Povodně v Praze a historická paměť

Spojení s Libní přestalo… o 9 hodinách již celý Karlín (Žižkovice) byl celý pod vodau, a celá krajina až k Libni byla nepřehledné jezero. Když povodeň polední dobau nejvyšší stupeň dosáhla a nebezpečenství neustále hrůznější bylo, aby se domy nezhraucely, obývatelé s hořejších poschodí okny a jak jen lze bylo, z nebezpečenství utíkali a se zachovali…

Když čteme tyto řádky o zatopeném Karlín˝ě, asi na chvíli znejistíme, kam to povídání zařadit… jako by to mnozí z nás pamatovali, ale ta čeština – a Karlín jako Žižkovice? Ne, skutečně nečteme o létě 2002, to v roce 1845 Václav Krolmus popisuje svůj čerstvý zážitek z povodně na konci března na Vltavě.

Ale nedosti na tom: Ze 168 domů v Karlíně, v nichž 12 000 lidí sídlí, něco málo jich docela neporušených zůstalo. Čtyry domy se zbořily, okolo 21 jich poroucháno a popukáno, jenž chtí klesnauti, a mnohé z nich bez pochyby pro bezpečnost úředně zbořeny budau. Podvorních a vedlejších budov asi 12 se sesulo.

Ve zmíněném roce 1845 nepadaly domy v Karlíně pod náporem velké vody naposledy. Padaly ale ve větší míře poprvé, protože až do počátku 19. století lidé domy v Karlíně nestavěli, tedy kromě těch stavení, která byla nutná pro různé vodní provozy a jejich obsluhu. Archeologové na karlínském území nacházejí jen minimum známek lidské přítomnosti v minulosti. Ale nediví se: území dnešního Karlína bylo záplavové, jen hazardér by tam stavěl trvalejší obydlí.

Přesto v 18. století na karlínském vltavském břehu vyrostla Invalidovna a na počátku 19. století tu vzniklo celé město.

Kdo nezapomněl

My současníci nejsme tedy první, kdo zapomněl. Ale dejme znovu slovo páteru Krolmusovi a jeho popisu povodně v roce 1845: Pražané Podskalští po Vzkříšení Páně okolo 7 hodin večerném, v sobotu 22 dne v březnu na ledě při hudbě dělostřelecké, při rozžatých pochodní, ohňostroje a střílení z moždířů velikonočního beránka na ledě a ostatní Pražané opět na boží hod velikonoční okolo 11 hodin před polodnem u Střeleckého ostrova při střelbě a modlitbě na ledě jej požívali… Ostrovtipnější pohromu předzvídali a bázeň před ní netajili, než ale lhostejnější lidé těšili se příslovím: „Mnoho sněhu, málo vody.“

K těm „ostrovtipnějším“ patřila i babička spisovatelky Karoliny Světlé: náramně na slavnost tu se horšila, prorokovala ihned, že z takové vyzývavosti cosi hrozného pojde, měli se dle jejího náhledu lidé raději modliti a postiti, aby ledy odešly bez velikého poškození celého města, neb zima byla velice tuhá a led na mnoho stop tlustý. Stála na svém, že nás čeká povodeň, jakéž ještě nebylo, a nakoupila veliké množství všemožných zásob, abychom pak, až voda přijde, nemusili býti o hladu. Napomínala sousedy, aby učinili po příkladu jejím, avšak učinila za svou ostražitost tenkráte trochu jen smíchu.

Možná nebylo náhodou, že se v té věci ozvala osoba starší, které dobře sloužila její vlastní povodňová paměť. V jejích slovech slyšíme odezvu zkušenosti z předchozích povodní (určitě pamatovala velkou vodu v roce 1799 a možná vzpomínala i na tu, která pobořila Karlův most v roce 1784, zažila povodně prvních desetiletí nového století). Zanedlouho už její varování sousedům k smíchu nebylo: Po celé ty tři noci, co stála voda v naší ulici, nikdo u nás oka nezamhouřil; i kdyby byl chtěl, nebyl by mohl pro stálý nepokoj. Zaklepalo se na naše okno jako na dvéře a lidé nám zcela neznámí vystoupili z loděk do pokoje, ptali se, jak se nám vede, vypravovali, co v městě se děje a co na venkově, prorokovali, že domy jsouce tak dlouho pod vodou podemlívané asi se sesují, a odpluli, aniž jsme se jejich zbytečné návštěvě podivili. Jiní zas se tázali, máme-li co jísti, a řekli-li jsme jim, předpokládajíc v otázce té soustrast, že jsme dosti dobře zásobeni, vyžádali si nějaký zákusek, odpluli jako jejich předchůdcové, aniž bychom se byli tázali, co vlastně u nás chtěli. Vše se zdálo přirozené, slušné a v pořádku v oněch dobrodružných dnech…

Jak vidno, ani Pražané v roce 1845 neudrželi ve své paměti zkušenost předků. A když už srovnáváme dvě z největších historicky známých pražských povodní, tedy onu z roku 1845 a tu „naši“ z roku 2002, připomeňme slovy Karoliny Světlé ještě jednu podobnost: Co stálo nábřeží, trpěla Poštovská ulice poněkud řidčeji velikou vodou, což bylo nahodilé, avšak dosti krátkozrace se přisuzovalo jeho žulové hradbě. Myslilo se, že jsme ne-li dokonce před větší vodou chráněni, tedy přece z největší části. V roce 1845 Pražané s radostí přijali legendu, že nové pražské nábřeží je onou nepřekonatelnou hrází proti rozlévající se vodě. V druhé polovině 20. století jsme my rádi přijali legendu, že nás před velkou vodou ochraňuje a ochrání vltavská kaskáda. A to i přes fakt, že odborníci příchod stoleté vody očekávali a předpovídali.

