuli jsme do naší analýzy jen ta středověká sídla, jejichž datace byla zároveň nezávisle potvrzena archeologickými nálezy [12]. V novověku jsou již písemné záznamy důvěryhodnější. Celkem jsme tak pracovali s 1293 městy a vesnicemi založenými v rozmezí osmi století.

Výsledky odhalily zajímavý jev: v období těsně po povodni byla nová sídla skutečně zakládána v bezpečnějších polohách než před povodní – jenže po pár desítkách let se lidé vrátili zpět k vodním tokům (obr. 1). Naznačuje to, že „povodňová paměť“ má zřejmě skutečně omezenou dobu trvání, která zhruba odpovídá jedné generaci. Domníváme se, že trvání povodňové paměti zřejmě souvisí s přítomností očitých svědků katastrofy v populaci. Za dvacet nebo třicet let od povodně se podíl pamětníků v populaci patrně snížil natolik, že již jejich případná varování nedopadala na úrodnou půdu.

Lokátoři a zakladatelé sídel vždy museli při výběru místa zvážit množství faktorů (dostupnost pozemků, politické vlivy, kvalitu půdy a mnoho dalších). Případné riziko záplav tak bylo pouze jedním z mnoha vlivů vstupujících do hry. Lokátoři museli provádět výběr mezi dvěma variantami: každodenní dostupnost vody a zároveň riziko občasných záplav, nebo každodenní nedostatek vody a zároveň bezpečí před občasnými záplavami. Výsledky proto můžeme interpretovat i tak, že si lidé mohli pamatovat ničivou povodeň velmi dlouho, po určitém čase ale seznali za mnohem důležitější faktor dostupnost pitné vody. Z pohledu kulturní evoluce to znamená, že si lidé mohli uvědomovat nebezpečí docela jasně, avšak po porovnání zisků a ztrát shledali, že může být výhodnější občasné riziko záplav prostě podstoupit [13].

Je také namístě poznamenat, že při jakékoliv práci s historickými daty musíme pamatovat na jejich možnou nepřesnost. Ke stejným výsledkům (tj. omezené době trvání historické paměti) však směřují i další tematicky podobné práce z nedávné doby [14, 15], takže asi nebudeme daleko od pravdy ani v naší studii.

Opakování matkou moudrosti

Proč je ale historická paměť tak krátká? Nabízí se několik možných vysvětlení:

1. Paměť očitých svědků v čase slábne. Jinými slovy, dědeček vyprávějící vnoučatům o zážitcích ze svého mládí si již nepamatuje takové detaily jako kdysi.

2. Mladá generace nerada poslouchá moudrá varování starců [16] (některé zkušenosti jsou prostě nesdělitelné).

3. Mladá generace nezažila událost naživo, tudíž cítí menší emoce [17], a proto je její paměťová stopa slabší [18] a paměť potom může být méně náchylná k šíření [19].

Zatím nevíme přesně, které z uvedených vysvětlení je správné. Nelze ale vyloučit, že se v různé míře uplatňují všechna. Třebaže by bylo z evolučního hlediska výhodné mít lepší historickou paměť, naše fyziologie to bohužel neumožňuje.

V této souvislosti je možná zajímavé připomenout, že psychologové znají tzv. živou (komunikativní) paměť a zapsanou (kulturní) paměť [20]. V živé paměti jsou události, které jsme my sami zažili nebo o kterých jsme slyšeli vyprávět (a máme k nim většinou emoční vztah), zatímco zapsaná paměť představuje dávnou historii, o níž čteme v učebnicích dějepisu (a většinou nevíme, co si o ní máme myslet). Belgický antropolog Jan Vansina uvádí, že hranice živé paměti bývá kolem 80 let [21]. To je sice více, než ukazuje naše studie, ale rozdíl bude zřejmě způsoben odlišnou metodikou výzkumu. Princip zůstává stejný.

Chceme-li nějaký vjem vrýt do paměti, je nutné si jej po určité době zopakovat. Stejně jako když se učíme cizí jazyk, musíme si opakovat slovíčka, tak pro důsledné zapamatování rizik spojených s povodněmi musíme záplavy opakovaně zažívat (obr. 3). Známý švýcarský klimatický historik Christian Pfister v této věci upozorňuje na zajímavý případ z italských Alp, kde byla v jednom místě r. 1606 postavena kaple sv. Markéty, která měla ochraňovat obyvatele před povodněmi [22]. Skutečně to fungovalo, jelikož věřící si díky každoročním procesím opakovaně připomínali nebezpečí záplav, a tak obnovovali svou paměť. Bohužel toto posilování paměti musí být skutečně výrazné – informace zapsané v kronikách a učených knihách či povodňové značky na zdech domů se ukázaly naprosto nedostatečné [22]. Možná bychom si tedy místo spoléhání na historii jako učitelku života (historia magistra vitae) měli častěji připomínat, že matkou moudrosti je spíše opakování (repetitio mater studiorum).

Nejde jen o povodně

Výsledky naší studie lze také dát do souvislosti se současným odporem proti očkování a nárůstem extremistických tendencí ve společnosti a politice. Jelikož již snad nikdo z nynějších třicátníků nezažil spalničky (proti nimž se očkuje už skoro padesát let), nemáme z nich strach a nedbáme na varování starých lékařů, kteří si je pamatují jako chorobu, na niž se umíralo. Obdobně si již málokdo z nás pamatuje, jakým způsobem a pomocí jaké rétoriky se nacionalistické diktátorské režimy ve dvacátých, třicátých a čtyřicátých letech 20. století dostaly v Evropě k moci. Protože se k této kapitole ve výuce dějepisu učitelé málokdy dostanou (čest výjimkám), nemáme si jak paměť obnovit – a tak nám jako společnosti nevadí, když dnes populisté a nacionalisté křičí, že nejlepší je „silné Česko“ a že nás ochrání před (v Česku neexistujícími) migranty. Je to v principu úplně stejný jev, jako když naši předci zapomínali na nebezpečí povodní.

Z naší práce plyne, že lidské společenství si katastrofu pamatuje jen omezenou dobu – přibližně několik málo desítek let – a že efektivní předávání vzpomínek mladším generacím bohužel nefunguje. Můžeme se tedy z historie vůbec nějakým způsobem poučit? Začít můžeme tak trochu cimrmanovským poznáním, že bez speciálních opatření se z historie poučit nejde. Na mezigenerační vyprávění se prostě spoléhat nemůžeme. Pokud tento začarovaný kruh chceme rozetnout, musíme vymyslet efektivnější metody předávání historické paměti. To je však už úkol pro psychology, didaktiky, učitele a novináře. Pro začátek bychom mohli například zlepšit výuku moderních dějin ve školách a přestat ignorovat vědu.

Podrobnosti o tomto výzkumu a další citovanou literaturu lze najít v našem článku „How long do floods throughout the millenium remain in the collective memory“, který vyšel v časopise Nature Communications. [5] Děkuji Janu Tomanovi a Miroslavu Šálkovi za kritické připomínky k textu.

Literatura

[1] Larzabal C., Bacon-Macé N., Muratot S., Thorpe S. J.: Waking Up Buried Memories of Old TV Programs. Front. Behav. Neurosci. 11, 2017, DOI: 10.3389/fnbeh.2017.00060.

[2] Ebbinghaus H. Memory: A Contribution to Experimental Psychology. Teachers College, Columbia University, New York 1885.

[3] Hirst W., Phelps E. A., Meksin R. et al.: A ten-year follow-up of a study of memory for the attack of September 11, 2001: Flashbulb memories and memories for flashbulb events. J. Exp. Psychol. Gen. 144, 604–623, 2015/3, DOI: 10.1037/xge0000055.

[4] Berntsen D., Rubin D. C.: Flashbulb memories and posttraumatic stress reactions across the life span: Age-related effects of the German occupation of Denmark during World War II. Psychol. Aging. 21, 127–139, 2006/1, DOI: 10.1037/0882-7974.21.1.127

[5] Fanta V., Šálek M., Sklenicka P.: How long do floods throughout the millennium remain in the collective memory? Nat. Commun. 10, 1105, 2019/1, DOI: 10.1038/s41467-019-09102-3.

[6] Klápště J.: Proměna českých zemí ve středověku [Czech Lands in Medieval Transformation]. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2012.

[7] Raška P., Zábranský V.: Vodní toky a říční niva v životě lidí napříč staletími [Rivers and River Floodplains Across the Centuries]. Geogr. Rozhl. 23, 30–32, 2014/4.

[8] Kalicki P., Kalicki T., Kittel P.: The Influence of El Niño on Settlement Patterns in Lomas de Lachay, Central Coast, Peru. Interdiscip. Archaeol. Nat. Sci. Archaeol. 5, 147–160, 2014/2.

[9] Collenteur R. A., de Moel H., Jongman B., Di Baldassarre G.: The failed-levee effect: Do societies learn from flood disasters? Nat. Hazards. 76, 373–388, 2015/1. DOI: 10.1007/s11069-014-1496-6.