Připomeňme ještě jednu událost, popis záchrany lidí na ostrově Štvanici roku 1784 podle údajů Josefa Svátka: …obyvatelé tamní, jichž bylo celkem 23 osob, dílem na střechách, dílem na stromech sedící, byli takořka polovičním zázrakem zachráněni. Někteří srdnatější z nich přitáhli si totiž ze sousedstva dvě pramice, vzali na ně ostatní se střech a se stromů, jež hned na to do vln se skácely, a na těch lodích stáli po několik hodin za domem, kde nebyl proud tak mocný; ale když se i zdi domu do vln káceti počaly, musili se s loděmi bezvolně vzdáti proudu, který je šťastně k Invalidovně zanesl…

Štvanice trpěla i za povodní let 1824, 1827 a 1830 a při povodni roku 1845 byla zanesena pískem. Dne 18. března 1886 dala Karlínská obec ohledat poměry na ostrově a bylo zjištěno, že povodeň obdobná té z roku 1845 by zatopila ostrov do výše dvou metrů. Následkem toho bylo řečeného roku nařízeno, aby přízemní místnosti všech budov na ostrově byly dočista vyklizeny, dále aby pro případ, že povodeň by hrozila, kuželník, střelnice a orchestr u první restaurace bezpečně ke stromům byly přivázány, což platilo také vzhledem ke trámům pro plovárnu p. Křečka, konečně měly všechny plné ploty a všecka pažení se nahraditi ploty otevřenými, aby v případu povodně voda měla jimi volný odtok.

Zároveň komise nařídila připevnit k viaduktu záchranný žebřík, opatřený bezpečnostním zábradlím, a mimo to, aby na ostrově byl vždy dostatečný počet lodí a pramic, háků, provazů, pochodní atd. Budovy měly být obývány jen v horních patrech a ženy a děti a dělníci přítomní na ostrově měli v případě nebezpečí okamžitě opustit ostrov.

Usnesení měl do života uvést poručník dědiců ostrova Jan Čermák, ale ten je zjevně ignoroval. A při příchodu velké vody na počátku září 1890 většina zdejších lidí odmítala ostrov opustit: Již dopoledne téhož dne o 9. hodině ozývaly se z ostrova z půd přízemních domků křiky o pomoc a výstřely, načež byl s viaduktu státní dráhy spuštěn záchranný žebřík a hasičský sbor Karlínský zachránil z ohrožených domků pomocí lodí 93 osob dospělých a dítek. 15. září pak bylo zjištěno, že na ostrově žilo 32 rodin o 198 lidech.

V tomto vyprávění už registrujeme také snahu povolaných povodňové nebezpečí nepodcenit, s praktickou odezvou se ale jejich úsilí příliš nesetkalo. Vůle k vydávání a chystání protipovodňových opatření se projevovala vždy v okamžicích těsně po negativní zkušenosti s povodní, jen v některých případech i v situaci připomínající svými okolnostmi přechozí příchod rozbouřených vod.

Nejstarší dodnes dochovaná instrukce, jak se chovat při povodňovém nebezpečí a po něm, vztahující se k Vltavě v Praze, byla vydána 28. ledna 1799, tedy necelý měsíc před kulminací skutečné podvodně. K jejímu vydání došlo pod dojmem probíhající kruté zimy hrozící následným táním velkého množství ledu. Svoji roli při zveřejnění sehrály určitě právě vzpomínky na patnáct let staré události spojené s únorovou povodní roku 1784; svojí krutostí totiž předčila zima roku 1799 tu před patnácti lety.

Další nařízení vycházela i v následujících letech. Není jistě náhodou, že česko-německé Opatření, jak by se podle možnosti předešlo všeliké nebezpečí, které by mohlo pojíti majetku neb lidem z povodně, a taktéž, aby se odstranily nesnáze, ježto by následkem takové povodně mohly nastati v kr. hlavním městě Praze je znamenáno rokem 1863. Reflektuje zkušenosti z povodně z přelomu ledna a února roku 1862.

V této souvislosti zmiňme ještě Návod povodním komisím král. hlavního města Prahy, který vyšel v roce 1891. Vznikl již za jiné situace než předchozí dokumenty, za existence předpovědní povodňové služby a opět těsně po zkušenosti s katastrofickou velkou vodou. Dlužno dodat, že mohl být využit při likvidaci průběhu a následků již jen menších povodní let kolem přelomu 19. a 20. století. Průběh 20. století byl totiž pro Prahu více méně „povodňově“ milosrdný a na prahu 21. století již jeho nařízení neplatila (ve změněné situaci ani nemohla být účinná).

Jsou tato vyprávění o faktu, že stopa velké vody v paměti lidí zůstává jen málokomu, nebo snad o tom, že k reflektované paměti potřebujeme i krapet pokory?

I povodeň roku 2002 přinesla zkušenost, kterou již nikdo nečekal. A my patnáct let poté opět věříme, že bychom další takové pohromě nejspíše čelili lépe: celkem úspěšně jsme se sice ubránili velké vodě v roce 2013, ta ale byla přece jen menší. Ale ona vzpomínka na vodu sahající i do výšky tří metrů v karlínských ulicích, na zbořené domy a nešťastné lidi má pro většinu z nás už zas jen charakter něčeho, co bylo a už nemůže být.

Lépe na traumatickou událost nevzpomínat?