[10] Brázdil R., Dobrovolný P., Elleder L. et al.: Historické a současné povodně v České republice [Historical and Recent Floods in the Czech Republic]. Masarykova univerzita v Brně – Český hydrometeorologický ústav v Praze, Brno – Praha 2005.

[11] Elleder L.: Využitelnost proxydat v hydrologii: rekonstrukce řady kulminačních průtoků Vltavy v Praze pro období 1118–2002 [Proxydata in hydrology: Possible uses. Reconstruction of the flood magnitude data series in Prague in the period 1118–2002], 2010, https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/84817.

[12] Institute of Archaeology of the Czech Academy of Sciences Prague. Archeologická databáze Čech [Archaeological Database of Bohemia]. Archeol mapa ČR [Archaeological Map Czech Republic], 2013, http://archeologickamapa.cz/downloads/ADC2014.mdb. Accessed February 24, 2017.

[13] Toman J.: České řeky vypovídají o naší lehkomyslnosti. Ta nám však kupodivu může i prospívat. Deník N. https://denikn.cz/90542/ceske-reky-vypovidaji-o-nasi-lehkomyslnosti-ta-nam-vsak-kupodivu-muze-i-prospivat. Published 2019.

[14] Hirst W., Yamashiro J. K., Coman A.: Collective Memory from a Psychological Perspective. Trends Cogn. Sci. 22, 438–451, 2018/5, DOI: 10.1016/j.tics.2018.02.010.

[15] Candia C., Rodriguez-Sickert C., Barabási A.-L., Hidalgo C. A.: The universal decay of collective memory and attention. Nat. Hum. Behav. 3, 82–91, 2019, DOI: 10.1038/s41562-018-0474-5.

[16] Státníková P.: Povodně v Praze a historická paměť [Floods in Prague and historical memory]. Vesmír 96, 278, 2017/5.

[17] Dolcos F., Cabeza R.: Event-related potentials of emotional memory: Encoding pleasant, unpleasant, and neutral pictures. Cogn. Affect. Behav. Neurosci. 2, 252–263, 2002/3, DOI: 10.3758/CABN.2.3.252.

[18] Cocenas-Silva R., Bueno J. L. O., Droit-Volet S.: Emotion and long-term memory for duration: Resistance against interference. Behav. Processes 97, 6–10, 2013, DOI: 10.1016/j.beproc.2013.03.010.

[19] Rimé B.: Emotion Elicits the Social Sharing of Emotion: Theory and Empirical Review. Emot. Rev. 1, 60–85, 2009/1, DOI: 10.1177/1754073908097189.

[20] Assmann J.: Communicative and Cultural Memory. In: Erll A., Nünning A. (eds.): Cultural Memory Studies. An International and Interdisciplinary Handbook. Walter de Gruyter, Berlin – New York 2008, s. 109-118.

[21] Vansina J.: Oral Tradition as History. James Currey, London 1985.

[22] Pfister C.: “The Monster Swallows You”. Disaster Memory and Risk Culture in Western Europe, 1500–2000. In: Egner H., Schorch M., Voss M. (eds.) Learning and Calamities. Practices, Interpretations, Patterns. Routledge, New York – Abingdon 2016, s. 77–93.

Ke stažení

O autorovi

Václav Fanta

Ing. arch. Václav Fanta, Ph.D., (*1987) vystudoval architekturu na ČVUT, doktorát získal z krajinné ekologie na ČZU. Na Fakultě životního prostředí ČZU se zabývá výzkumem dějin osídlení v environmentálním kontextu, historií krajiny a lidovou architekturou v českých vesnicích v Banátu. V létě rád chodí po horách a v zimě intenzivně bruslí.
Fanta Václav

Doporučujeme

Cesty pod povrch a za horizont

Cesty pod povrch a za horizont

Ondřej Vrtiška  |  3. 2. 2020
Nebývá zvykem, aby časopis publikoval rozhovor se svým šéfredaktorem. Ivan M. Havel jím ve Vesmíru byl od roku 1990, ale koncem loňského roku tuto...
Pozoruhodné metabolity lesních hub

Pozoruhodné metabolity lesních hub

Martin Hrubý  |  3. 2. 2020
Když se za příhodného počasí projdete lesem, nemůžete přehlédnout svébytnou krásu hub různých velikostí, tvarů, barev a vůní. Kromě estetických a...
Od tolaru k dolaru

Od tolaru k dolaru

Petr Vorel  |  3. 2. 2020
Prapředek všech dolarů se zrodil před 500 lety v Čechách, v nové mincovně zřízené v dnešním Jáchymově. Tolar patří mezi důležitá dědictví, které...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné